ELLIS PETERSOVÁ

ELLIS PETERSOVÁ

POKÁNÍ BRATRA CADFAELA

I.

Jednoho dne na počátku listopadu přijížděl přes most, klenoucí se nad Severnem, do města Shrewsbury kurýr hraběte z Leicesteru a v sedlovém vaku měl novinky za poslední tři měsíce.

Mnohé z nich už tu budou známé, aspoň v hrubém obrysu, ale zpravodajství pro Roberta Beaumonta z Londýna bylo lepší než to, které měl k dispozici shropshirský šerif, a hrabě během jediného setkání s tímto mladým úředníkem usoudil, že je jedním z poměrně rozumných lidí v tomto šíleném světě občanské války, která již tolik let ochromovala Anglii a dohnala obě strany, královu i císařovninu, k vyčerpání, ale naneštěstí nepřiměla jednoho ani druhou postavit se té skutečnosti tváří v tvář. Hrabě se domníval, že takoví schopní mladí muži jako Hugh Beringar si zaslouží dostávat informace, aby byli připraveni na den, kdy konečně zvítězí rozum a skoncuje s tak marnotratným válčením. A chaotické dění v tomto roce Páně 1145, který se nyní chýlil k závěru, se zdálo slibovat, třebaže zatím jen neurčitě, že bratranec a sestřenice, unaveně zápolící o trůn, musí propadnout zoufalství nad použití m síly a že budou hledat jiné možnosti, jak svár ukončit.

Chlapec přivážející zprávy od hraběte tuto výpravu již jednou podnikl a znal cestu přes most, vzhůru po točité ulici Wyle a pak okolo Vysokého kříže k bránám hradu. Znak hraběte mu všude otvíral dveře. Hugh vyšel ze zbrojnice na vnitřním nádvoří s vlasy vlajícími v průvanu průjezdu, oprášil si ruce a vtáhl posla dovnitř, aby si poslechl novinky.

„Zvedá se jistý vánek,“ prohodil chlapec, když v předpokoji strážnice vybaloval obsah brašny na stůl, „a můj pán začíná větřit. Ale opatrně. Je to poprvé, co postřehl nějaký takový pohyb, a snadno by to mohlo zase utichnout. Má to mnoho společného s tím, co se děje na východě, a také se vším tím předáváním hradů v údolí Temže. Od chvíle, kdy mosulští pohané loni o Vánocích dobyli Edessu, má celé křesťanstvo starost o Jeruzalémské království. Začíná se mluvit o nové křížové výpravě a u nás jsou na obou stranách páni, kteří nejsou nijak nadšení tím, co se děje, a možná by uvítali Kříž jako azyl pro své duše. Přivezl jsem vám od svého pána úřední dopisy,“ pokračoval věcně a úhledně je před Hughem rovnal, „ale než odjedu, shrnu vám to podstatné, a pak si je můžete v klidu pročíst, protože zatím není stanoveno žádné datum. Musím se vrátit ještě dnes, protože cestou zp átky mám jednání v Coventry.“

„Pak bude nejlepší, abyste se najedl a napil, zatímco si budeme povídat,“ rozhodl Hugh a poslal pro všechno potřebné. Důvěrně se spolu posadili nad spletitými záležitostmi Anglie, jež se během letních měsíců posouvaly dost znepokojivými směry, a nyní, když se zima chystala zavřít okenice před dalšími boji, by se snad aspoň daly rozmotat a tak otevřít cestu, po níž by se dalo jít s nadějí na nějaký pokrok. „Snad mi nechcete naznačit, že Robert Beaumont pomýšlí na křížovou výpravu? Slyšel jsem, že z Clairvaux se ozývají velmi působivá kázání, jimž bude těžké odolat.“

„To ne,“ ušklíbl se mladý muž, „můj pán se stará jen o domácí záležitosti. Ale znepokojení o osud křesťanstva nutí biskupy přemýšlet o nastolení nějakého pořádku v Anglii, než odjedou řešit záležitosti v Outremeru. Mluví o dalším pokusu svést dohromady krále a císařovnu, aby si rozumně promluvili a našli způsob, jak se dostat z mrtvého bodu. Asi jste slyšel, že hrabě z Chesteru usiloval o setkání s králem Štěpánem, byl přijat a přísahal mu věrnost? Hodně pozdě a klopotně, ale král po tom skočil. My jsme o tom věděli, ještě než se asi před týdnem sešli ve Stamfordu, protože hrabě Ranulf si už nějaký čas připravoval půdu, usmiřoval si některé Štěpánovy barony, kteří mu zazlívají staré křivdy, a pokoušel se koupit si přijetí do ovčince. Už několik let se s mým pánem přeli o kus půdy u jeho hradu Mountsorrelu. Teď Chester ustoupil. Když chce člověk změnit strany, nestačí obměkčit
jen krále, ale i všechny, kdo při něm stojí. Takže nás Stamford nijak nepřekvapil a Chester je s králem smířený a vzatý na milost. A víte také o celé té záležitost s Faringdonem a Cricklade, jak Filip FitzRobert navzdory otci, císařovně a všem přešel ke Štěpánovi a v každé ruce mu přinesl pořádný hrad.“

„To prostě nepochopím,“ opáčil suše Hugh. „Zrovna on! Gloucesterův vlastní syn! Gloucester je celou dobu prakticky jedinou císařovninou oporou, a teď se proti němu obrátí vlastní syn a spojí se s králem! A nijak polovičatě. Jak jsem slyšel, bojuje za Štěpána stejně prudce, jako předtím bojoval za Matyldu.“

„Nezapomínejte, že Filipova sestra je manželkou Ranulfa z Chesteru,“ připomněl kurýr, „a tyhle dvě proměny spolu ladí. Který z nich s sebou strhl druhého, nebo co jiného v tom vězí, to ví Bůh, ale ne já. Jenže prostě je to tak. Král si pomohl ke dvěma novým spojencům a k pořádné hrsti nových hradů.“

„Tak bych myslel, že nebude ochoten k žádným ústupkům, ani kvůli biskupům,“ bystře poznamenal Hugh. „Daleko spíš ho to zase povzbudí k víře, že by přece mohl dosáhnout naprostého vítězství. Pochybuji, že ho vůbec dostanou k jednacímu stolu.“

„Nikdy nepodceňujte Rogera de Clinton,“ široce se usmál Leicesterův panoš. „Nabídl jim jako místo setkání Coventry a Štěpán už víceméně souhlasil, že přijde a bude naslouchat. Už se vydávají průvodní glejty pro obě strany. Coventry vyhovuje každému, Chester může využít Mountsorrel, nabídnout pohostinství a vlísat se do přízně, a převorství má dostatek ubytovacích prostor pro všechny. Setkání se konat bude! Jiná věc je, kolik z něho vzejde. Všem se líbit nebude a někteří udělají, co bude v jejich silách, aby je zmařili. Například Filip FitzRobert. Jistě, přijde, už jen aby se postavil otci a ukázal, že ničeho nelituje, ale přijde rozbíjet, ne uklidňovat. Nu, a můj pán tam chce za vaše hrabství slyšet váš hlas. Dočká se? Vaše smýšlení zná,“ zlehka pokračoval mladý muž, „nebo si to aspoň myslí. Má vás na seznamu svých nadějí. Co vy na to?“

„Ať mi dá vědět kdy,“ srdečně odvětil Hugh, „a já tam budu.“

„Výborně, povím mu to. A co se týče ostatního, už budete vědět, že Faringdon prodala králi jen hrstka velitelů s Brienem de Soulis v čele a zajala všechny rytíře z posádky, kteří odmítli změnit strany. Král je rozdal některým svým stoupencům, aby si vydělali na jejich výkupném. Můj pán odněkud dostal seznam těch rozdaných, těch z nich, kdo byli nabídnuti k vykoupení, a těch, kdo už vykoupeni byli. Posílá vám opis pro případ, že by vás zajímala některá jména zajatců nebo věznitelů. Pokud z toho setkání v Coventry něco vzejde, bude se uvažovat o jejich případu, a není jisté, kdo drží poslední z nich.“

„Pochybuji, že mezi nimi budu někoho znát,“ poznamenal Hugh a zamyšleně převzal zapečetěný svitek. „Posádky na Temži jako by byly tisíc mil od nás. Vždyť se doslechneme, že padly nebo změnily strany, až za měsíc. Ale děkuji hraběti Robertovi za jeho laskavost. Vyřiďte mu, že doufám, že se uvidíme v převorství v Coventry, až ten den přijde.“

Pečeť dopisu Roberta Beaumonta zlomil, teprve když kurýr odjel do Coventry za biskupem Rogerem de Clinton. V posledních letech používal biskup jako hlavní sídlo své diecéze Coventry, přestože i Lichfield si zachoval své katedrální postavení a pro diecézi se střídavě používala obě jména. Biskup byl také titulárním opatem benediktinského kláštera ve městě a hlava mnišského domu nosila titul převora, ale s opatskou mitrou. Před pouhými dvěma lety byl pokoj převorství vážně narušen a mniši dočasně vyhnáni ze svého sídla, ale do konce roku byli pevně usazeni zpět a nebylo pravděpodobné, že by své místo znovu ztratili.

Nikdy nepodceňujte Rogera de Clinton, říkal panoš Roberta Beaumonta a nepochybně to byla slova jeho úctyhodného pána. Hugh už choval k biskupovi zdravý respekt, a jestliže prelát takové velikosti, pamatující na ohrožení křesťanstva, k sobě dokázal přitáhnout velmože jako hrabě z Leicesteru i jiné podobně mocné a rozumné muže z té či oné strany nebo z obou, pak z toho jistě nakonec musí vzejít něco dobrého. Hugh rozvinul zprávy od hraběte s opatrnou nadějí a začal číst stručný výtah uvnitř a seznam zvučných jmen.

Náhlá a prudká roztržka mezi Robertem, hrabětem z Gloucesteru, nevlastním bratrem císařovny Matyldy a jejím věrným zastáncem, a jeho mladším synem Filipem rozrušila uprostřed léta celou Anglii a stále zůstávala nedostatečně vysvětlená a pochopená. Na chvílemi zklidněném, ale stále nebezpečném a výbušném bojišti v údolí Temže byl Filip, císařovnin kastelán hradu Cricklade, sužován ničivými nájezdy králových mužů usazených v Oxfordu a Malmesbury, a proto prosil otce, aby mu ulehčil tím, že přijde a vybere místo pro další hrad, jímž by se pokusili narušit spojení mezi oběma královskými pevnostmi a dostat je naopak do defenzivy. A hrabě Robert si opravdu vybral místo ve Faringdonu, postavil hrad a osadil jej. Jakmile se však o tom doslechl král, přitáhl se silnou armádou a oblehl jej. Filip posílal z Cricklade otci jednu prosbu za druhou, aby za každou cenu poslal posily, aby neztratili tento zbrusu nový, ještě
skoro nevyužitý přínos, který mohl mít tak velkou cenu pro tísněnou posádku, jíž velel jeho syn. Gloucester však nedbal a pomoc neposlal. A náhle se po celém jihu začalo hovořit o tom, že faringdonský kastelán Brien de Soulis a jeho nejbližší pobočníci v hradu se bez vědomí ostatní posádky tajně dohodli s obléhateli, v noci vpustili královy muže dovnitř a vydali jim Faringdon i se všemi tamními bojovníky. Ti, kdo se smířili s tím, co se stalo, se připojili ke Štěpánovu vojsku. To udělala většina řadových vojáků, když už je předešli jejich vůdcové. Ti, kdo zůstali věrní císařovně, byli odzbrojeni a zajati. Pak byli rozděleni mezi královy stoupence jako rukojmí k vykoupení. A sotva to skončilo, Filip FitzRobert, syn velkého hraběte, navzdory své příslušnosti a krvi předal králi i Cricklade, a tentokrát celé, s veškerou výzbrojí netknutou a se všemi muži. Mnozí pak usoudili, že klíče Faringdonu byly v
ydány z jeho vůle, ne-li jeho rukou, protože se vědělo, že Brien de Soulis a Filip jsou jako dvojčata a vždy se spolu radí. Nato se Filip pustil do boje proti otci se stejnou vervou, jako předtím bojoval pro něho.

Bylo však těžké pochopit proč. Miloval svou sestru, jež byla provdána za hraběte Ranulfa z Chesteru, a Ranulf se snažil vlísat zpátky do královy přízně a jistě by rád s sebou přivedl jiného mocného příbuzného, aby si zajistil příznivé přijetí. Stačilo to však? Filip si také vyžádal zbudování Faringdonu a těšil se na úlevu, kterou přinese jeho vlastním vojákům, a pak se musel dívat, jak je hrad ponechán osudu, přestože opakovaně prosil o pomoc. Stačilo však i to? Jistě je třeba strašlivé hořkosti, aby se někdo po létech věrné oddanosti zcela obrátil a sápal vlastní tělo a krev.

Udělal to však. A Hugh měl v ruce výčet jeho prvních obětí, asi třiceti urozených mladých mužů, rytířů a panošů, rozporcovaných mezi královy přívržence, aby v nejlepším případě draze zaplatili za svobodu, nebo aby shnili v žaláři nevykoupení, pokud padli do nesprávných rukou a byli dostatečně nenáviděni.

Písař Roberta Beaumonta poznamenal jméno věznitele vedle jména zajatce tam, kde bylo známo, a označil ty, kdo již byli vykoupeni příbuznými. Kdo jiný by totiž zaplatil neslýchanou částku za koupi mladého urozeného bojovníka, který se zatím nijak zvlášť nevyznamenal? Pár ctižádostivých mladých přívrženců císařovny bez otce a bez patrona možná zůstane trčet v temném žaláři, pokud plánovaná porada v Coventry nepřinese nějakou rozumnou dohodu, jež by mezi jinými drobnostmi věnovala pozornost jejich osvobození.

Na konci svitku, po mnoha jménech, jež byla Hughovi cizí, narazil na jedno, které znal.

„Je známo, že byl mezi přemoženými a odzbrojenými, není známo, kdo jej drží a kde. Nebyl nabídnut k vykoupení. Marně po něm pátrá Laurence d’Angers. Je to Olivier de Bretagne.“

Hugh se vypravil přes město, aby o této právě se nabízející příležitosti ukončit osmiletou občanskou válku promluvil s opatem Radulfem. Až čas ukáže, zda biskupové dopřejí stejný hlas řádovému duchovenstvu; vztahy mezi oběma větvemi církve nebývaly vždy srdečné, přestože Roger de Clinton si opata ze Shrewsbury rozhodně cenil. Ať již bude na poradu pozván nebo ne, až k ní dojde, Radulfus potřebuje být připraven na úspěch i na nezdar, aby se podle toho mohl pohotově zařídit. A v opatství svatého Petra a Pavla je ještě jeden, kdo má plné právo dovědět se obsah dopisu Roberta Beaumonta.

Bratr Cadfael stál uprostřed své ohrazené bylinkové zahrady a zádumčivě hleděl na podzimní tvář svého zátiší, kde vychrtlé rostliny ponuře trčely jako košťata. Většina listí už opadala, stonky byly tmavé a zaťaté jako bezmasé prsty chytající se posledních zbytků léta. Všechny vůně se soustředily v jediný pach stáří a úpadku, dosud sladký, ale vlhkou, hnilobnou sladkostí pominulé sklizně a začínajícího rozkladu. Nebylo ještě příliš chladno, mírná listopadová melancholie si podržela ještě trochu zlata v padajících listech a šikmých jantarových paprscích. Všechna jablka byla na půdě, všechno zrní semleté, seno dávno ve stohu, ovce vypuštěné na strniště. Byl čas postát, rozhlédnout se, ujistit se, že nic nebylo opomenuto, že před zimou nezůstal neopraveny žádný plot.

Ještě nikdy si tak pronikavě neuvědomil zvláštní tvářnost a smysl listopadu, jeho zralost a tlumený smutek. Rok nepostupuje ročními dobami přímočaře, ale kruhem, jenž přivádí svět a člověka zpět do šera a tajemná, v němž oba začali a v němž započne nový čas setí a nová generace. Starci, pomyslel si Cadfael, věří v ten nový počátek, ale zažijí jenom konec. Třeba mi Bůh připomíná, že se blíží můj listopad. Nu, proč toho litovat? Listopad má svou krásu, vyprovodil úrodu do stodol, dokonce uložil i semena na příští rok. Proč se trápit, že mi nebude dovoleno zůstat a zasít je? Udělá to někdo jiný. Tak odejdi spokojeně do země s vlhkými, něžnými kostřičkami listů, opotřebovanými v pavučinovou křehkost jako kůže stařečků, kterou pohmoždí a zabarví pouhý vánek a jež rozkvétá hnědými skvrnami, jako listy tlejícím zlatem. Barvy pozdního podzimu jsou barvami západu slunce: loučení roku a lo
učení dne. A lidského života? Nu, skončí-li výšlehem zlata, není to špatný konec.

Hugh, který přicházel z opatova bytu rozpolcen mezi spěchem sdělit, co se dověděl, a neochotou předat nevyhnutelně rozrušující novinu, zastihl přítele takto nehybně stojícího uprostřed jeho malého, milovaného královstvíčka, zahleděného spíš do vlastního nitra než na opršelý podzimní porost kolem sebe. Vytrhl se a vrátil do světa, teprve když mu Hugh položil ruku na rameno, a viditelně se pomalu nořil z nějaké tajné hlubiny v jádru své bytosti.

„Bůh žehnej práci,“ uchopil ho Hugh za obě paže, „pokud se dnes odpoledne nějaká konala. Už jsem si myslel, že jste zapustil kořeny.“

„Dumal jsem o kruhové povaze lidského života,“ vysvětlil téměř omluvně Cadfael, „a o ročních dobách a hodinách dne. Vůbec jsem vás neslyšel přicházet. Dnes jsem vás nečekal.“

„Také byste mě neuviděl, kdyby byli zpravodajci Roberta Bossů méně čilí. Pojďte dovnitř a já vám povím, co se peče. Týká se to všech dobrých křesťanů a právě jsem to vypověděl Radulfovi. Je tam ale i jedna drobnost, která se dotkne přímo vás. Mne se také dotkla,“ zhluboka vzdychl, otvíraje dveře Cadfaelovy dílny.

„Dostal jste zprávy z Leicesteru?“ zamyšleně na něho pohlédl Cadfael na prahu. „Hrabě Robert Bossů udržuje spojení? Tak to se na vás dívá jako na jednu ze svých nadějí, Hughu. Co má za lubem?“

„On vlastně ne, přestože se do toho jistě pustí vší silou, ať v to úplně věří nebo ne. Nikoli, první krok udělali jistí biskupové, ale jejich úsilí podpoří některé hlasy z obou stran, například Leicesterův.“

Hugh se s ním posadil pod zavěšenými svazečky sušících se bylin, které se houpaly na trámech a voněly v průvanu od otevřených dveří, a vyprávěl mu o navrhovaném setkání v Coventry, o glejtech, již vydávaných oběma stranami, a o vyhlídkách na přinejlepším částečný úspěch.

„Ví Bůh, jestli jeden nebo druhý ustoupí aspoň o krůček. Štěpán je rozjařený, že dostal na svou stranu Chestera a k tomu ještě Gloucesterova vlastního syna, ale Matylda ví, že její muži si důkladně zajistili Normandii, a to zviklá některé naše barony, kteří si musejí zabezpečovat panství tam i tady. Pozoruji, jak čím dál víc těch moudřejších ústy slouží dál, ale ve válce se snaží konat co nejméně. Jenže rozhodně to stojí za pokus. Roger de Clinton umí mocně přesvědčovat, když mu opravdu o něco jde, a teď mu jde ve skutečnosti o porážku Atabega Zenghiho v Mosulu a o znovudobytí Edessy. A Jindřich z Winchesteru určitě přispěje svou vahou. Kdo ví? Připravil jsem opata,“ pokračoval Hugh pochybovačně, „ale pochybuji, že biskupové povolají na pomoc mnichy, raději si nechají otěže ve vlastních rukou.“

„A jak se to dotýká mne osobně, i když je to samozřejmě jak vítané, tak nejisté?“ zajímal se Cadfael.

„Jen počkejte.“ Předkládal to opatrně, protože takové noviny jsou křehké. S úzkostí pozoroval Cadfaelovu tvář, když kladl otázku: „Vzpomínáte si, co se na podzim stalo s nově postaveným hradem Roberta z Gloucesteru ve Faringdonu? Když Gloucesterův mladší syn převlékl kabát a jeho kastelán vydal hrad králi?“

„Vzpomínám si. Řadoví vojáci neměli jinou možnost než také změnit strany, když už jejich velitelé podepsali kapitulaci. A Cricklade přešlo s Filipem nedotčené, do posledního muže.“

„Ale ve Faringdonu mnoho rytířů zradu odmítlo,“ uváženě pokračoval Hugh. „Byli přemoženi a odzbrojeni. Štěpán je rozdal různým svým spojencům, novým i starým, mám ovšem podezření, že nejvíc na tom vydělali noví a dostali nejtučnější kořist, aby se upevnili ve své nové loajalitě. Nicméně Leicester využil svých zvědů v okolí Oxfordu a Malmesbury, aby vypátrali seznam zajatých a zjistili, komu byli dáni. Někteří už byli vykoupeni, docela rychle. Někteří jsou nabízeni za dostatečně vysoké ceny, aby byl prodej velmi výhodný. Ale je tam uvedeno jméno jednoho muže, o němž se ví, že tam byl. Není známo jméno toho, kdo jej drží, a od pádu Faringdonu ho nikdo neviděl, ani o něm neslyšel. Pochybuji, že Robertovi Bossů to jméno říká víc než jiná. Ale mně ano, Cadfaele.“ Přítel ho sledoval s bedlivou, ostražitou pozorností; Hughův hlas, pečlivě uměřený, zněl totiž spíš varovně než konejšiv. „A vám něco řekne také.“

„Nebyl nabídnut k vykoupení,“ zopakoval Cadfael, se stejně opatrnou uměřeností vypočítávaje nepříznivé okolnosti, „a je držen ve velké tajnosti. To svědčí o víc než obyčejné zášti. Tam bude cena vysoká. Pokud vůbec cenu přijme.“

‚A Laurence s’Angers,“ smutně pokračoval Hugh, „se podle Leicesterova člověka po něm všude vyptává, aby zaplatil, oč ho požádají, ale marně. Tohle jméno hrabě jistě zná, na rozdíl od jmen jeho mladých následovníků. Mrzí mě, že vám nesu takovou novinu. Olivier de Bretagne byl ve Faringdonu a teď je Olivier de Bretagne vězněm, jen Bůh sám ví kde.“

Po chvíli ticha, kdy si oba vydechli, zamysleli se a oba si také přerovnali to, co je bezprostředně zajímá a trápí, Cadfael prostě řekl: „Je to mladý muž jako jiní. Zná rizika. Jde do nich s otevřenýma očima. Co víc se dá říct o něm než o ostatních?“

„Jenže tohle nebezpečí, tuším, nemohl předvídat. Že se proti němu obrátí Gloucestrův vlastní syn! A na takové riziko byl Olivier nejméně připravený, protože má tak malý pojem o zradě. Nevím, Cadfaele, jak dlouho byl v posádce, ani jaká nálada vládla mezi mladými rytíři. Zdá se, že mnozí byli při Olivierovi. Hrad byl sotva dokončený, Filip jej osadil a chtěl, aby byl dobře bráněn. A když padl do obklíčení, Robert pro jeho záchranu nehnul ani prstem. Je tam hořkost. Ale Leicester se ty muže bude dál snažit najít až do posledního. A jestli se všichni brzy sejdeme v Coventry, snad aspoň dojde k dohodě o oboustranném propuštění vězňů. Všichni o to budeme usilovat, lidé dobré vůle z obou táborů.“

„Olivier si orá vlastní brázdu a kosí vlastní řádek,“ pronesl Cadfael, hledě skrze dřevěnou stěnu před sebou na východ, daleko na východ do vyprahlého písku a slunce a do jiskřivého moře u břehů franckého Jeruzalémského království, nyní ohroženého a ve zbrani. Bájný svět Outremer, kdysi pro něho tak důvěrně známý, kde vyrostl Olivier de Bretagne a v mladistvém věku se rozhodl pro víru svého neznámého otce. „Pochybuji, že ho nějaké vězení dlouho udrží,“ řekl pomalu. „Jsem rád, že jste mi to pověděl, Hughu. Přijďte, dostanete-li nějaké další noviny.“

Ale ten hlas, přemítal Hugh, když přítele opustil, nezněl jako hlas člověka plně přesvědčeného o dobrém konci, ani tvář nebyla tváří člověka s nezlomnou vírou, připraveného zůstat na místě a nechat všechno buď na Olivierovi, nebo na Bohu.

Když Hugh odešel se svými vlastními starostmi, které ho postačí zaměstnat, a věrně vykonal svůj přátelský úkol, Cadfael přidusil ohřívadlo drny, zavřel dílnu a šel do kostela. Do nešpor scházela ještě hodina. Bratr Winfrid stále metodicky přerýval záhon po sklizených fazolích, aby nadcházející zimní mrazy mohly rozdrolit hroudy. Na stromech ještě lpěl řídký závoj zežloutlého listí, holé růže vytáhly do výšky a na koncích ratolestí se utvořila malá chladná poupata, jež nikdy nerozkvetou.

V obrovitém šerém tichu kostela se Cadfael přátelsky uklonil oltáři svaté Winifred jako důvěrné, ale hluboce ctěné přítelkyni, leč tentokrát ji váhal zatěžovat starostí o jiného muže, a k tomu takového, jemuž by asi těžko rozuměla. Pravda, Olivier byl poloviční Velšan, ale to ve spojení se vším, co bylo v jeho vzhledu, myšlení i zásadách vášnivě syrského, by ji možná zmátlo ještě víc. Jediná modlitba, kterou k ní tedy vznesl, byla beze slov, v srdci, oběť náklonnosti v návalu něhy, podobném oblaku kadidla. Tolik mu toho odpustila a nikdy se před ním neuzavřela. A právě v tomto roce přetrpěla povodeň, nebezpečí i svár a bezpečně se vrátila k zaslouženému odpočinku. Proč rušit její líbezný klid trápením, které patřilo jen jemu samotnému?

Odešel tedy se svým problémem raději k hlavnímu oltáři, přímo ke zdroji veškeré síly, veškeré moci, veškeré věrnosti, a tentokrát mu nestačilo pokleknout, ale položil se na studené dlaždice tváří dolů, s rukama rozepjatýma do kříže, jako provinilec předkládající na usmířenou své tělo na konci pokání, přestože přečin, o němž uvažoval, ještě nebyl spáchán, a při velikém milosrdenství a pochopení jeho nadřízeného třeba nebude nutný. Přesto s tvrdou poctivostí vyznal svůj záměr již nyní a prosil spíš o pochopení než o odpuštění. S čelem na chladném kameni odhodil slova, jimiž by oblékl svůj pocit nutnosti, a nechal myšlenky, aby samy vyjádřily potřebu, která pro něho byla naprosto jasná, ale nevyslovitelná. Toto musím udělat buď s požehnáním, nebo přes zákaz. Nezáleží totiž na tom, zda budu požehnán, nebo zatracen, jen když dobře vykonám, co musím.

Na konci nešpor požádal o slyšení u opata Radulfa a byl vpuštěn. Posadili se spolu v soukromém salonku.

„Otče, věřím, že vás Hugh Beringar obeznámil se vším, co se dověděl z dopisů hraběte z Leicesteru. Pověděl vám také o osudu rytířů z Faringdonu, kteří odmítli zběhnout od císařovny?“

„Ano. Viděl jsem seznam jmen a vím, jak s nimi bylo naloženo. Doufám, že na tom plánovaném setkání v Coventry se dospěje k nějaké dohodě a k celkovému propuštění vězňů, i kdyby se nedosáhlo ničeho lepšího.“

„Otče, rád bych sdílel vaši důvěru, ale bojím se, že ani jeden z nich není v náladě ustoupit. Nicméně jste si asi všiml jména Oliviera de Bretagne, který nebyl vypátrán a o němž se od pádu Faringdonu nic neví. Jeho pán je ochoten ho vykoupit, touží po tom, ale nedostal příležitost. Otče, musím vám o tom mladém muži povědět některé věci, které vám Hugh jistě neřekl.“

„Sám ho trochu znám,“ s úsměvem mu připomněl Radulfus, „vždyť sem přišel před čtyřmi lety o svátku přenesení svaté Winifred hledat jistého panoše, který zmizel po shromáždění ve Winchesteru. Nezapomněl jsem na něho.“

„Ale jednu věc ještě nevíte, přestože jsem vám ji asi měl dávno povědět, jakmile se poprvé dotkl mého života. Myslel jsem, že není třeba, protože jsem neočekával, že by se má oddanost tomuto místu mohla změnit. Nepředpokládal jsem také, že se s ním ještě někdy setkám, ani že mě někdy bude potřebovat. Ale nyní se zdá vhodné a správné všechno objasnit. Otče,“ prohlásil Cadfael prostě, „Olivier de Bretagne je můj syn.“

Nastalo ticho, jež se sneslo s překvapivým jasem a mírností. Muži v klášteře jsou stále muži stejně jako venku, křehcí a omylní. Radulfus měl jako moudrý člověk vzdálenou úctu k dokonalosti, ale příliš neočekával, že ji potká v běžném životě.

„Když jsem přišel jako osmnáctiletý chlapec do Palestiny,“ vzpomínal Cadfael bez lítosti, „potkal jsem v Antiochii mladou vdovu a zamiloval se do ní. Po létech, když jsem se vrátil, abych ze Saint Symeonu odplul domů, potkal jsem ji opět a pobyl jsem u ní ze staré lásky, dokud loď neodplula. Nechal jsem jí syna, o němž jsem nic nevěděl, dokud nepřišel hledat dvě ztracené děti tenkrát po vyplenění Worcesteru. Byl jsem rád a byl jsem na něho hrdý, a oprávněně. Když nakrátko přišel podruhé, seznámil jste se s ním i vy. Posuďte sám, jestli jsem z něho mohl nemít radost.“

„Měl jsi proč,“ pohotově souhlasil Radulfus. „Ať byl počat jakkoli, dělá svému početí čest. Neodvažuji se ti nic vyčítat. Tenkrát jsi žádné sliby nesložil, byl jsi mladý, daleko od domova, a člověk je křehká nádoba. Jistě ses z toho dávno vyzpovídal a kál.“

„Vyzpovídal,“ bez ostychu odpověděl Cadfael, „to ano, jakmile jsem se nedávno dověděl, že jsem ji nechal s dítětem a bez opory. A jestli jsem se kál? Ne, pochybuji, že jsem se někdy kál za to, že jsem ji miloval, protože si lásku opravdu zasloužila. A nezapomeňte, otče, že jsem Velšan a ve Walesu nejsou žádní parchanti kromě těch, jimž otcové upřou otcovství. Posuďte, zda bych někdy popřel své právo na to krásné, statečné stvoření. To, že jsem mu pomohl na svět, kde se mu málokdo vyrovná, je to nejlepší, co jsem kdy udělal.“

„Ani tak obdivuhodný plod neopravňuje člověka k tomu, aby se pyšnil hříchem,“ podotkl opat suše, „ani aby hřích nazýval jiným jménem. Nemá ovšem smysl dnes vynášet soud nad hříchem starým třicet let. Od doby, kdy jsi vyznal víru, jsem jen velmi zřídka nalezl nějakou chybu, pro kterou bych tě musel kárat, kromě malých všednodenních nedostatků v trpělivosti nebo píli, k nimž máme sklony všichni. Zabývejme se tedy tím, co máme před sebou. Domnívám se totiž, že jsi mě přišel o něco požádat, nebo mi něco předložit ohledně Oliviera de Bretagne.“

„Otče,“ volil Cadfael slova vážně a rozmyslně, jestliže je ode mne opovážlivé se domnívat, že mi otcovství ukládá povinnost, kdykoli je mé dítě v nesnázích nebo neštěstí, pokárejte mne. Ale já takovou povinnost cítím a nemohu ji shodit ze srdce. Jsem povinen jít a hledat svého syna, a až ho najdu, vysvobodit ho. Prosím vás o souhlas a o dovolení.“

„A já,“ zamračil se Radulfus, ale ne zcela z nelibosti, spíš z hlubokého soustředění, „ti předkládám opačný náhled na to, co je nyní tvou povinností. Tvé sliby tě vážou sem.

Z vlastní vůle ses rozhodl opustit svět a všechny své svazky s ním. To se nedá svléknout jako kabát.“

„Složil jsem sliby v dobré víře, tenkrát jsem nevěděl, že je na světě bytost, za jejíž samotnou existenci jsem odpovědný. Ode všech ostatních svazků mě mé sliby oprostily, všechny ostatní osobní vztahy mé sliby přeťaly. Ale tenhle ne! Nedokážu odpovědět na otázku, zda bych se byl vzdal světa, kdybych věděl, že obsahuje mé živoucí semeno, a ani vy na to nemůžete odpovědět. Ale on žije a zplodil jsem ho já. On trpí v zajetí, a já jsem svobodný. On je snad v nebezpečí, a já jsem v bezpečí. Otče, může snad Stvořitel opustit nejmenšího ze svých tvorů? Může se člověk odvrátit od vlastní ohrožené krve? Není zplození samo posvátnou a nezrušitelnou přísahou? Ať jsem to věděl, nebo ne, byl jsem dřív otcem než bratrem.“

Tentokrát bylo ticho studenější a odtažitější a trvalo déle. Pak ho opat klidným hlasem vyzval: „Žádej, oč jsi přišel požádat. Ať je to řečeno jasně.“

„Žádám vás o dovolení a požehnání, abych šel s Hughem Beringarem a zúčastnil se jednání v Coventry, abych se tam před králem a císařovnou zeptal, kde je uvězněn můj syn, a s boží a jejich pomocí dosáhl jeho osvobození.“

„A pak? Jestli ti tam nepomohou?“

„Pak budu pokračovat v pátrání všemi prostředky, dokud ho opravdu nenajdu a neosvobodím.“

Opat na něho upřeně hleděl a rozeznával v tom hlase jakousi ozvěnu z daleka a dávna, znějící ocelí, jež byla ztupena a uložena v pochvě po celou dobu, co tohoto postaršího bratra znal. Z ošlehané tváře s hnědým obočím a silnými kostmi, hluboce zbrázděné prožitky šedesáti pěti let života, na něho hleděly oči temně, podzimně hnědé, jež ho vpouštěly upřímně do svého nitra. Po létech ochotné podřízenosti nárokům společenství stál Cadfael najednou vzpřímeně, stranou, opět sám. Radulfus poznal, že je to konečné. „A jestli ti to zakážu, půjdeš přesto,“ pravil s jistotou. „Před božím zrakem a v hluboké úctě k vám, otče, ano.“

„Nezakazuji tedy. Mým úkolem je zachovat celé stádo. Jestliže se jedna ovečka zatoulá, osiří i zbývajících devadesát devět. Dovoluji ti, abys šel s Hughem, sledoval to zasedání, a modlím se, aby z něho vzešlo něco dobrého. Jakmile se však rozejdou, ať se dovíš, co potřebuješ, nebo ne, tvá dovolená končí. Vrať se s Hughem, jako s Hughem odejdeš. Půjdeš-li dál a zdržíš se déle, pak půjdeš sám o sobě, ne jako můj. Bez mého svolení a bez mého požehnání.“

„A bez vašich modliteb?“

„Řekl jsem to snad?“

„Otče, v řeholi stojí psáno, že bratr, který z vlastní nesprávné volby opustí klášter, může být přijat zpět, dokonce po třikrát, za jistou cenu. I pokání skončí, až řeknete, že je dostatečné!“

II.

Setkání v Coventry bylo stanoveno na poslední den listopadu. Již předtím se objevily jisté doklady toho, že vyhlídka na dohodu a mír rozhodně není pro všechny vítaná a že existují mocné zájmy, připravené a ochotné ji zmařit. Filip FitzRobert se zmocnil Reginalda FitzRoye, jiného z nevlastních bratrů císařovny a hraběte z Cornwallu, a uvěznil ho, přestože hrabě byl jeho příbuzný, cestoval v záležitosti císařovny a měl glejt od krále. To, že Štěpán nařídil hraběte propustit, jakmile se o tom doslechl, a byl okamžitě a přesně uposlechnut, zlověstnost toho činu nezmenšilo.

„Pokud je takového smýšlení,“ řekl Cadfael Hughovi v den, kdy se o tom doslechli, „nikdy do Coventry nepřijde.“

„Kdepak, přijde,“ nesouhlasil Hugh. „Přijde a bude házet klacky pod nohy těm, kdo budou mluvit o míru. Lépe a účinněji mu to půjde tam než jinde. A nakolik mu rozumím, přijde, aby se postavil otci tváří v tvář, když se na něho tak trpce rozzuřil. Kdepak, Filip tam bude.“ Pátravě hleděl na přítele; obvykle dovedl z jeho tváře jasně číst, ale její zešedlá vážnost mu nyní trochu dělala starosti. „A vy? Opravdu se mnou hodláte jít? Chcete riskovat, že zajdete tak daleko, až nebude návratu? Vždyť víte, že bych se vašeho poslání rád ujal za vás. Pokud tam bude možné něco zjistit o Olivierovi, já to vypátrám. Není třeba, abyste dával v sázku to, čeho si ceníte jako samotného života, jak dobře vím.“

„Olivierův život není ještě ani v polovině a je cennější než mé dohasínající roky. A vy máte svou povinnost, jako já mám svou. Ano, půjdu. Opat to ví. Nic neslibuje a ničím nevyhrožuje. Řekl, že půjdu-li z Coventry dál, půjdu sám za sebe, ale neřekl, co by udělal on, kdyby byl v mé kůži. A protože jdu bez jeho pokynu, nic si od něho na cestu nevezmu, pokud mi opatříte koně, Hughu, plášť a trochu jídla do mošny.“

„A pak meč a pryčnu ve strážnici,“ setřásl ze sebe Hugh svou slavnostní vážnost, jestli vás vyženou z kláštera. Samozřejmě až potom, co dostaneme zpátky Oliviera.“ Zmínka o tom jménu Cadfaelovi pokaždé vybavila první pohled na neznámého syna, jak ho otevřenou brankou bromfieldského převorství ve sněhu a kruté zimě spatřil za zády jisté dívky. Dlouhou, úzkou, ale zaoblenou tvář se širokým čelem, nosem jako zakřivený meč a pružným obloukem úst, hrdou a živou, s černozlatýma sokolíma očima a přiléhavou čapkou lesklých modročerných vlasů. Tvář olivově zlatou, jako odlitou z jemného bronzu, velmi krásnou. Mariamin syn nosil Mariaminu tvář a dělal čest její památce. Bylo mu čtrnáct, když ji pochoval a odešel z Antiochie do Jeruzaléma, aby přijal víru svého otce, kterého nikdy nespatřil jinak než Mariaminýma očima. Nyní je mu skoro třicet a snad je sám otcem dítěte s dívkou Erminou Hugoninovou, kt
erou provedl sněhem do Bromfieldu. Její urození příbuzní uznali jeho cenu a dali mu ji za manželku. Nyní jí schází, a tomu možnému vnoučeti také. A to je nemyslitelné a nápravu nelze čekat od nikoho jiného.

„Nu, nebude to prvně, co spolu pojedeme,“ připomněl Hugh. „Tak se připravte, máte tři dny na to, abyste si urovnal své neshody s Bohem a Radulfem. A já vám zatím najdu nejlepšího koně z hradních stájí místo muly z opatství.“

Cadfaelova výprava, podnikaná jen s částečným a omezeným svolením a bez slibu, že Cadfael dostojí určeným podmínkám, vzbudila v klášteře smíšené pocity. Převor Robert oznámil v kapitule přesné podmínky Cadfaelovy nepřítomnosti, ohraničené trváním shromáždění v Coventry, a zdůraznil tu přísnou mez, jako by vyrozuměl, že je již ohrožena. Nebylo divu, protože to mohl vyčíst z neúplného pokynu, který mu opat dal. A důvod, proč byla tato cesta vůbec povolena, i když neochotně, nebyl vysvětlen vůbec. Zůstalo to mezi Cadfaelem a Radulfem.

Neukojená zvědavost vedla k nejhoršímu výkladu faktů, jež byly zveřejněny. Byl to otřes a na již téměř odpadlého bratra se mlčky obracely zarmoucené zraky. V reakci některých, kteří byli v klášteře vychováni odmalička, se zračil děs, kdežto u některých, kdo přišli později a občas těžce nesli svá omezení, žárlivost. Ovšem bratr Edmund, správce nemocnice, sám věnovaný Bohu ve čtyřech letech, loajálně přijal, čemu u bratra nerozuměl, a měl jen starost, že dočasně přijde o svého lékárníka. A bratr Anselm, předzpěvák, kterého rozrušilo máloco jiného než falešně zazpívaná nota nebo ochraptělost mezi nejlepšími zpěváky, přijímal všechno ostatní dění s naprostým klidem, předpokládal to nejlepší, všem přál dobré a nedělal si starosti.

Převor Robert neschvaloval žádné vybočení z přísné řehole a již léta neschvaloval to, co považoval za privilegia udělená bratru Cadfaelovi, to, že se směl svobodně pohybovat mezi obyvateli Předklášteří a města, když bylo třeba léčit nemoce. A bývaly časy, kdy by jeho kaplan, bratr Jeroným, převorovo pohoršení snaživě rozněcoval; bratr Jeroným však toho roku utrpěl drtivý otřes, který rozbil jeho sebeuspokojení, a z dlouhého pokání se vynořil zbavený úřadu zpovědníka noviců a překvapivě pokorný. Alespoň prozatím se s ním vycházelo mnohem snáze a neupozorňoval již tak hlasitě na chyby druhých. Časem se jistě vrátí ke svému svatouškovství, ale tentokrát byl Cadfael ušetřen jeho výtek.

Nakonec byl tedy pro Cadfaela nejnáročnější zápas se sebou samým. Skutečně složil sliby, a cítil, jak ho spoutávají tím pevněji, když pomýšlel na opuštění svého vyvoleného pole. Mluvil jen pravdu, když předkládal svůj případ opatovi, všechno dělal a říkal otevřeně. Zprostilo ho to však viny? Bratr Edmund a bratr Winfrid nyní budou muset společně nastoupit na jeho místo, připravovat léky, zásobovat špitál malomocných u svatého Jiljí, starat se o bylinkovou zahradu, kromě vlastní práce zvládnout i tu jeho.

To vše se stane, zběhne-li a překročí určený čas. Už jen z toho, že o oné možnosti uvažoval, poznával, že s ní počítá. Toto rozhodnutí tedy mělo váhu života a smrti ještě předtím, než vyjde z brány. Přesto celou dobu věděl, že půjde.

Hugh pro něho v určené ráno přišel hned po ranní v doprovodu tří důstojníků na dobrých koních a přivedl i koně pro Cadfaela. S uspokojením zaznamenal, že přítelovy ustarané oči viditelně zjasněly libostí při pohledu na vysokého, pěkného grošáka, skoro stejně nohatého jako Hughův kostnatý šedák, směle vykračujícího, s povýšeným pohledem a s úzkou bílou lysinkou na aristokratickém čele. Cadfael, už v plášti a ve vysokých botách, před sebe připnul své sedlové vaky a nasedl trochu ztuha, ale se zřejmým potěšením. Hugh se ohleduplně ovládl a nenabídl mu pomoc. Pětašedesátka je věk zasluhující úctu a vážnost mladých, ale ti, kdo ho dosáhli, nejsou vždy rádi, když se jim připomíná.

Když vyjížděli z brány, nikdo je okatě nesledoval, přestože se na ně možná upíraly pohledy z křížové chodby, z nemocnice, nebo dokonce i z opatova bytu. Bylo lepší pokračovat v běžném denním chodu, jako by to byl pouze den jako každý jiný, a v ničí mysli se neozvala jediná pochybnost, že se odjíždějící bratr v patřičný čas vrátí a ujme se svých povinností jako dřív. A přijde-li s ním domů mír, tím lépe.

Jakmile minuli Svatého Jiljí, nechali město a Předklášteří za zády a před sebou měli kančí hřbet Wrekinu, Cadfaelova nálada, se zlepšila; uvolnil se, rezignoval, bez výčitek se otevřel všemu, co snad přijde. Byly tu i příjemnosti. Na prahu prosince se louky ještě zelenaly, počasí bylo mírné a bezvětrné, pod sebou měl dobrého koně a jízda po Hughově boku byla požitkem plným sdílených vzpomínek. Silnice byla volná a bezpečná, cestu oba znali přinejmenším po Chenetský hvozd, a Hugh vyrazil tři dny předtím, než se mělo oficiálně zahájit jednání.

„Pojedeme totiž polehoučku,“ vysvětlil, „a budeme tam brzy. Rád bych si s Robertem Bossů promluvil, než se něco řekne na zasedání. Až budeme nocovat v Lichfieldu, třeba narazíme i na Ranulfa z Chesteru. Slyšel jsem, že chtěl na poslední chvíli něco pošeptat svému nevlastnímu bratrovi v Lincolnu. William hlídá to, co získali na severu, kdežto Ranulf prozíravě cestuje na jednání do Coventry.“

„Bude od něho moudré,“ zamyšleně prohodil Cadfael, „když nebude vystavovat na odiv své úspěchy. Určitě se tam sejde spousta jeho nepřátel.“

„Ten se bude pořád ještě ucházet o přízeň. V posledních týdnech udělal několik uvážených ústupků baronům, které ještě vloni okrádal o půdu nebo o privilegia. Změnit strany něco stojí,“ cynicky dodal Hugh. „Král je jen první, koho musí očarovat, a král většinou vítá spojence se zavřenýma očima a s otevřenou náručí, spíš dává, než dostává. Ale všichni, kdo při něm stáli celou dobu a dívali se, jak se mu Ranulf vysmívá, se nedají koupit tak lacino. Někteří přijmou sladkosti, které jim nabízí, ale nedají mu to, co si myslí, že si koupil. Být Ranulfem chodil bych ještě aspoň rok velmi pokorně a krotce.“

Když v podvečer vjeli do prostor diecézních domů pro hosty v Lichfieldu, bylo tam rozhodně rušno a mezi podkoními a sloužícími ve společném ubytování, kde odpočívali Hughovi muži, se vyskytovala řada šlechtických erbů. Žádný však nebyl Chesterův. Buď se Ranulf vypravil jinudy, možná přímo od nevlastního bratra v Lincolnu, nebo jel napřed a už je na svém hradě Mountsorrelu u Leicesteru a spřádá plány, jak se na jednání zachovat. Nejde mu ani tak o mír jako o příležitost zajistit si přijetí na straně, o níž doufá, že získá rozhodující vítězství.

Cadfael před večerní vyšel do chladného soumraku a zamířil z vyhrazeného prostoru tam, kde se v bezvětří olověně leskly hladiny klášterních rybníků, a nově vyklizený prostor, kde stával anglosaský kostel, se dosud jevil jako nezacelená jizva. Roger de Clinton, pokračující v díle na před léty položených základech, schválil volbu vzdálenějšího a stabilnějšího místa pro mnohem větší plánovanou zátěž, než o jaké kdy uvažoval první biskup, svatý Chad. Cadfael se otočil na okraji posvátné půdy, požehnané službou jednoho z nejmírnějších a nejmilovanějších prelátů, a ohlédl se na mohutnou hmotu nové kamenné katedrály, zatím sotva dokončené, pokud ovšem její zdobení a rozšiřování vůbec někdy skončí. Dlouhá střecha lodi a silná čtverhranná věž nad křížením se proti bledší obloze rýsovaly ostře jako břitva. Kněžiště bylo krátké a končilo apsidou. Vysoká okna na západním konci zachytvala skrze zdi silné jako pevnostní pár záblesků šikmého světla. Pod těmi zdmi se tajily stopy po budkách kameníků a jizvy po naskládaném kamení a dříví, a tam, kde byly odstraněny opery, se kupila také hromada fasádního kamene. Nyní měl muž, který postavil Bohu tento hrad, hlavu plnou starostí o křesťanstvo a duchem byl již daleko ve Svaté zemi.

Když se Cadfael chystal zpátky na večerní, slaboučké odražené světlo rýsovalo okraj rybníka. Jakmile vstoupil do nádvoří, opět se octl mezi lidmi, stínovými postavami, které ho míjely cestou za svými povinnostmi a zdvořile k němu promlouvaly, ale v houstnoucím šeru se jejich tváře nedaly rozeznat. Kanovníci, akolyté, kůroví zpěváci, hosté ze společné ubytovny a domu pro hosty, zbožní měšťané přicházející na večerní obřad, protože si přáli korunovat prožitý den. Cítil se obklopen velkým oblakem svědků a vůbec nezáleželo na tom, že duše každého z nich se asi zabývá jinými starostmi a vůbec si jeho přítomnost neuvědomuje. Tolik vášnivých potřeb dohromady musí určitě otřást nebesy.

V obrovské stodole lodi se přítmím mlčky pohybovalo několik přízračných postav za večerními církevními povinnostmi. Bylo ještě brzy, svítily jen věčné lampičky na oltářích jako červená očka, přestože v chóru již diákon rozžíhal svíce a v klidném vzduchu vyrůstal jeden vysoký plamen za druhým.

Před postranním oltářem, kde už byly svíce zapáleny, stál jeden nesporně světský mladý muž. Neměl zde zbraň, ale na opasku byly vidět jemné kožené závěsy na meč a dýku, a tmavý, pracovní kabátec byl z kvalitní látky a dobře střižený. Byl to hranatý, statný mladík, stál bez hnutí a neúhybně hleděl na kříž tak vážně a naléhavě, že se určitě modlil o něco důležitého. Stál zpola odvrácen, takže mu Cadfael neviděl do obličeje a rozhodně si nevzpomínal, že by ho byl již někdy spatřil, přesto mu připadalo zvláštně povědomé to pevně stavěné, úhledné tělo a hlava obrácená vzhůru a kupředu, jako by vystrkoval bradu na Boha, jehož prosí a přemlouvá jako sobě rovného, od něhož má právo žádat pomoc v dobré věci.

Cadfael se trochu posunul, aby viděl jeho výrazný profil, a právě v tu chvíli jedna svíce, jejíž plamen zřejmě dospěl k nějaké roztřepené nitce, náhle vyšlehla stranou a vrhla prudké světlo na mladíkovu tvář. Trvalo to jen okamžik, protože zvedl ruku, rychle uštípl závadu ukazovákem a palcem a plamen se ihned ztlumil a zklidnil. Ostře řezaný profil s rovným nosem a výraznou bradou, urozený mladý muž, který si dobře uvědomuje svou cenu. Když plamen vyšlehl, musel Cadfael udělat nějaký malý pohyb na okraji jinochova zorného pole, protože se náhle otočil a ukázal celý obličej s dosud mladistvě oblými tvářemi a bezbranně poctivýma očima, daleko rozsazenýma hnědýma očima pod širokým čelem a hustou čupřinou hnědých vlasů.

Překvapený pohled, který vzal Cadfaela na vědomí, se rychle, zdvořile odvrátil. Když se však mladý muž vracel k mlčenlivé rozmluvě se svým Stvořitelem, náhle ztuhl a opět se otočil. Tentokrát se zadíval bezelstně a beze studu jako dítě. Dychtivě se usmál, otevřel ústa, na okamžik zapochyboval a pak se rozhodl. „Bratře Cadfaele? Jste to vy?“

Cadfael zamrkal, podíval se důkladněji, ale nebyl o nic moudřejší.

„Určitě jste na mě nezapomněl,“ klidně prohlásil mládenec, přesvědčen o své jedinečnosti. „Přivedl jste mě do Bromfieldu. Už je to šest let. Přišel pro mě Olivier, pro Erminu a pro mne. Já jsem se změnil, samozřejmě, ale vy ne – vy jste se vůbec nezměnil!“

Světlo svící mezi nimi klidně a jasně plálo, šest let se rozplynulo jako mlha a Cadfael poznal v tom hranatém, plecitém mládenci hranaté, plecité děcko, které poprvé potkal v lese mezi Stokem a Bromfieldem v krutém prosincovém mraze a pomohl mu i s jeho sestrou dostat se do bezpečí do Gloucesteru. Tenkrát mu bylo třináct, nyní skoro devatenáct, a byl stejně úhledný, sebejistý a smělý, jak sliboval od onoho prvního setkání.

„Yves? Yves Hugonin! Ano, už to vidím… Nakonec ses tolik nezměnil. Ale co tady děláš? Myslel jsem, že jsi někde na západě, v Gloucesteru nebo v Bristolu.“

„Císařovna mě poslala do Norfolku, k hraběti. Touhle dobou bude hrabě na cestě do Coventry. Potřebuje mít kolem sebe všechny své spojence a Hugh Bigod má mezi barony velkou vážnost.“

„A ty se tam připojíš k jejímu průvodu?“ radostně se nadechl Cadfael. „Tak můžeme jet spolu. Jsi tu sám? Teď už sám nejsi. Mám ohromnou radost, že tě vidím, a v takovém dobrém stavu. Jsem tady s Hughem, ten tě uvidí stejně rád jako já.“

„Ale jak jste se sem vůbec dostal?“ ptal se rozzářený Yves. Držel Cadfaela za obě ruce a horoucně je tiskl. „Vím, že tenkrát jste byl venku právem, abyste pomohl raněnému, ale jak se vám povedlo, aby vás pustili na takovouhle státní poradu? Ačkoli, kdyby vás tu bylo takových víc a všichni jako delegáti,“ dodal s lítostí, „byla by možná větší naděje na dohodu. Bůh ví, že jsem šťastný, že vás vidím, ale jak jste to provedl?“

„Mám povolení až do konce porady,“ odpověděl Cadfael.

„Na jakém základě? Opati se nedají snadno přemluvit.“

„Můj mi dopřál omezený čas, ale stanovil hranici, kterou nesmím překročit. Mám dovoleno navštívit Coventry z jediného důvodu, abych se pokusil získat zprávy o jednom zajatci z Faringdonu. Tam, kde se shromáždí knížata, o něm jistě mohu získat zprávy.“

Nevyslovil jméno, ale chlapec strnul s intenzitou, která napjala všechny rysy jeho mladé, svěží tváře v hrozivě dospělý výraz. Ještě úplně nedorostl, nebyl ještě zcela dotvořený, ale již měl v sobě muže, který prosvítal na povrch jako prohrábnutý oheň, když jeho srdce hluboce zasáhla nějaká vášnivá příchylnost.

„Myslím, že hledáme totéž,“ řekl. „Jestliže hledáte Oliviera de Bretagne, já ho hledám také. Vím, že byl ve Faringdonu, vím, jako všichni, kdo ho znají, že by nikdy nezměnil strany, a vím, že byl ukryt mimo dosah. Kdysi byl mým zastáncem a zachráncem, nyní je mým bratrem, protože má sestra nosí jeho dítě. Je mi bližší než vlastní kůže a stejně drahý jako vlastní krev. Jak bych mohl klidně odpočívat, dokud nebudu vědět, co s ním udělali, a nevydobudu ho ze zajetí?“

„Byl jsem s ním,“ vyprávěl Yves, „dokud nesestavili posádku Faringdonu. Byl jsem s ním od první chvíle, kdy jsem začal nosit zbraně; po dobrém bych se od něho neodloučil a on si mě ze své laskavosti u sebe nechával. Od té doby, co se oženil s mou sestrou, byl pro mě otcem i bratrem. Teď je Ermina v Gloucesteru osamělá, a k tomu ještě čeká dítě.“

Seděli spolu v posledním večerním ztišení po večerní mši na lavici pod jednou z pochodní v domě pro hosty, Hugh, Cadfael a chlapec, a v šeru okolo nich, kam světlo pochodně nedosáhlo, se hemžily vzpomínky. Yves samostatně pátral již od okamžiku, kdy po pádu Faringdonu jeho přítel zmizel, nevykoupen, neuveden v seznamu, Bůh sám ví kde. Bylo pro něj úlevou, když si mohl vylít srdce a vyklopit všechno, co věděl nebo tušil, těm dvěma, kteří si Oliviera de Bretagne cenili stejně jako on. Tři dohromady jistě dokážou víc než jeden sám.

„Když Faringdon dostavěli, Robert z Gloucesteru svá vojska odvedl a nechal synovi volné pole. Filip udělal kastelánem Faringdonu Briena de Soulis a dal mu silnou posádku vybranou z několika základen. Olivier byl mezi nimi. Já jsem byl tenkrát v Gloucesteru, jinak bych asi šel s ním, ale právě jsem něco vyřizoval pro císařovnu a ona si mě podržela u sebe. Většina její domácnosti byla ještě v Devizes a měla nás kolem sebe jen hrstku. Pak jsme se doslechli, že král Štěpán přivedl velké vojsko a nový hrad oblehl, aby uvolnil tlak na Oxford a Malmesbury. A poté jsme se dověděli, že Filip posílá otci jednoho kurýra za druhým, aby přitáhl s posilami a Faringdon zachránil. Ale nepřišel. Proč?“ bezmocně zvolal Yves. „Proč nepřišel? Ví Bůh! Byl nemocný? Je pořád ještě churavý? Chápu, že může být velmi unavený, ale být nečinný tenkrát, když ho bylo nejvíc zapotřebí!“

„Podle toho, co jsem slyšel,“ poznamenal Hugh, „měl Faringdon silnou posádku. Měl též čerstvou výzbroj, čerstvé zásoby. Určitě by byl mohl vydržet i bez Roberta. Přestože mám svého krále rád, ví se, že v obléhání nebývá právě vytrvalý. Omrzelo by ho to a přesunul by se jinam. Vyhladovět čerstvě zásobenou pevnost trvá dlouho.“

„Udržet se mohla,“ odpověděl zasmušile Yves. „Ta kapitulace vůbec nebyla nutná, stalo se to záměrně, ze zlé vůle.

Jestli s tím měl tenkrát něco společného Filip, to ví jen on. Rozhodně se to nestalo v jeho přítomnosti, ale jiná otázka je, jestli se to stalo bez jeho vůle. De Soulis si s ním je velmi blízký. Každopádně došlo k nějaké dohodě mezi vůdci, kteří měli uvnitř svá osobní vojska, a obléhateli venku. Pak najednou svolali celou posádku jako svědky toho, že se jejich šest kapitánů dohodlo na vydání hradu, a ukázali vojákům dohodu sepsanou a zpečetěnou všemi šesti, takže chtě nechtě přijali, na čem se jejich páni usnesli. Tím zůstali jen rytíři a panoši bez vlastních družin a čekalo je odzbrojení a zajetí, pokud se také nesmíří se vzniklou situací. Královo vojsko už bylo uvnitř bran. Třicet mladých mužů bylo předáno Štěpánovým spojencům místo platu a zmizelo. Někteří se zase objevili, protože je vykoupili příbuzní a přátelé. Ale Olivier ne.“

„To víme,“ řekl Hugh. „Hrabě z Leicesteru má úplný seznam. Nikdo Oliviera k vykoupení nenabídl. Nikdo neřekl, kdo ho drží v zajetí, přestože to někdo určitě ví.“

„Můj strýc Laurence se vyptává všude,“ přisvědčil Yves, „ale nemůže se ničeho dopátrat. A přitom stárne a potřebují ho v Devizes, kde císařovna v poslední době převážně sídlí. Ale já hodlám v Coventry tu otázku veřejně přednést a vynutit si odpověď. Nemohou mi ji odepřít.“

Cadfael, který mlčky naslouchal, skoro láskyplně zavrtěl hlavou nad takovou nevinnou důvěrou. Není tak pravděpodobné, jak tenhle chlapec předpokládá, že král a císařovna, téměř na dohled naprostého, třebaže jen domnělého vítězství, se budou zajímat o otázku prosté spravedlnosti vůči jednotlivci. Byl mladý, bezelstný, urozený a jasně si uvědomoval své právo na spravedlivé zacházení a zdvořilý ohled. Ještě ho čekají jistá drsná probuzení, než bude plně vyzbrojen proti světu a ďáblu.

„A pak,“ pokračoval Yves hořce, „Filip vydal Cricklade se vším všudy králi Štěpánovi – sebe, posádku, zbraně, zbroj, všecko. Vůbec si nedovedu představit, co ho k tomu dohnalo. Marně si s tím lámu hlavu. Byl to prostý výpočet, že se namáhá pro stranu, která čím dál víc prohrává, a že by si mohl změnou polepšit? Udělal to docela chladnokrevně? Nebo naopak horkokrevně, z hořkosti vůči otci, protože ponechal Faringdon osudu? Anebo zradil Faringdon sám? Prodali jej na jeho rozkaz? Nevidím do něho.“

„Ale aspoň jsi ho viděl a sloužil jsi s ním,“ připomněl Hugh. „Já ho nikdy ani nespatřil. Přestože si nedovedeš vyložit, co teď udělal, aspoň jsi s ním spolupracoval, a tak o něm musíš mít nějakou představu jako jeden přívrženec strany o druhém. Jak je asi starý? Určitě sotva o deset let starší než ty.“

Yves ze sebe netrpělivě setřásl údiv a zmatek a zamyslel se. „Bude mu kolem třiceti. Robertův dědic Vilém musí být o několik let starší. Je to mlčenlivý člověk, ten Filip – míval černé nálady, ale je dobrý důstojník. Řekl bych, že se mi líbil, pokud jsem o tom vůbec někdy uvažoval. Nikdy bych neuvěřil, že převlékne kabát – určitě ne ze zištnosti nebo ze strachu…“

„Nemysli na to,“ uklidňoval ho Cadfael, když viděl, jak se chlapec trápí pro věc, kterou nemůže pochopit. „Jsme tu tři, kteří nehodláme nechat Oliviera nevykoupeného. Počkej do Coventry, a uvidíme, co se nám tam podaří odhalit.“

Do Coventry vjeli druhý den odpoledne. Bylo chladno, ale pěkně a tu a tam probleskovalo studené slunce. Radost z jízdy Yvese na chvíli rozptýlila, rozjasnila mu zrak, a chládek mu vehnal červeň do tváří. Blížili se k městu od severu a shledali, že staré obranné palisády hraběte Leofrika jsou stále dřevěné, ale dostatečně pevné, a spletité ulice jsou od doby, kdy biskupové z tohoto města udělali hlavní základnu své diecéze, dobře vydlážděné a udržované. Roger de Clinton v té praxi pokračoval, přestože jeho srdci byl bližší Lichfield. Coventry totiž v těchto neklidných dobách bylo blíž místu sváru, víc je ohrožovaly občasné výpady soupeřících armád, a on nebyl z těch, kdo se vyhýbají nebezpečí, zatímco jeho stádo je musí snášet.

A jeho bázeň vzbuzující přítomnost jistě městu poskytovala určitou ochranu. Přesto bylo na ulicích vidět nějaké jizvy a zbořeniště a tu a tam zející mezeru, kde byl nějaký dům stržen do základů a nový zatím nestál. V zemi, o niž se už několik let se zbraní v ruce velmi nepříbuzensky svářili blízcí příbuzní, nebylo divu, když se nezávisle na obou stranách přidávali k drancování i znepřátelení soukromníci a stejně chamtiví sousedé. I dřevěný hrádek hraběte z Chesteru ve městě měl nějaké jizvy a příliš by se mu nehodil k obývání s doprovodem, který se chystal přivést k zasedacímu stolu, tím méně k pohoštění krále, s nímž se právě usmířil. Pochopitelně dal přednost diskrétnímu, opodál stojícímu Mountsorrelu, odkud bude pokračovat v opatrných námluvách.

Město bylo rozděleno mezi dvojí správu: převorovu polovinu a polovinu patřící hraběti. Čas od času vznikalo jisté reptání a nespokojenost ohledně různých privilegií obou stran, ale pro všechny tu byla společná a uznávaná městská rada, a dá se říci, že se nakonec snášeli poměrně přátelsky. V Anglii bylo málo tak blahobytných měst a žádné tak pružné a připravené využít příležitosti. To bylo zřejmé z ruchu na ulicích. Obchodníci a řemeslníci pilně vystavovali své zboží co nejlákavěji, aby upoutalo zrak sjíždějící se šlechty. Těžko říci, zda od zasedání očekávali, že se protáhne nebo nějak přispěje k nastolení míru, ale obchod je obchod, a kde se shromáždí hrabata a baroni, tam se dá vydělat.

Z předsazených průčelí domů vlály skvělé praporce a k bránám převorství a k hostinským domům pro poutníky přijížděli na koních sloužící ve zdobných livrejích. Coventry uchovávalo ostatky svého vlastního světce, svatého Osburga, také paži svatého Augustina a mnoho menších ostatků a již od svého založení před více než sto lety žilo z poutníků. Současná úroda bohatých a mocných, přemítal Cadfael, jenž všude kolem sebe pozoroval známky jejich přítomnosti, nemůže už kvůli své dobré pověsti odjet, aniž by se církvi náležitě odměnila za péči a pohostinnost.

Pohodlným krokem se proplétali šumem a ruchem na ulicích a dlouho předtím, než dojeli k bráně převorství Panny Marie, zrůžověl Yves dychtivostí, rozehřát ovzduším vzrušení a naděje, díky němuž se město zdálo přívětivé a naděje na smíření poněkud bližší. Pojmenovával nepovědomé znaky a praporce a vyměňoval si pozdravy s příslušníky vlastní strany a stejného stavu, mladými muži ve službách císařovniných věrných stoupenců.

„Hugh Bigod si pospíšil z Norfolku a je tady dřív než my… Tohle jsou jeho lidé. A tam, vidíte toho muže na černém koni? To je Reginald FitzRoy, mladší nevlastní bratr císařovny, ten, co ho Filip před necelým měsícem zajal, ale král ho přiměl, aby Reginalda propustil. Divím se,“ prohodil Yves, „že se ho Filip odvážil dotknout, když nad ním Robert stále drží ruku. Chovají se k sobě totiž velmi bratrsky. Ale musím uznat, že Štěpán se chová spravedlivě. Zaručil bezpečný průchod a trvá na něm.“

Dojeli k široké bráně převorství a vjeli do velkého nádvoří plného barev a pohybu. Těch několik benediktinů v kutnách, kteří se usilovně snažili plnit své povinnosti a dodržovat hodinky, se úplně ztrácelo v davu hostujících velmožů a jejich služebnictva, z nichž někteří přijížděli, jiní vyjížděli na obhlídku města nebo na návštěvu ke známým, štolbové přecházeli s koňmi, které zneklidňovala okolní tlačenice, panoši odsedlávali a skládali zavazadla svých pánů. Vjíždějící Hugh se stáhl stranou, aby uvolnil cestu urostlému jezdci v nádherném rouše a s pěkným doprovodem, jenž právě nasedal a chystal se vyjet.

„Roger z Herefordu,“ rozzářil se Yves, „nový hrabě. Ten, jehož otec před několika lety nešťastně zahynul na lovu. A ten, kdo se právě na schodech ohlíží, to je císařovnin správce, Humphrey de Bohun. To už tedy jistě přijela…“

Náhle se zarazil, ztuhl s otevřenými ústy, aniž dokončil větu, a nevěřícně na kohosi upřel zrak. Cadfael sledoval chlapcův pohled a spatřil muže sestupujícího po kamenných schodech protějšího domu pro hosty. V tu chvíli byl na širokém schodišti docela sám a nad hemžícím se davem jej bylo zřetelně vidět. Velmi pohledný muž, pevně stavěný, pohybující se s elegantní opovážlivostí, s plavou hlavou nepokrytou a pláštíkem přehozeným přes rameno. Mohlo mu být tak pětatřicet a byl si velmi jist svou cenou. Sestoupil na dlažbu nádvoří a dav se před ním rozestupoval, jako by přejímal jeho sebehodnocení. Nebyl však žádný patrný důvod, proč by se měl Yves zarazit a zírat na něho s nepřátelsky staženým tmavým obočím.

„Ten?“ zasyčel Yves mezi zuby. „On se tu odvažuje ukázat?“ Vzápětí se jeho led proměnil v oheň. Jedním skokem byl dole ze sedla a hnal se do cesty přicházejícímu cizinci s vytaseným mečem, odstrkuje z cesty štolby a koně. Jeho hlas zazněl tvrdě a hlasitě.

„Vy, de Soulisi! Zrádce své věci a svých druhů. Vy se opovažujete přijít mezi slušné lidi?“

Všechny ostatní hlasy na nádvoří na okamžik ohromeně ztichly; vzápětí se vzduly hlasitým úlekem, protesty a pohoršením. A jako první náraz rozehnal lidi na všechny strany, vzápětí se mnozí stáhli zpět, aby se pokusili zabránit hrozícímu utkání. De Soulis se však prudce otočil, obrátil se tváří k vyzývateli, vytasil meč a zakroužil jím kolem sebe, aby si uvolnil místo k obraně. A pak se na sebe vrhli a ocel narazila na ocel.

III.

Hugh seskočil, hodil uzdu koni na krk, nechal ho na starost podkonímu a vrhl se do kruhu polekaných lidí, obkružujících zápasníky mimo dosah kmitajících mečů. Cadfael šel za ním se smířenou trpělivostí, ale beze spěchu, protože stěží mohl udělat pro uklidnění rozruchu něco víc nebo něco lepšího než Hugh. Boj nemohl pokračovat dlouho a skončit osudně; bydlilo tu příliš mnoho královských i církevních mocipánů, než aby bylo připuštěno něco tak neslušného, a soudě podle hluku, který se nyní rozléhal po nádvoří od jedné zdi ke druhé, každá z těch mocností vzápětí přispěchá a řekne k tomu své.

Přesto, jakmile stál na zemi, pospíšil do zmítajícího se davu a protlačil se tam, kde by aspoň mohl zasáhnout, kdyby se mu naskytla možnost chytit některého ze soupeřů za rukáv a odtáhnout jej z nebezpečí. Pokud to byl opravdu de Soulis, odpadlík z Faringdonu, měl před Yvesem náskok dobrých dvanácti let a dával najevo, že to s mečem umí až příliš dobře. Zkušenost se pozná. Cadfael se udatně prodíral tlačenicí a vzdáleně si uvědomoval, že někde za ním, u brány, burácí mocný hlas, a nahoře, ve dveřích domu pro hosty se zatřpytily jasné barvy, byl však tak soustředěný na to, aby prorazil do kruhu, že nepostřehl toho nejúčinnějšího zasahovatele, dokud se mu z ničeho nic nenapřáhl přes levé rameno přímo mezi kroužící meče.

Rázně se kolem něj prosunula dlouhá hůl, odstrkující těla stranou, aby si udělala cestu. Za ní následovala dlouhá paže a dlouhé, hubené, silné tělo, na hlavici hole se zalesklo stříbro a vyrazilo zaklesnuté meče vší silou nahoru, až ruce těch, kdo je drželi, zabrněly. Yves meč upustil a trn zařinčel na dlažbě. De Soulis svůj pracně udržel, ale jílec se mu v ruce zatřásl a on odskočil z cesty těžké stříbrné hlavici hole, jež nyní mezi nimi čněla vzhůru. Padlo bezdeché ticho.

„Odložte zbraně,“ nařídil biskup Roger de Clinton, aniž zvýšil hlas. „Styďte se, že jste vytasili meče v těchto prostorách. Ohrozili jste své duše. Naším záměrem zde je mír.“

Protivníci stáli, těžce oddychovali, Yves zardělý a stále ještě trochu vzpurný, de Soulis si svého vyzývatele prohlížel s chladným úsměškem a se zúženýma očima.

„Můj pane,“ pravil s uhlazenou dvorností, „ani mne nenapadlo způsobit pohoršení, dokud na mne tento zbrklý mladý pán netasil meč. Přitom nevím o žádném rozumném důvodu, protože jsem ho v životě neviděl.“ Klidně zasunul meč do pochvy s výmluvně obřadným gestem úcty k biskupovi. „Přijede sem z ulice, vůbec se se mnou nezná a začne mě urážet jako hospodský rváč. Tasil jsem, abych si zachoval život.“

„Dobře ví,“ vzplanul Yves, „proč mu říkám korouhvička, odpadlík, zrádce lepších mužů. Kvůli němu hnijí v hradních žalářích dobří rytíři.“

„Ticho!“ nařídil biskup a byl okamžitě uposlechnut. „Ať máte mezi sebou jakékoli spory, uvnitř těchto zdí nemají místa. Jsme tu, abychom mezi počestnými muži odstranili všechny takové neshody. Seberte svůj meč a dejte jej do pochvy! Víckrát jej na této posvátné půdě netaste. Za žádnou cenu! To vám přikazuji za církev. A jsou zde i ti, kdo vám to přikáží jako vaši panovníci a lenní páni.“

Mocný hlas, který burácel od brány, když jeho majitel vstoupil a spatřil tu nedůstojnou podívanou, se přiblížil k náhle ztichlému kruhu v podobě mohutného, plavovlasého, pánovitého a velmi rozhněvaného muže. Cadfael jej okamžitě poznal, protože se před léty setkali v jeho obléhatelském táboře v Shrewsbury, třebaže léta zatím zasela do jeho zlatých vlasů popelavé nitky a do jeho hezké, otevřené tváře vrásky úzkostlivých starostí. Král Štěpán, snadno rozhněvaný, snadno uklidněný, statečný, impulzivní, ale nestálý, dobromyslný a šlechetný muž, který přesto strávil všechny roky své vlády ničivým válčením. A onen záblesk jasných barev ve dveřích domu pro hosty, uvědomil si Cadfael v témže okamžiku, musí být ta druhá, žena, jež napadá Štěpánovu svrchovanost. Na pozadí šeré síně se tam rýsovala vysoká a vzpřímená, skvostně oděná a v nejlepších letech, jediné žijící manželské dít starého krále Jindřicha, po prvním manželovi císařovna Matylda, po druhém hraběnka z Anjou, nekorunovaná královna Angličanů.

Nesnížila se k tomu, aby k nim sestoupila, ale stála nepohnutě a pozorovala výjev nezaujatě a trochu opovržlivě, jen lehce schylujíc hlavu v odpověď na královu úklonu. Byla panovačně hezká, bohaté vlasy pod pozlacenou síťkou měla tmavé, oči velké a přímočaré, stejně znepokojivé jako upřený pohled světice z byzantské mozaiky a stejně lhostejné. Bylo jí už přes čtyřicet, byla však trvalá jako mramor.

„Neříkejte ani slovo, jeden jako druhý,“ pravil král, tyčící se nad provinilci, dokonce i nad biskupem, který byl podle všech lidských měřítek urostlý, „protože nebudeme nic poslouchat. Tady podléháte kázni církve a budete se s tím muset srovnat. Nechte si hádky na jiný čas a jiné místo, nebo ještě lépe, zanechte jich jednou provždy. Zde nemají místa. Pane biskupe, vydejte nyní své pokyny ohledně nošení zbraní a ohlaste je formálně, až budete zítra předsedat v síni. Zakažte všechny zbraně, budete-li si přát, nebo nám dejte nějaká pevná pravidla, a já se postarám, aby každý, kdo se proti nim proviní, náležitě zaplatil.“

„Neopovážil bych se nějakému muži upírat právo nosit zbraně,“ pevně opáčil biskup. „Oprávněně však mohu učinit opatření, aby se omezilo jejich používání v těchto zdech a během těchto vážných rozhovorů. Po městě samozřejmě může každý chodit se zbraní, jak je zvykem; muž by si mohl připadat bez svého meče neúplný.“ Sám by podle své statné postavy a orlí tváře mohl být válečníkem stejně jako biskupem. A neříkalo se snad o něm, že jeho srdce se již rozhodlo sehrát víc než jen trpnou úlohu při obraně křesťanského království v Jeruzalémě? „Uvnitř těchto zdí,“ pokračoval rozvážně, „nesmí být vytasena ocel. Dovnitř síně při zasedání se nesmí ani přinést, ale musí být ponechána v ubytovně. A na bohoslužby se nikdy nesmí přinést žádná zbraň. Bez ohledu na výsledky jednání nevyzve nikdo ze žádného důvodu nikoho k boji, dokud se my, kdo jsme se tu setkali, opět nerozejdeme . Vyhovuje to tak Vaší Milosti?“

„Vyhovuje,“ přitakal Štěpán. „Naprosto. Mějte to na paměti, pánové, a dejte si pozor.“ Přejel oba modrýma, jasnýma očima s všeobecnou, neosobní výstrahou. Jedna ani druhá tvář mu nic neříkala, dokonce ani nevěděl, kdo ke které straně patří. Pravděpodobně zatím žádného z nich neviděl a zapomene jejich tváře, jakmile se k nim otočí zády.

„Předložím tedy tu věc i dámě,“ řekl Roger de Clinton, „a ohlásím pravidla, až se zítra ráno sejdeme.“

„Buďte tak laskav!“ srdečně přitakal král a rázně odkráčel ke štolbovi, který mu v bráně držel koně.

Dáma, jak si Cadfael všiml, když opět pohlédl směrem ke dveřím domu pro hosty, se již nevzrušeně a pohrdlivě vzdálila a odebrala do svých pokojů uvnitř.

Yves se mlčky mračil a vztekal celou cestu k jejich bytu v jednom z domů pro poutníky v prostorách kláštera, napůl z chlapecké rozmrzelosti nad veřejným pokáráním, napůl z opravdového mužného rozhořčení, že musel zanechat boje.

„Proč se rozčiluješ?“ rozumně mu domlouval Hugh a snažil se uklidnit chlapce, ale opatrně brát ohled na muže. „De Soulis, jestli to byl on, taky dostal přes prsty. Nedá se popřít, že ty jsi začal, ale on by se nijak nezdráhal tě propíchnout, kdyby to šlo. Mohl jsi vědět, že církvi se nebude líbit, když někdo tasí meč na její půdě.“

„To jsem věděl,“ neochotně přiznal Yves, Jenže jsem na to nemyslel. Sotva jsem ho uviděl, jak se tu naparuje… Vůbec mě nenapadlo, že se tady ukáže. Dobrý Bože, jak se asi musí cítit ona, když vidí jeho nestydatost, a přitom jí tolik ukřivdil! Ona ho prosazovala, ona mu dala úřad!“

„Dala úřad i Filipovi,“ drsně připomněl Hugh. „Vrhneš se na něho, až přijde do poradní síně?“

„Filip, to je něco jiného,“ vzplanul Yves. „Vydal Cricklade, to víme, ale celá posádka šla dobrovolně. Myslíte, že nevím, že člověk může mít dobré důvody změnit strany? Počestné důvody? Myslíte, že je snadné jí sloužit? Viděl jsem ji, jak se chová chladně a povýšeně i k hraběti Robertovi, viděl jsem, jak s ním jedná jako s nevolníkem, když ji to popadne. A on je přitom její jediná opora a všechno kvůli ní snáší!“

Vyhrkl ze sebe hořkost, kterou již Cadfael vytušil. Paní Angličanů byla statečná, krásná, a bojovala spíš za práva svého synka než za svá vlastní. Všichni tito nevinní mladí muži do ní byli trochu zamilovaní, chtěli ji mít dokonalou, pohoršené se obraceli zády ke všem zjevným důkazům, že žádná světice není, ale v bolavých srdcích dobře znali všechnu její aroganci i pomstychtivost a nemohli té bolesti uniknout. Tenhle aspoň dokázal vyhrknout, že o ní zná pravdu.

„Ale de Soulis,“ vrátil se Yves ke svému námětu a rozhořčení, „uzavřel tajnou dohodu, že vpustí do Faringdonu nepřátele, a prodal do zajetí všechny počestné rytíře a panoše, kteří s ním nechtěli jít. A Oliviera mezi nimi! Kdyby byl ve své vlastní volbě čestný, dopřál by svobodnou volbu i jim, otevřel by jim brány a nechal je se ctí odejít ve zbrani, aby proti němu bojovali z jiné základny. Ne, on je prodal. Prodal Oliviera. To mu neodpustím.“

„Buď trpělivý,“ napomenul ho Cadfael, „dokud se nedovíme, co potřebujeme především – kde ho máme hledat. S nikým se nehádej, protože kdo ví, který z nich nám třeba bude schopen dát odpověď?“ A než tu odpověď dostaneme, pomyslel si, shovívavě pohlížeje na Yvesovo svraštěné obočí a vystrčenou bradu, třeba už budou všechny pomsty zapomenuty a nebudou mít žádný význam.

„Nemám na vybranou,“ pravil Yves nespokojeně, ale rezignovaně. Přesto se ještě mračil, když pro něho přišel novic z převorství a pozval ho, aby se dostavil k císařovně. Mladý bratr ji ve vší nevinnosti označil jako hraběnku z Anjou, což by se jí zajisté nelíbilo. I po smrti svého prvního, obstarožního manžela si podržela titul císařovny a dál na něm trvala; sestup do postavení pouhé hraběnky podle titulu svého druhého manžela nesla velmi těžce.

Yves poslušně odkráčel, rozpolcen mezi potěšením a obavami, napůl očekávaje, že mu vytkne nevhodný výjev na velkém nádvoří. Dosud nikdy na něho nezaměřila svou ostrou nelibost, ale přinejmenším jednou byl svědkem jejího palčivého účinku na jiné. Přesto, když se jí zachtělo, dokázala okouzlit každého, a i jemu poskytla během jeho krátkého pobytu u jejího dvora občasnou blaženou chvilku.

Tentokrát na něho na prahu císařovniných pokojů v převorově vlastním domě pro hosty čekala jedna z jejích dam, mladá dívka, kterou Yves neznal, tmavovlasá, jasnooká, velmi hezká slečna, která od své paní pochytila určité znaky sebejistoty a smělosti. Rychlým pohledem si změřila Yvese od hlavy až k patě a nespěchala se usmát, jako by musel nejprve podstoupit zkoušku, než bude přijat. Ale když se úsměv dostavil, naznačoval, že jej shledala o něco víc než jen přijatelným. Škoda, že si toho skoro nevšiml.

„Čeká na vás. Zdá se, že vás hrabě z Norfolku doporučil. Pojďte dál.“ Překročila práh do přítomnosti své paní, diskrétně sklopila oči a předvedla nacvičenou poklonu. „Má paní, Messire Hugonin!“

Císařovna seděla na křesle podobném stolci, opatřeném polštáři, tmavé vlasy měla uvolněné z hřebenu a splývaly jí přes rameno v těžkém, lesklém pletenci. Měla volné roucho z tmavomodrého sametu, od něhož se zářivě odrážela její slonovinová pleť. Světlo svící jí přálo a vždy se nosila jako královna, třebaže nekorunovaná. Yves před ní s nepředstíranou horoucností poklekl, pak vstal a vyčkával.

„Nechte nás o samotě!“ přikázala Matylda bez ohlédnutí na postávající dívku a starší dámu, která jí stála po boku. Když odešly z místnosti, pokračovala: „Pojď blíž! Je tu příliš mnoho dveří a za každými někdo natahuje uši. Ještě blíž! Chci se na tebe podívat.“

Stál trochu nesvůj a nechal se dlouho, přemítavě prohlížet. Veliké byzantské oči ho pomalu přejížděly, jako když si skalpovací nůž hledá, kde začít řez.

„Norfolk tvrdí, že jsi své poslání splnil dobře,“ promluvila posléze. „Jako rozený diplomat. Je pravda, že jsem o něm trochu pochybovala, ale je tu. Dnes odpoledne na velkém nádvoří jsem u tebe žádnou diplomacii nepozorovala.“

Yves cítil, jak rudne, ona však umlčela všechny protesty či omluvy, které by snad chtěl pronést, zdviženou rukou a chladným úsměvem. „Ne, neříkej nic! Obdivovala jsem tvou loajalitu a smělost, přestože bych ti nemohla příliš gratulovat k rozvaze.“

„Zachoval jsem se jako blázen. Uvědomuji si to.“

„Tak to bychom měly odbyto,“ pravila císařovna, „protože v tuto chvíli tě oficiálně kárám za tvou pošetilost a opakuji příkaz, který ti dal biskup jako útočníkovi, abys napříště ovládl své rozhořčení. Tak se to žádá, a nepochybuji, že Štěpán právě napomíná toho druhého blázna. Nuže, teď jsi mi porozuměl a víš, že v těchto zdech nesmíš nikoho veřejně urazit ani napadnout. Když jsme se takto dohodli, můžeš odejít.“

Poklonil se trochu zmateně a obrátil se nazpět k zavřeným dveřím. Řezavý hlas za ním tiše a jemně dodal: „Přesto musím přiznat, že by mě nijak nermoutilo, kdyby mi Brien de Soulis ležel u nohou mrtvý.“

Yves omámeně vyšel a měkký tygří hlas jej pronásledoval, dokud za sebou nezavřel dveře. Tam k němu otočila hubenou oválnou tvář a tmavé, nezvědavé oči starší z dam, jež se založenýma rukama čekala, až ji paní opět povolá. Na nic se neptala, s ničím se nesvěřovala. Nepochybně viděla již mnoho mladých mužů, jak se noří z té vladařské přítomnosti v nejrůznějším stavu pokoření, povznesenosti, oddanosti či zoufalství, a stejně jako nyní jim nedala najevo, jak dobře dovede číst z jejich vzhledu. Yves sebral rozběhlé myšlenky a pokusil se odejít co nejdůstojněji. Cestou se jí poněkud škrobeně uklonil. Teprve na setmělém nádvoří se ve studeném listopadovém soumraku zastavil, aby se nadechl, a s děsivou jasností si připomněl každé slovo, jež padlo při onom krátkém setkání.

Zaslechla císařovnina dvorní dáma slova na rozloučenou? Mohla je slyšet, nebo aspoň jejich část, když se otvíraly dveře, aby ho vypustily? A mohla si je snad jen na okamžik vyložit tak, jako on? Ne, to jistě ne! Už si vybavil, kdo je tato nejbližší společnice své paní: vdova po jednom rytíři z průvodu hraběte ze Surrey, sama rozená de Redvers, z vedlejší větve rodu Baldwina de Redvers, císařovnina hraběte z Devonu. Nenapadnutelně urozená, hodná sloužit císařovně. A dost stará a moudrá, aby mohla uchovávat císařovnina tajemství. Snad příliš moudrá na to, aby slyšela i to, co slyší! Pokud však ta poslední slova zaslechla, co si z nich vybrala?

Pomalu přecházel nádvoří a opět slyšel ten tichý, naléhavý hlas. Ne, to on překrucuje smysl jejích slov. Jistě to nebylo víc než trpký výraz naprosto přirozené nenávisti k muži, který ji zradil. Co jiného by od ní čekal? Ne, ani nenaznačovala, co je třeba udělat, tím méně nařizovala. Takové věci pronášíme v rozčilení jen tak do vzduchu, nezáměrně.

Přesto mu zcela rozmyslně přikázala: v těchto zdech nesmíš nikoho veřejně urazit ani napadnout… A pak: Přesto by mě nijak nermoutilo… A s tím můžeš odejít, Yvesi Hugonine. Jsi dost důvtipný, abys mi porozuměl.

To není možné! Velmi jí křivdí, to on má úkladnou mysl a slyší její slova převráceně a pokřiveně. A musí tyto nedůstojné myšlenky rázně vypudit z mysli i z paměti.

Hughovi ani Cadfaelovi neřekl ani slovo, styděl by se tu ránu veřejně obnažovat. Odbyl Hughovo škádlivé: „Tak vida, hlavu ti neukousla!“ nuceným úsměvem a nesvěřil se. Ale ani slavnostní večerní bohoslužba uprostřed biskupů a velmožů, chystajících se na zítřejší poradu, zcela nevymetla z jeho mysli nepokoj.

Po slavné mši se v kapitulní síni převorství Panny Marie sešla celá anglická šlechta a panstvo. Předsedali tři biskupové, z Winchesteru, z Ely a Roger de Clinton z Coventry a Lichfieldu. Každý z nich nevyhnutelně stranil jedné či druhé ze soupeřících stran, ale zdálo se, že vynakládají opravdovou snahu odsunout všechny takové zájmy stranou a s hlubokou modlitbou se soustředit na pokus dospět k dohodě. Bratr Cadfael, který se prodral k otevřeným dveřím, kde diváci mohli alespoň zahlédnout, co se děje uvnitř, přijal jako výstrahu před přílišným optimismem to, že účastníci projevovali sklon obranně se sdružovat podle své příslušnosti, na jedné straně pevná falanga císařovniných přívrženců, na druhé král Štěpán se svými velmoži a šerify. Tak výrazná tendence řadit se jako k bitvě nevěstila nic dobrého, přestože přátelé mohli svobodně přejít dělicí čáru, jakmile z kapituly vyšli. Hugh stál po
boku hraběte z Leicesteru, pouhých několik kroků od králova sedadla, a na druhé straně Yves v průvodu Hugha Bigoda, hraběte z Norfolku, který ho císařovně pochválil za dobře vykonaný úkol. Jakmile budou propuštěni z tohoto vážného zasedání, sejdou se stejně přirozeně jako levice a pravice, když je třeba vykonat nějaké dílo; uvnitř byli zavázáni stát proti sobě nalevo a napravo.

Cadfael pozoroval řady velkých pánů velmi zvědavě, protože většinu z nich ještě nikdy neviděl. Leicestera již znal: Robert Beaumont, od čtrnácti let hrabě, inteligentní, vtipný a moudrý, snad jeden z mála, kdo opravdu v zákulisí pracovali pro spravedlivý a rozumný kompromis. Říkalo se mu Robert Bossů, Robert Hrbáč, protože měl jedno rameno znetvořené, ačkoli mu ta vada v pohybu nijak nepřekážela a skoro neovlivňovala pevnou symetričnost jeho těla. Vedle sebe měl Williama Martela, králova hofmistra, který před několika lety kryl králův ústup u Wiltonu, sám padl do zajetí, a král jej vykoupil za cenu pěkného hradu. Vedle něho stál William z Ypres, velitel králových Vlámů, a když Cadfael natáhl krk přes hlavy ostatních, kdo nahlíželi dveřmi jako on, zahlédl za ním Nigela, biskupa z Ely, čerstvě usmířeného s králem po několika letech nemilosti, a bezpochyby toužícího zachovat si znovuzískané místo mezi schvlenými.

Na druhé straně měl Cadfael dobrý výhled na muže, který byl srdcem a duchem císařovniny věci, Roberta, hraběte z Gloucesteru, který tu stál po boku své nevlastní sestry stejně věrně, jako za ni bojoval v poli. Byl to plecitý padesátník v prostém odění bez ozdob, hnědé vlasy mu prokvétaly šedinami a v pohledné tváři se rýsovaly vrásky únavy. I v krátké bradce měl šediny, zdůrazňující výrazné čelisti dvěma stříbrnými pruhy. Po boku mu stál jeho syn a dědic William. Pokud byl přítomen jeho mladší syn Filip, nalézal se na protější straně. William měl statnou postavu jako jeho otec a obličejem se mu podobal. Vedle nich stál Humphrey de Bohun a Roger z Herefordu. Dál Cadfael neviděl.

Slyšel však hlasy, dokonce poznával některé, které již při vzácných příležitostech zaslechl dříve. Biskup de Clinton zahájil zasedání tím, že uvítal všechny, kdo přišli do domu, jehož byl titulárním opatem a zároveň biskupem, s dobrou vůlí, a jak slíbil, vyhlásil naprostý zákaz nošení zbraní jak zde v síni, tak při bohoslužbách, a předal úvodní slovo Jindřichu z Blois, mladšímu bratru krále Štěpána a biskupovi z Winchesteru. Tento vznešený, panovačný hlas Cadfael dosud nikdy neslyšel, přestože důsledky jeho výroků ovlivňovaly životy světských i řeholních Angličanů po celé roky.

Nebylo to poprvé, kdy se Jindřich z Blois pokoušel svést dohromady svého bratra a sestřenici, aby se pokusili dosáhnout nějakého kompromisu, jenž by alespoň ukončil válčení, i kdyby to znamenalo zachovat rozdělenou a střeženou říši, stále ohroženou místními rozmíškami. Dosud nedosáhl žádného úspěchu. I ke svému nejnovějšímu pokusu však přistupoval se stejnou horlivostí a důrazem, bez ohledu na to, co asi očekával. Předestřel posluchačům politováníhodný obraz země zmítané a pustošené nesmyslným svárem, který po létech boje nepřinesl žádné ze stran nic pozitivního a pro obecný lid znamenal jen ztráty. Líčil bitvu, kterou nemůže žádná strana vyhrát ani prohrát, ale kterou může rozhodnout jen nějaká úmluva, k níž se obě zavážou. Byl výmluvný, naléhavý a stručný. A oni mu naslouchali; naslouchali mu však pokaždé, a jedni ani druzí ho nikdy doopravdy neslyšeli, nikdy mu neporozuměli, nebo mu ni
kdy neuvěřili. Svého času sám kolísal a měnil strany a každý to o něm věděl. Nyní napadal obě strany se stejnou trpkostí. Když nakonec tázavě zvedl hlas, jako v očekávání odpovědi, nastalo krátké ticho, ale tajil se v něm podivný náznak, že dva přítomní zde žárlivě usilují o získání výhod. To nebylo dobré znamení!

Výzvu přijala císařovna a promluvila silným, ocelovým hlasem, který se zvučně nesl. Štěpán jí přenechal první slovo ne z politických důvodů, pomyslel si Cadfael, jak by se dalo očekávat, protože kdo první promluví, je první zapomenut, ale ze své nenapravitelné rytířskosti ke všem ženám, dokonce i k této. Prohlašovala, zatím opatrně a mírně, své právo být slyšena na tomto shromáždění jako na kterémkoli jiném, jež o sobě tvrdí, že mluví za Anglii. Dávala si pozor, aby neodhalila všechny své nejtěžší zbraně při prvním útoku, a na svou povahu postupovala velmi obezřetně, vracela se k žalostné ztrátě, která postihla starého krále Jindřicha před léty, kdy při ztroskotání Bílé lodi u Barfleuru zahynul jeho poslední manželský syn, takže ona zůstala jedinou nespornou dědičkou jeho království. Toto postavení jí pečlivě zajistil ještě za svého života tím, že povolal všechny své velmože, aby vys
lechli jeho vůli a přísahali věrnost své budoucí královně. To také udělali, ale později si rozmysleli uznat jako svrchovanou panovnici ženu a bez viditelného zdráhání přijali Štěpána, když pro jednou postupoval rychle a rozhodně, prohlásil se za krále a zmocnil se koruny. To bylo malé semínko, z něhož vyrostl všechen tento chaos.

Hovořili a Cadfael naslouchal. Štěpán prohlásil se svou obvyklou zranitelnou upřímností své právo mocí korunovace, ale také se prozatím chránil vyvolat hněv. Několik hlasů, důrazně klidných, se přimlouvalo za lidi stojící níže v hierarchii, kteří byli nuceni nést nejtěžší břemeno. Robert Bossů se zdržel tohoto málokdy vyslyšeného dokazování, bez okolků prohlásil, že je z hospodářského hlediska slabomyslné dál plýtvat bohatstvím země, a řada jeho mladých mužů – mezi nimi i Hugh – mu přitakala a podpořila jeho argumenty zkušenostmi z vlastních hrabství. Z té i oné strany zazněla taková spousta slov, že by stačila na celou bibli, ale málokdy se ozvala slova „dohoda“, „kompromis“, „rozum“ nebo „mír“. Zasedání již končilo, a tu byl náhle neočekávaně vznesen dotaz v jisté podružné záležitosti.

Yves si vybral správný čas. Počkal, než Roger de Clinton obhlédl zmlklé řady přítomných a vstal, aby ohlásil konec prvního zasedání, s úlevou, možná i s jistou nadějí, protože se obešlo bez zjevné hořkosti. Yvesův hlas zazněl náhle, ale tiše, s uctivou mírností; tentokrát se dobře ovládal. Cadfael marně přešlapoval a pokoušel se ho zahlédnout. Pak sepjal ruce a horoucně se pomodlil, aby mu klid vydržel.

„Pánové, Vaše Milosti…“

Biskup mu zdvořile ustoupil a nechal ho mluvit.

„Pánové, kdybych směl ve vší pokoře vznést dotaz…“

Byla to ta poslední vlastnost, na kterou si mohou mladí a zbrklí činit nárok, ale aspoň se snažil.

„Jsou jisté malé, avšak významné záležitosti, které by mohly napomoci k usmíření, kdyby se nyní mohly vyjasnit.

I shoda v jedné maličkosti jistě přispěje ke shodě ve větších věcech. Na obou stranách jsou zajatci. Nebylo by správné a spravedlivé vyhlásit všeobecné propuštění zajatých, když jsme pro tento dobrý účel uzavřeli příměří?“

Od přívrženců obou stran se ozvalo mumlání, které přerostlo v hněvivé mručení. Ne, jedni ani druzí nepřipustí, aby se do řad protivníků vrátili dobří bojovníci, kteří jsou prozatím odzbrojení a nemusí se s nimi počítat. Císařovna tu myšlenku smetla mávnutím ruky. „O těchto věcech se bude jednat při mírových podmínkách. Nejsou prvořadé.“

Král, který s ní pro jednou souhlasil v nesouhlasu, pevně prohlásil: „Jsme tu, abychom se nejprve dohodli v hlavní sporné otázce. O téhle záležitosti se bude hovořit a vyjednávat potom.“

„Pane biskupe,“ obrátil se Yves na jediného spojence, na něhož se mohl v otázce utrpení zajatých spolehnout, „musí-li být taková výměna odložena, smím se alespoň zeptat na jisté rytíře a panoše, kteří byli zajati loni v létě ve Faringdonu? Některé z nich drží nejmenované osoby. Neměli by jejich příbuzní a přátelé, kteří je chtějí vykoupit, alespoň dostat tu možnost?“

„Jestliže jsou drženi ze zištných důvodů,“ odvětil biskup s ostrým náznakem nechuti v hlase, jistě je jejich věznitel rád pro zisk nabídne. Říkáte, že se to nestalo?“

„Ve všech případech ne, můj pane. Domnívám se,“ pronesl Yves zřetelně, „že někteří nejsou drženi pro zisk, ale z nenávisti, že je to osobní pomsta za nějaké skutečné nebo domnělé provinění. Rozdělení na strany plodí mnohé soukromé spory.“

Král se netrpělivě zavrtěl v křesle a hlasitě zopakoval: „Nám tady nejde o soukromé spory. To je tu nepodstatné. Co znamená osud jednoho člověka vedle osudu říše?“

„Osud každého člověka je osudem říše!“ zvolal směle Yves. „Jestliže se jen jedinému děje bezpráví, je to příliš. Poškozeni jsou všichni a trpí celá říše.“

Nad halasem vzájemně se překřikujících hlasů se pánovitě zvedly biskupovy ruce. „Ticho! Ať je tu ten správný čas a správné místo nebo ne, ten mladý muž má pravdu. Spravedlivý zákon má platit pro všechny.“ Obrátil se k Yvesovi, který stál na svém s obavou, ale odhodlaně: „Myslím, že máte na mysli konkrétní případ. Jednoho z těch, kdo byli zajati při pádu Faringdonu.“

„Ano, můj pane. A drží ho v tajnosti. Nebylo stanoveno žádné výkupné a jeho přátelé ani můj strýc, jeho pán, nevědí, kde se na jeho cenu dotázat. Kdyby mi Jeho Milost jen pověděla, kdo ho drží…“

„Já jsem své zajatce sám nerozděloval,“ zařičel král ještě hlasitěji a netrpělivěji, ale spíš proto, že se nemohl dočkat oběda, usoudil Cadfael, než že by ho skutečně zajímala věc, která jej zdržuje. Bylo pro něho příznačné, že poté, co získal mnoho cenných zajatců, předhodil všechny svým zištným přívržencům, odkráčel a nechal je, ať se hašteří o rozdělení kořisti. „Většinu jsem jich neznal a žádná jména si nepamatuji. Přenechal jsem je svému kastelánovi, aby je spravedlivě rozdělil.“

Toho se Yves dychtivě chopil, než se to zamluví. „Vaše Milosti, váš kastelán z Faringdonu je tu přítomen. Buďte tak laskav a dovolte, aby mi dal odpověď.“ A položil otázku, než mu to mohl někdo zakázat. „Kde je Olivier de Bretagne a kdo ho drží?“

Podařilo se mu zachovat uvážlivý a chladný tón, přesto jméno mrštil jako kopí, a ne na krále, ale přímo přes volný prostor, který rozděloval strany, do tváře de Soulisovi. Jestliže měl dostat odpověď, potřeboval Štěpánovu shovívavost. Štěpán mohl přikázat tam, kde všichni ostatní mohli jen prosit. A Štěpánovi docházela trpělivost, ani ne tak s tím urputným panošem, jako spíš s celým tím příliš dlouhým sezením.

„Je to rozumný požadavek,“ pronesl stále s tím ostrým nádechem biskup.

„Ve jménu božím,“ vybuchl král, „pověz tomu člověku, co chce vědět, a skončeme s tím.“

De Soulisův hlas se hladce, pohotově a poslušně ozval z řad neviditelných, méně významných stoupenců krále, kde na něho Cadfael neviděl. Zřejmě se držel tak skromně v pozadí, že hlas zněl jako z dálky. „Vaše Milosti, rád bych to udělal, kdybych to věděl. Já jsem ve Faringdonu žádné nároky nevznesl, ale vzdálil jsem se z rady a přenechal to rytířům z posádky. Samozřejmě těm, kteří se vrátili k poslušnosti Vaší Milosti,“ dodal s jedovatou líbezností. „Nikdy jsem se na jejich rozhodnutí nevyptával a nevím o místě pobytu nikoho, kdo ještě nebyl nabídnut a vykoupen. Snad sepsali nějaký seznam písaři. Pokud ano, nikdy jsem nepožádal, abych jej směl vidět.“

Dávno předtím, než domluvil, vyvolal úmyslný výpad proti těm z faringdonské posádky, kdo zůstali věrní své chlebodárkyni, hrozivé, vzteklé mručení mezi stoupenci císařovny, a kdyby nebyly v síni zakázány meče, již by se asi nořily z pochvy. Yvesův zdvižený hlas, který výpad odrazil s ovládaným, ale vášnivým hněvem, vzbudil stejný řev ze strany králových přívrženců. „Lže, Vaše Milosti! Byl tam od začátku do konce a všechno řídil. V hrdlo lže!“

Ještě okamžik a došlo by k bitce i beze zbraní, jen pěstmi, nohama a zuby. Ale biskup z Winchesteru rozhořčeně a majestátně povstal na podporu hřímavého volání Rogera de Clinton po pořádku a tichu, král i císařovna vyskočili a metali kolem sebe výhružné pohledy, takže sílící vřava postupně opadla, přestože v rozjitřeném vzduchu dál visel štiplavý zápach hněvu a nenávisti.

„Odročme zasedání,“ prohlásil biskup de Clinton nasupeně, když několik minut panovalo stísněné, zahanbené ticho, „bez dalších rozpálených slov, která zde nemají místa. Sejdeme se opět po poledni. Vyzývám všechny, aby se dostavili v lepším a křesťanštějším rozpoložení, a dále, aby po tomto setkání, ať z něho vzejde cokoli, ti, kdo opravdu srdcem míní to, co prohlašují ústy, totiž že zde usilují o mír, přišli na nešpory neozbrojeni, v dobré vůli ke všem a k nikomu v nepřátelství, aby se za ten mír pomodlili.“

IV.

„Lže,“ opakoval Yves, dosud zardělý a zamračený, u skromné tabule na převorství, ale přesto jedl jako vyhládlý chlapec. „Neodešel z rady ani na minutu. Umíte si představit, že by se sám zřekl jakékoli kořisti nebo že by se spokojil s něčím jiným než s tím nejlepším? Moc dobře ví, kdo drží Oliviera. Ale jestli ho nedokáže – nebo nechce! – přimět k řeči Štěpán, jak se mu dostane na kobylku někdo jiný?“

„I lhář – a já uznávám, že na to vypadá! – může sem tam říkat pravdu,“ namítl uvážlivě Hugh. „Musím ti totiž povědět, že o tom, co se stalo s Olivierem, zřejmě ví velmi málo lidí, pokud vůbec někdo. Vyptával jsem se, kde se dalo, ale marně, a vsadím se, že Cadfael natahoval uši mezi bratry. A dokonce si myslím, že se bude vyptávat i biskup, po tom, co od tebe dnes dopoledne slyšel.“

„Být tebou,“ pronesl hluboce zamyšlený Cadfael, „bych tu věc do kapituly netahal. Je jisté, že se král i císařovna budou muset nějak vyslovit, a jeden ani druhý nebudou rádi, když je někdo bude otravovat osudy jednoho panoše, zatímco jsou na vážkách jejich vlastní osudy. Jdi na to oklikou, pokud tu jsou i jiní, kteří byli ve Faringdonu. A já promluvím s převorem. Mnišské uši dokážou zachytit šířící se pověsti stejně rychle jako jiné uši, a o to líp, že oni sami mlčí.“

Yves se však mračil dál a nedal se odradit. „De Soulis to ví a já si to s ním vyřídím, i kdybych mu to měl vyříznout z jeho proradného srdce. Ne, neříkejte nic!“ zamával rukou nad tím, co měl Cadfael na jazyku. „Vím, že jsem tady spoutaný, že se ho nemohu dotknout.“

Ale proč pronáší tu samozřejmost s takovým úporným důrazem, pomyslel si Cadfael, a přitom tak tiše, jako by to chtěl připomenout spíš sám sobě, než uklidnit někoho jiného? A proč se jeho obvykle otevřený, bezelstný pohled nejistě obrací dovnitř, ohlíží se velmi utrápeně zpět na cosi ne zcela pochopeného a nesmírně zneklidňujícího?

„Ale on i já budeme muset brzy opustit brány kláštera,“ dodal Yves a prudce se vytrhl ze zadumání, „a pak nám nic nebrání, abychom se neutkali se zbraní v ruce a abych mu nevyrazil pravdu z těla.“

Bratr Cadfael prošel davy na velkém nádvoří a odebral se do převorského kostela. Velcí páni jistě ještě neopustili tabuli a neobnovili rozhovory, které jen stěží přinesou nějaké užitečné výsledky; měl čas uchýlit se někam do tichého koutku a na chvíli odsunout svět stranou. Ale i v kostele bylo tichých koutků málo. Spousta menších pánů také shledala užitečným sejít se tam, kde se mohou radit bez posluchačů, a dávali hlavy dohromady v ústraní u oltářů a ve výklencích ambitu. Po lodi a kněžišti se procházeli hostující klerikové a prohlíželi si výzdobu oltářů a mezi cizinci se tiše proplétalo několik bratrů, kteří se po půlhodině odpočinku vraceli ke svým povinnostem.

Před hlavním oltářem stála dívka se skromně sepjatýma rukama a sklopenýma očima. Modlí se? Cadfael o tom zapochyboval. Oltářní lampa vrhala jasné světlo na její nepatrný sebejistý úsměv a muž po jejím boku jí šeptal velmi uvážlivě a uctivě do ucha, ale na jeho rtech pohrával tentýž tajný úsměv. Tak vida. Mladá dívka obklopená tolika pohlednými mladými muži a sama téměř jediná v tomto mužském shromáždění se může jistě těšit ze svých výsad, dokud trvají, a využívat příležitostí. Cadfael už ji viděl, jak ráno vesele kráčela za císařovnou na mši se skvostnou modlitební knížkou a jemným vlněným šálem pro případ, že by bylo paní v té kamenné jeskyni během bohoslužeb chladno. Prý neteř té starší dvorní dámy. A tyto tři, jedna z královského a dvě z baronského rodu, byly jediné ženy v tomto prostoru uprostřed celé zemské šlechty. To samo mohlo mladému děvčeti pomást hlavu. Ovšem pod
le jejího postoje a chování, i sebejistoty, s níž naslouchala a neodpovídala, usoudil Cadfael, že se jen tak nesníží k ústupkům a nikdy neztratí ze zřetele své skutečné výhody. Bude naslouchat a usmívat se, dokonce snad naznačí i další možnosti, ale její rovnováha byla jistá. Zde, kde ji mohlo vidět a obdivovat sto, ne-li více mladých mužů a lichotit jí příjemnými pozornostmi, nebylo pravděpodobné, že by ten první a nejtroufalejší pokročil příliš daleko, než ho dohoní ostatní. Byla dost mladá na to, aby ji ta hra těšila, a dost chytrá na to, aby ji přežila bez úhony.

Nyní si připomněla blížící se hodinu a služební povinnosti, a tak se obrátila k odchodu, aby opět doprovodila svou paní ke dveřím kapitulní síně. Pohybovala se rozhodně a natolik svižně, aby dala najevo, že je jí jedno, zda ji dvořan následuje nebo ne, ale ne tak rychle, aby ho nechala za sebou. Do toho okamžiku Cadfael muže nepoznal. První a nejtroufalejší – ano, to byl on. Plavá hlava, elegantní, sebejistý krok, vychytralý, mírně shovívavý úsměv. Brien de Soulis následoval dívku z kostela ven s arogantním klidem, napohled se stejnou jistotou, že není naspěch, že k němu dívka přijde, jakmile se mu zlíbí, jako si ona byla jistá, že si s ním může pohrát a odmrštit ho. Těžko uhodnout, kdo z těch dvou domýšlivých tvorů zvítězí.

Cadfael byl natolik zvědavý, že je následoval na nádvoří. Starší dáma již vyšla z domu pro hosty a rozhlížela se po neteři. Zadívala se na dvojici bez viditelného pohnutí, s neproniknutelnou tváří, a obrátila se nazpátek do síně, pohledem naznačujíc dívce, aby ji následovala. De Soulis se zastavil, aby jim oběma složil dvornou poklonu, a pohodlným krokem odkráčel ke kapitule. Cadfael zamířil zpět do zahrádky v ambitu a velmi zamyšleně přecházel po vybledlém zimním trávníku.

Císařovnina dvorní dáma mohla stěží schvalovat, že si její neteř zahrává se zrádcem císařovny a odpadlíkem, i když to činila zdrženlivě. Bude dívku starostlivě varovat před takovou pošetilostí. Anebo možná zná vlastní příbuznou lépe a nevidí důvod k obavám, protože si uvědomuje, že je to bystrá mladá žena, která zajisté neudělá nic, čím by zkompromitovala vlastní slibnou budoucnost v domácnosti císařovny.

Nu, měl by pomalu obrátit mysl k vážnějším záležitostem místo k osudům mladých žen, které v životě neviděl. Blížil se čas, kdy se znesvářené strany opět sejdou a zasednou spolu. Kolik jich na obou stranách opravdu usiluje o mír? A kolik o úplné vítězství s mečem v ruce?

Když se Cadfael propracoval co nejblíž ke vchodu kapituly, zdálo se, že biskup de Clinton přenechal při této příležitosti předsednictví biskupu z Winchesteru, snad s nadějí, že tak mocný prelát díky své královské krvi a nedávné úloze papežského legáta pro anglickou říši bude mít na zatvrzelé mysli větší vliv. Biskup Jindřich právě vstával, aby povolal shromáždění k pořádku, když tu spěchající kroky a rázná, ale zdvořilá žádost o volný průchod rozehnala tlačenici diváků na obě strany a propustila do středu kapituly vysokého příchozího, ještě v plášti a ve vysokých jezdeckých botách. Za ním na nádvoří odváděl štolba koně, z něhož právě sesedl. Klapot kopyt se pomalu vzdaloval směrem ke stájím, po dlouhé jízdě zpomalený do kroku. Jezdec byl celý zaprášený z větrem vysušených cest.

Pozdní příchozí přešel otevřený prostor mlčky, dlouhými kroky, uctivě se poklonil předsedajícímu biskupovi, který poklonu přijal s tázavým zamračením a nepatrným přísným úklonem hlavy, a sklonil se, aby políbil ruku králi, aniž by jen na okamžik zkompromitoval vlastní černou důstojnost. Král se na něho usmál s neskrývanou přízní.

„Vaše Milosti, omlouvám se, že jdu pozdě. Musel jsem ještě něco vykonat, než jsem mohl opustit Malmesbury.“ Hlas měl hluboký, a přece jasný a břitký. „Pánové, odpusťte mi, že jsem v cestovním, doufal jsem, že předstoupím před toto shromáždění s větší elegancí, ale jdu tak pozdě, že nechci déle zdržovat jednání.“

K biskupům se choval s vybranou zdvořilostí. Císařovně neřekl ani slovo, ale uklonil se jí s tak obřadnou zdvořilostí a tak neúčastným výrazem, že to působilo zřetelně arogantně. Kolem svého otce prošel bez jediného pohledu a nyní se na něho otočil s klidným, vzdáleným pohledem, jako by ho v životě neviděl.

Vždyť toto byl jistě Filip FitzRobert, mladší syn hraběte z Gloucesteru. Byla tu dokonce i podoba, třebaže měli odlišnou tělesnou stavbu. Tento muž nebyl hranatý a plecitý, ale dlouhý a šlachovitý, s prudkými, ale elegantními pohyby, a tmavovlasý. Nad rovnými čárkami černého obočí se skála čela zvedala vysoko do hustých, vlnitých vlasů a pod nimi byly oči jako doutnající ohně, tlumené, ale živé. Přesto si byli podobní, nejvíce tvarem širokých, vášnivých úst a hrozivou bradou. Byl to obraz posunutý o jednu generaci dále ke krajnosti. To, co bylo u otce stálostí, bylo u syna spíše tvrdošíjností.

Zdálo se, že jeho příchod vyvolal ve společnosti zvláštní stísněnost, která se bez jeho přispění nemohla uvolnit. Pokusil se rozptýlit okamžité napětí uctivým omluvným gestem ruky a hlavy směrem k biskupům. „Pánové, prosím, pokračujte, a já se vzdálím.“ Stáhl se dozadu do řad Štěpánových mužů a hladce mezi nimi proklouzl do pozadí. I tak byla jeho přítomnost ve vzduchu téměř hmatatelná a všude kolem něho se napřimovala záda, nastražovaly uši a ježily se vlasy v týle. Mnozí přítomní se domnívali, že se neodváží přijít tam, kde jsou jeho uražený otec a zrazená lenní paní. Ukázalo se však, že je jen málo toho, čeho by se tento muž neodvážil a co by nedokázal zvládnout se svým ocelovým klidem, příliš velitelským na to, aby se dal snadno odbýt jako drzost.

Trochu vyvedl z míry i biskupa z Winchesteru, ale zaváhání trvalo jen okamžik a jeho působivý hlas autoritativně zazněl a pánovitě je vyzval k modlitbě a k uvažování o vážných věcech, kvůli nimž se sešli.

Hlavní osoby prozatím pouze opatrně prohlásily, na čem zakládají své nároky na svrchovanost. Bylo načase přimět je, aby se vyjádřily, jak daleko jsou ochotny jít v uznání nároků toho druhého. Biskup Jindřich velmi obezřetně oslovil císařovnu; měl za sebou během let mnoho pokusů ji zvládnout, a pokaždé ztroskotal o neproniknutelnou zeď její umíněnosti. Hlavně ji nikdy neoslovit jako hraběnku z Anjou. Byla to sice pravda, ale ona tento titul považovala za ponižující pro své postavení královy dcery a manželky císaře.

„Má paní,“ pronesl biskup důležitě, „znáte naléhavost situace. Tato říše již příliš dlouho trpí neshodami a bez usmíření nelze dosáhnout uzdravení. Příbuzní z královského rodu by měli být schopni se spolu sejít v souladu. Snažně vás prosím, prozkoumejte své srdce a promluvte, poraďte svému lidu, jak bychom měli od tohoto dne a z tohoto místa postupovat, abychom ukončili plýtvání životy a pustošení země.“

„Věnovala jsem těmto věcem již léta přemýšlení,“ opáčila břitce císařovna, „a jeví se mi, že pravda je jasná a žádné nahlížení ji nemůže změnit a žádné argumenty ji nemohou vyvrátit. Je to přesně tak, jako když zemřel můj otec. Byl nesporně a nenapadnutelně králem, a když jsem ztratila bratra, zůstala jsem jediným žijícím dítětem svého otce z jeho zákonité manželky, královny Matyldy, jež sama byla dcerou skotského krále. Není tu přítomen ani jediný muž, jenž by to nevěděl. V Anglii není muž, který by se to odvážil popřít. Jak by tedy mohl existovat jiný dědic tohoto království, když můj otec, král, zemřel?“

Ani slovo samozřejmě nepadne o nějakém tom tuctu dětí z jiných matek, které po sobě nechal starý král roztroušené po celé říši, přemítal Cadfael, natahující uši u vchodu. Ty nic neznamenají, ani ten nejlepší, který jí trpělivě a vytrvale stojí po boku, a kdyby jeho rodokmen odpovídal normanskému zákonu a obyčeji, byl by mnohem královštější než oba tito královští soupeři. Ve Walesu by se jako nejstarší a nejkrálovštější syn svého otce práva dočkal.

„Přesto, aby bylo vše zajištěno,“ hrdě pokračoval pánovitý hlas, „můj otec král sám vznesl otázku nástupnictví na svém vánočním dvoře devět let před smrtí a vyzval všechny velmože v zemi, aby slavnostně přísahali, že po něm přijmou mne, potomka čtrnácti králů, za jeho dědičku a svou královnu. A to také všichni do jednoho slíbili. Páni biskupové, první tenkrát přísahal William z Corbeil, arcibiskup canterburský. Druhý můj strýc, skotský král, a třetí, kdo mi přísahal věrnost,“ zvýšila hlas, až řezal jako břitva, „byl můj bratranec Štěpán, který sem nyní přichází dokazovat, že je králem on, a ne já.“

Tou dobou již mumlalo aspoň deset hlasů, na jedné straně nesouhlasných a úzkostných, na druhé hřímajících hněvem. Biskup prohlásil nahlas a pevně: „Není zde místo pro připomínání všech minulých skutků. Bylo jich dost a ne jen z jedné strany. Nyní stojíme tam, kde nás tyto chyby a zrady toho či onoho původu zanechaly, a odtud musíme postupovat dál. Nemáme na vybranou. Musíme prozkoumat, co dělat nyní, abychom odčinili všechno zlé, co se odčinit dá. Mysleme na to a nechtějme se mstít za dávno minulé věci.“

„Žádám jen, aby byla pravda uznána jako pravda,“ prohlásila neoblomně císařovna. „Jsem právoplatná královna Anglie na základě dědičného práva, podle královského výnosu svého otce a podle slavnostní přísahy všech jeho velmožů, že mne přijmou a uznají. I kdybych si to přála, nemohu změnit své postavení, a jako že mne Bůh vidí, neudělám to. To, že je mi mé právo upíráno, nic nemění. Nevzdala jsem se ho.“

„Nemůžete se vzdát toho, co nemáte,“ ozval se výsměšný hlas ze zadních řad Štěpánových stoupenců. A vzápětí se z obou stran ozvaly desítky provokativních, urážlivých a posměvačných hlasů, až Štěpán udeřil pěstí do opěradla svého křesla a dožádal se pořádku řevem, jímž přehlušil i rozhořčenou domluvu biskupovu.

„Má sestřenka císařovna má právo mluvit, co chce,“ prohlásil pevně, „a vyslovila se směle. Nyní jsem na řadě já, abych něco řekl o oněch symbolech, které svrchovanost nenařizují ani nepředpovídají, ale udělují a stvrzují. Aby mohla hraběnka z Anjou zdědit korunu, na kterou vznáší nárok dědickým právem, musela by mě nejprve připravit o to, co již držím. Držím to na základě korunovace, posvěcení, pomazání. Jí bylo přijetí slíbeno, já přišel, požádal o ně a spravedlivě je získal. Olej, který mě posvětil, se nedá smýt. Tímto právem vznáším nárok na to, co držím. A co držím, toho se nevzdám. Žádnou část toho, co jsem jakýmkoli způsobem získal, nevydám. Nečiním žádné ústupky, žádné.“

A když se oba takto vyslovili, jedna na základě práva krve, druhý na podkladu světského i církevního uznání a investitury, k čemu ještě dál něco říkat? Přesto se pokoušeli. Chvíli byly na řadě umírněné hlasy, a nevybízely k bratrskému či příbuzenskému odpuštění a lásce, ale drsně předkládaly holá fakta; bude-li totiž pokračovat tato patová situace, sváry a pustošení, prohlásil Robert Bossů s chladným, jasným důrazem, nakonec nezůstane nic, co by stálo za dobytí nebo podržení, jen spoušť, v níž bude moci vítěz, bude-li se za něj ten, kdo přežije, považovat, usednout na hromadu popela a hnít. Ani to však nebylo uznáno. Císařovna čerpala jistotu o konečném vítězství v Anglii z vědomí, že její manžel a syn drží celou Normandii, kde mají skoro všichni tito angličtí velmoži také statky, které potřebují chránit, a musí si tedy udržovat přízeň anjouovského rodu, jak se dá. A Štěpán, který
si živě uvědomoval, že jeho hvězda zde v Anglii dík skvělým výdobytkům tohoto roku stoupá, byl stejně pevně přesvědčen, že mu do rukou nutně padne i zbytek, a byl ochoten nechat zámoří zámořím a schovat si je na později.

Hlasy chladného rozumu jako obvykle mluvily k hluchým uším. Hovor nyní spočíval převážně ve vzájemném obviňování. Jindřich z Winchesteru celkem statečně udržoval rovnováhu a bránil přímému střetu, ale víc nemohl. Cadfael si všímal, že je mnoho těch, kdo jen zamračeně naslouchají a nic neříkají. Neozvalo se jediné slovo ze strany Roberta z Gloucesteru, jediné slovo ze strany jeho syna a nepřítele Filipa FitzRoberta. Oba skepticky šetřili dechem a námahou.

„Nic z toho nebude,“ prohodil rezignovaně Robert Bossů do ucha Hughu Beringarovi, když oba monology splynuly v jeden hořký žalozpěv. „Tady ještě ne. Jednou to musí takhle skončit, a v ještě bezůtěšnější spoušti. Ale ne, zatím to ještě nekončí.“

Když bylo neplodné zasedání nakonec uzavřeno, byli vybídnuti, aby alespoň tento poslední večer spolu setrvali ve vzájemné snášenlivosti a společně se zúčastnili nešpor i večerní mše, než se ráno rozejdou každý svou cestou. Několik těch, kdo to neměli daleko, opustilo převorství ještě toho večera, aby dál nemařili čas, možná dokonce rádi, že z již promarněných hodin nic nevzešlo. Tam, kde většina mužů stále sní o úplném vítězství, hrstka těch, kdo by se spokojili s výhodným kompromisem, nemá váhu. Přesto, jak již řekl Robert Bossů, se nakonec bude muset jít touto cestou, jiný konec není možný. Žádná ze stran nemůže nikdy vyhrát, žádná nemůže prohrát. A nakonec se jim znechutí utrácení času, života a vlastní země.

Ale ne zde. Ještě ne.

Cadfael vyšel do ticha časného podvečera a díval se, jak se císařovna nese přes nádvoří ke svému obydlí s útlou postarší Jovettou de Montors po boku a mladou Isabeau skromně o pár kroků vzadu. Před nešporami zbývala hodina na odpočinek a na zamyšlení. Dáma se pravděpodobně spokojí se službami vlastního kaplana, místo aby se zúčastnila bohoslužeb v převorském kostele, leda by se ovšem rozhodla ještě jednou se předvést v celé královské nádheře, aby tím podpořila své zákonné právo, než smete i samotný poprašek kompromisu a vrátí se na bitevní pole.

Tam totiž míří všichni, pomyslel si smutně Cadfael, po tomto přeskupení hlav a hořkostí. Přijde další obléhání, nájezdy a plenění, dokonce si během této přestávky naspořili trochu dechu, energie a nenávisti. Na chvíli dostanou ohně nové palivo, ale napřesrok se opět vrátí únava. A já nevím o nic lépe, kde čeká v zajetí můj syn, tím méně jak zahájit dlouhou cestu k jeho osvobození.

Nehledal Yvese ani Hugha, ale sám odešel do kostela. Nyní tu bylo dost tichých koutků pro každou duši, která zatouží po svaté samotě a nabitém tichu boží přítomnosti. Když vstupoval do kteréhokoli kostela kromě svého vlastního, na okamžik postrádal malý kamenný oltář a zdobený relikviář, kde svatá Winifred nebyla, a přece byla. Stačilo se na něj podívat a v srdci mu zahořel živý plamínek. Zde se musí obejít bez této zvláštní útěchy a podřídit se neznámému požehnání. Přesto se tu najde odpověď na každou potřebu.

Našel si místo v šerém koutku příčné lodi, na úzkém kamenném výstupku, kde se právě tak dalo usednout, ponořil se do trpělivého mlčení a zavřel oči, aby ještě lépe vykouzlil hladkou olivovou tvář a zneklidňující černé a zlaté oči Mariamina syna. Jiní muži plodili syny a těšili se z jejich útlého dětství i odrůstání, a pak se radovali, když dospívali v muže. On dostal až dospělého, podivuhodného muže, který vpadl do jeho stárnoucího života jako andělské vidění, stejně náhle a oslepivě; a jenom dvakrát, nakratičko mu byl darován a stejně nečekaně vzat. A on byl rád a vděčný, neboť to bylo víc, než si zasloužil. Dokud Olivier chodil po světě svobodně, beze strachu a požehnaně, jeho otec víc nepotřeboval. Ale Olivier v zajetí, ukradený ze světa, skrytý před světlem, to se nedalo snést. Setmělé prázdno tam, kde býval on, bylo urážkou pravdy.

Nevěděl, jak dlouho seděl mlčky a stranou, prožíval to bolestné prázdno a neuvědomoval si, kdo všechno do lodi v tuto hodinu vchází. V příčné lodi se setmělo, a ve své nehybnosti byl neviditelný pro muže, který vstoupil do jeho vyvolené zastíněné samoty z mírného soumraku v ambitu. Nezaslechl kroky, proto ho vyrušilo z hlubokého zadumání, když se o něho otřelo čísi tělo, narazilo na něho paží a kolenem a k jeho rameni se rychle vztáhla ruka, aby oběma vrátila rovnováhu. Žádný výkřik. Chvilička ticha, zatímco se oči příchozího přizpůsobovaly šeru uvnitř, a pak se ozval tichý hlas: „Prosím za prominutí, bratře, neviděl jsem vás.“

„Chtěl jsem,“ odvětil Cadfael, „aby mě nebylo vidět.“

„Byly chvíle,“ souhlasil bez překvapení ten hlas, „kdy bych to uvítal sám.“

Ruka na Cadfaelově rameni silně vtiskla dlouhé, šlachovité prsty do jeho masa a pak se odtáhla. Cadfael otevřel oči a spatřil vedle sebe štíhlou tmavou postavu a zastíněnou oválnou orlí tvář s výraznými lícními kostmi, jež na něho neosobně shlížela s vážnou a poněkud zneklidňující inteligencí. Jasné oči si ho prohlížely upřeně a beze spěchu, bez zdrženlivosti a bez milosti. Když Filip FitzRobert stanul proti člověku jako takovému, ani spojenci, ani nepříteli, pohlížel na něho s jakousi zvídavou, ale hlubokou vnímavostí, jíž bylo těžké uhnout.

„Existují zármutky i tady v klášteře, bratře?“

„Zármutky jsou všude, uvnitř i venku. Je málo úkrytů. Taková je přirozenost tohoto světa.“

„To jsem poznal na vlastní kůži,“ souhlasil Filip a maličko poodstoupil, ale neodešel a nespustil z něho černý, pronikavý, nezaujatý pohled očí bez iluzí. Byl to po svém drsném způsobu hezký člověk, a mladý, příliš mladý na to, aby plně ovládal mohutnou mysl, kterou vlastnil. Ještě mu nebylo ani třicet, byl stejně starý jako Olivier a takto v polotmě vypadal jako Olivierův zatmělý zrcadlový obraz.

„Kéž se váš zármutek vymaže z paměti, bratře,“ popřál mu Filip, „až odtud my cizí odejdeme a ponecháme vás alespoň v klidu. Jako budeme vymazáni my, až dozní poslední klapnutí kopyta.“

„Bude-li to boží vůle,“ odpověděl Cadfael, a v tu chvíli už věděl, že to tak nebude.

Tu se Filip odvrátil a odešel od něho do poměrně světlejší lodi. Jakmile na něho padlo světlo svící, vypadal jako hbitý, lehkonohý mladík. Prošel do kněžiště, k hlavnímu oltáři. A Cadfael se ptal sám sebe, proč v tomto okamžiku zvláštní družnosti, kdy byl nepochybně omylem považován za bratra z tohoto domu, nepoložil Gloucesterovu synovi přímo otázku, kdo drží Oliviera de Bretagne, a ptal se také, zda mlčel, protože to nebyl ten pravý čas a pravé místo, nebo protože se odpovědi bál.

Večerní mše, poslední obřad dne, jenž měl znamenat dokončení cyklu bohoslužeb a uznání celodenního úsilí, třebaže bylo nedokonalé, i toho, co bylo během dne vykonáno, třebaže to bylo velmi skrovné, tentokrát znamenala jen závěrečný okázalý projev pýchy obou soků. Jestliže nedokázali zvítězit na bitevním poli – zatím! –, pokusí se aspoň jeden druhého překonat okázalostí a zbožností. Církvi možná prospějí jejich velkorysé almužny. Království na tom jistě nezíská nic.

Císařovna nakonec přece jen nepřenechala pole svému soupeři. Přišla v temné nádheře, nikoli v doprovodu dam, ale obklopena nejmladšími a nejhezčími panoši od svého dvora a se všemi svými nejmocnějšími barony za zády. Obyčejní lidé ať se natlačí dovnitř a zaplní ta nejsetmělejší zákoutí lodi. Její tmavá modř zdobená zlatem zářila ponuře jako brnění. Snad to bylo záměrné a snad své ženy nechala stranou jako nepodstatné pro bitevní pole, kde se vyrovnala každému muži, a kde se s ní žádná jiná žena nemohla měřit. Ráda zapomínala na Štěpánovu schopnou a hrdinskou královnu, jež bez soupeře kralovala na jihovýchodě a zachovávala nedotčené jádro manželovy svrchovanosti.

A Štěpán přišel ráznými kroky, bezstarostně skvělý, s vysoko čnící hlavou nepokrytou, na pohled král každým coulem. Jeho pravého boku se majetnicky držel Ranulf z Chesteru, samolibě se usmívající, jako by byl zmocněn jakýmsi zbrusu novým královským jmenováním, právě vytvořeným pro nového a cenného spojence. Po králově levici usedleji kráčeli hofmistr William Martel a konstábl Robert de Vere. Dlouhá a prověřená oddanost nepotřebuje chytat za rukáv a líbat ruce. Trvalo několik minut, všiml si Cadfael ze svého odlehlého temného koutku v chóru, než se z jakéhosi místa, kde čekal a dumal, beze spěchu vynořil Filip FitzRobert a zařadil se mezi královy stoupence; netlačil se dopředu, aby měl jistotu, že si král jeho náležité účasti všiml, ale zůstal v zadních řadách. Zdrženlivost a ústup do pozadí mu velikost neubraly.

Cadfael hledal Hugha a našel ho mezi vazaly hraběte z Leicesteru, který kolem sebe shromáždil skupinu stálejších a spolehlivějších mladých mužů. Ale Yvese nenašel. Do kostela se už natlačilo tolik lidí, že si opozdilci stěží najdou koutek v lodi nebo předsíni. Tváře ustupovaly do kropenatého přítmí, okna se zatmívala a oddělovala svět venku od dění uvnitř. Zdálo se, že biskupové se s lítostí smířili s nezdarem svých snah zajistit aspoň nějakou naději na mír, protože ve slovech, jimiž Roger de Clinton rozpouštěl shromáždění, zazněla slavnostní výstraha na rozloučenou.

„A vyzývám vás, abyste vyčkali tuto poslední noc, než opět obrátíte tvář k válčení a sváru. Byli jste sem svoláni, abyste uvažovali o neduzích země, a přestože jste zatím nenalezli lék, nemůžete ze své duše setřást břemeno žalů Anglie. Využijte tuto noc k dalšímu modlení a přemýšlení, a jestliže se vaše srdce změní, vězte, že není pozdě promluvit a změnit srdce jiných. Ani vy v čele – ani my, jimž Bůh svěřil blaho duší –, nikdo z nás se nemůže vyhnout vině, jestliže zneužíváme nebo zanedbáváme své povinnosti k lidu, jenž nám byl svěřen do péče. Nyní jděte a přemýšlejte o tom.“

Závěrečné požehnání znělo jako varování a klenba vracela ozvěnu biskupova zvýšeného, důrazného hlasu jako vzdálené tiché hřímání božího hněvu. Ani krále, ani císařovnu to však příliš nepohne. Ozvěna jepice držela nehybně na místě, dokud duchovní téměř nedošli ke dveřím sakristie, ale jakmile vyjdou z kostela do světa mezi své válečníky, na všechny výstrahy zapomenou.

Někteří opozdilci tiše vycouvali, aby umožnili spořádaný odchod bratrům a nechali odejít i knížata. Vyhrnuli se jižní předsíní do hlubokého šera v ambitu a do chladu počínající noci. A někde mezi prvními z nich, pár kroků dál v severní křížové chodbě, se ozval ostrý výkřik, zvuk klopýtnutí, ale ne pádu. Nebyl tak hlasitý, aby dolehl do kostela, bylo to jen překvapené zvolání, ale polekaný a ohromený výkřik, který se ozval vzápětí, bylo slyšet i ve svatém zátiší chóru. Potom se naléhavě ozval tentýž hlas: „Pomoc! Přineste sem pochodně! Je tu raněný… Leží tu muž…“

Biskupové to zaslechli, zůstali nehybně stát na prahu sakristie s nastraženýma ušima a pak pospíšili k jižním dveřím. Ti, kdo byli nejblíž, už je ucpali ve spěchu, aby se dostali ven, a rozlétali se všemi směry jako semínka z puklého lusku, vytlačováni do noci těmi za sebou. Tlačenice se však zázračně rozdělila jako Rudé moře, když jí rázně prošel Štěpán, nedávaje přednost ani císařovně, přestože nebyla daleko za ním, stržena hybnou silou jeho průchodu. Vynořila se důrazně pohoršená, ale mlčící, kdežto Štěpán bouřlivě halasil.

„Světla! Přineste někdo světlo! Rychle! Copak jste hluší?“ A už rázoval severní chodbou ambitu k rozruchu, který nyní utichl. Tma pod klenbou jej zastavila na tak dlouho, že kdosi stačil přiběhnout s čadící pochodní, ale závan větru, který se zvedl s večerním chladem, náhle ohnul plamen tak, že muži olízl prsty, a ten pochodeň se zaječením upustil a nechal ji zhasnout na dlažbě.

Bratr Cadfael si prudký večerní vítr uvědomil a svíčky pustil z hlavy, ale vzpomněl si, že v předsíni viděl rohovinovou lucernu. Uchopil tedy jeden svícen a odnesl si jej, aby mohl lampu vzít a rozsvítit. Vedle něho běžel jeden z bratrů i pochodní vytrženou z držáku a jeden z Leicesterových mladých mužů se zmocnil železného koše na oheň, který na dlouhé tyči visel venku na nádvoří. Společně zamířili k tlačenici v severním ambitu a prodrali se dovnitř, aby posvítili na příčinu rozruchu.

Na holých dlaždicích před třetím výklenkem chodby ležel na pravém boku muž s trochu pokrčenými koleny, tvář měl zakrytou hustými světlehnědými vlasy a paže bezmocně rozhozené na kamenech. Bohatý tmavý šat svědčil o jeho postavení a u levého boku mu odpočíval meč v pochvě. Její hrot, stejně jako špičky jeho nohou se dotýkaly prahu výklenku, nad ním se skláněl Yves Hugonin, právě se zvedal z kleku a zíral na ně otřesenýma, zmatenýma oči ve zbledlé tváři.

„Klopýtl jsem o něj potmě. Je raněný…“

Zíral na svou ruku a na prstech měl krev. Muž u jeho nohou ležel lhostejněji, než by měl ležet někdo živý, když na něj strnule shlížejí král a císařovna a k tomu polovina zemské šlechty. Potom se Štěpán sehnul, položil ruku na schoulené rameno, převalil tělo na záda a otočil ke světlu pochodní tvář, na níž utkvěl výraz naprostého úžasu, s pootevřenýma očima a širokou hrudí zohavenou krvavou skvrnou, jež se jim před očima šířila a temněla.

Za Štěpánovými zády se ozval dušený výkřik, ne hlasitý, ale tichý, ovládaný a drsný, stejně krátký jako zmrazující, načež se překážejícím davem protlačil Filip FitzRobert, klekl si k nehybnému tělu, sklonil se, položil ruku na ještě teplé čelo a hrdlo, zvedl jedno oční víčko a nahlédl do oka, které nereagovalo na světlo ani na tmu, a pak stejně rázně, téměř drsně obě víčka zavřel. Vzhlédl od mrtvého Briena de Soulise k Yvesovi tvrdým, jiskřivým pohledem.

„Do srdce, a on ani nevytasil! Všichni víme, jak jsi ho nenáviděl, vid? Šel jsi mu po krku, jakmile sem vstoupil. Slyšel jsem to od jiných, kteří toho byli svědky. Jak ses na něho vztekal potom, to jsem viděl na vlastní oči. Vaše Milosti, tady vidíte vraha! Vražda, páni biskupové, na svatém místě, během bohoslužeb! Buď se toho muže chopte a předejte ho zákonu, nebo ho dejte mně a já ho ve spravedlivém boji připravím o život za život, který vzal!“

V.

Yves klopýtavě couvl o krok před hlasem, který šlehl jako bič, a před tím zuřivým pohledem, a naprosto otřeseně a nevěřícně zíral. Byl tak obrněn důvěrou ve své postavení a privilegia, že ho ani ve snu nenapadlo, že se vystavil snadnému podezření z něčeho takového. Stál s ústy dokořán, bláhové neviňátko, dokonce se málem nevěřícně pousmál, málem se rozesmál, pak mu pravda došla a on zbělel víc než jeho košile. Divoce se rozhlédl. Rozeznal stejné opatrné přesvědčení v očích všech, kdo ho obklopovali. Zhluboka se nadechl a našel slova.

„Já? Vy si myslíte, že já…? Vždyť jsem právě vyšel z kostela. Klopýtl jsem o něj. Ležel tu tak, jak ho vidíte…“

„Na ruce máš krev,“ procedil Filip mezi zuby, „a právem! Kdo jiný? Stojíš nad jeho tělem, a nikde nikdo, jen ty. Ty, který jsi ho krvavě nenáviděl, jak tady každý ví.“

„Našel jsem ho tak,“ zuřivě se bránil Yves. „Klekl jsem si, abych na něho sáhl, ano, byla tma, nevěděl jsem, jestli je živý, nebo mrtvý. Vykřikl jsem, když jsem o něho klopýtl. Slyšeli jste mě! Volal jsem, abyste přišli, přinesli světla, pomohli mu, jestli je možná pomoc…“

„Jak lépe bys dokázal svou nevinu,“ trpce se otázal Filip, „a honem přivolal svědky? Byli jsme ti v patách, neměl jsi čas úplně zmizet a mrtvého nechat za sebou. Byl to můj člověk, můj důstojník, cenil jsem si ho! A jestli je nějaká spravedlnost, tak mi za něho zaplatíš!“

„Říkám vám, že jsem právě vyšel z kostela a upadl jsem přes něho. Přišel jsem pozdě, stál jsem hned ve dveřích.“ Už pochopil svou zoufalou situaci a hlas se mu zklidnil, mluvil rozvážně a rázně. „Určitě jsou tu lidé, kteří stáli v kostele vedle mne, opozdilci jako já. Ti mi potvrdí, že jsem právě vyšel do ambitu. De Soulis má meč. Jsem snad já ozbrojený? Dívejte se pořádně! Nemám meč, nemám dýku, nemám u sebe žádnou ocel! Zbraně jsou zakázány všem, kdo se účastní bohoslužeb v kostele. Přišel jsem na večerní a meč jsem nechal v bytě. Jak jsem ho mohl zabít?“

„Lžeš,“ prohlásil Filip, rozkročen nad tělem přítele. „Nevěřím, že jsi v kostele vůbec byl. Kdo ti to potvrzuje? Nikoho neslyším. Zatímco jsme byli uvnitř, měl jsi dost času, víc než dost, aby sis čepel očistil a odnesl domů, než bohoslužba skončí, a pak stačilo křiknout a přivolat nás, abychom ho viděli ležet v krvi a tebe neozbrojeného a obviňujícího z vraždy někoho neznámého! Tebe, jeho známého nepřítele! Nemůže to být jinak, tohle musí být, tohle je tvoje dílo!“

Cadfael uvězněný v tlačenici se nemohl prodrat ke králi a císařovně, ani ho nebylo slyšet v rámusu desítky hlasů, které se již po celém ambitu přely. Mezi hlavami na natažených krcích viděl Filipovu neoblomnou tvář ostře nasvícenou pochodní. Někde ve změti hlasů obou stran se jistě ozývaly hlasy biskupů, dovolávající se rozumu a ticha, ale marně. Nikdo je neslyšel. Jedině Štěpánův velitelský řev rozpoltil vřavu a umlčel všechny jiné zvuky.

„Ticho! Zmlkněte!“

A ticho padlo drtivě jako kámen; na okamžik zamrzl každý pohyb, každý dech se zatajil. Jen na okamžik, pak téměř pokradmu přešláply nohy, rukávy se o sebe otřely, ozvaly se hlasité nádechy, dokonce i znovu zazněla tlumená nebo sykavá slova, ale Štěpán měl volné pole a velitelsky se ho ujal.

„Nechme si prostor na rozmyšlení, než někoho obviníme nebo obvinění zprostíme. A ať se především někdo, kdo se v tom vyzná, přesvědčí, zda tomu muži není pomoci, jinak jsme jeho smrtí vinni všichni. Jeden mládenec, který o něho potmě klopýtne, ať už tu ránu zasadil sám nebo ne, nemůže přece mluvit za lékaře. Williame, přesvědč se.“

William Martel, který měl za sebou léta zkušeností se smrtí sečnou zbraní na mnoha taženích, klekl vedle těla, otočil je za rameno, aby spočinulo na zádech, odhalil při světle pochodní zkrvavenou hruď, rozseknutý kabátec a úzkou ránu, z níž vyvěrala krev. Otevřel jedno víčko a pozoroval nehybný pohled.

„Mrtev. Rána šla jistě do srdce. Už se s ním nedá nic dělat.“

„Jak dlouho?“ stručně se zeptal král.

„To vám nepovím. Ale velmi nedávno.“

„Během večerní mše?“ Obřad nebyl dlouhý, přestože se tohoto osudného večera poněkud protáhl.

„Viděl jsem ho živého,“ prohlásil Martel, „jen pár minut předtím, než jsme šli dovnitř. Myslel jsem, že vešel za námi. Vůbec jsem si nevšiml, že má meč.“

„Ukáže-li se tedy, že tento mladý muž byl po celou dobu mše uvnitř,“ věcně pronesl král, „nemůže být tou vraždou vinen. Nebyl to rovný boj, protože de Soulis neměl čas tasit. Byla to vražda.“

Cadfaelovi sáhla na rukáv čísi ruka. Hugh se k němu nenápadně prodral davem. Naléhavě mu zašeptal do ucha: „Můžete se ho zastat? Byl vevnitř? Viděl jste ho?“

„Želbohu neviděl! Říká, že přišel pozdě. Já byl hodně vpředu v chóru. Bylo tam plno, poslední museli být nalepení přímo ve dveřích.“ V neosvětlených koutech, a nejspíš neměli vedle sebe žádné známé, kteří by je poznali nebo s nimi mluvili. Bylo až příliš snadné zůstat nepovšimnut a také to byl přesvědčivý důvod, proč Yves vyšel do ambitu mezi prvními, aby uvolnil cestu, a klopýtl o mrtvého. V jeho prospěch mluvil ten první, neartikulovaný výkřik úleku, když padal. Až po chviličce vykřikl vysvětlení.

„To nic, nechte to být!“ tiše pokračoval Hugh. „Štěpán připadl na správnou otázku. Někdo určitě bude vědět. A kdyby ne, tak císařovna jistě nedovolí, aby se Filip FitzRobert jen prstem dotkl někoho z jejích lidí. Rozhodně ne kvůli smrti muže, kterého nenávidí. Jen se na ni podívejte!“

Na to musel Cadfael popojít a natáhnout krk. Byla sice urostlá, ale okolo ní byli mnohem vyšší muži. Jakmile ji však objevil, zářila ve světle pochodní prudce a jasně, sličnou tvář měla klidnou a strohou, ale velké oči jí jiskřily náznakem ovládaného veselí a koutky úst se stahovaly přísným náznakem jásavého úsměvu. Ne, neměla sebemenší důvod truchlit nad mužem, který vydal Faringdon, ani soucítit se zármutkem a hněvem jeho pána a dobrodince, který vydal nepříteli její hrad Cricklade. A jak se Cadfael díval, nepatrně otočila hlavu, s bystrou pozorností pohlédla na Yvese Hugonina, stíny v koutcích úst se jí prohloubily a její úsměv byl na okamžik zjevný. Nic víc neudělala, zatím. Ať se o vše postarají jiní svědkové, bude-li možno. Netřeba vynakládat úsilí, dokud či pokud to nebude nutné. Vedle sebe měla nevlastního bratra, za zády z jedné strany Rogera z Herefordu a z druhé Hugha Bigoda. To byla dostat
ečná síla, aby zabránila jakémukoli výpadu, jehož by se někdo odvážil proti jejímu chráněnci.

„Mluvte!“ zavelel Štěpán, rozhlížeje se po tvářích přihlížejících, kteří nyní byli opatrní a nehybní, pokukovali po sousedech a po očku vzhlíželi k rozčilenému obličeji krále. „Může-li zde někdo potvrdit, že viděl tohoto muže po celou večerní mši v kostele, ať se vysloví a učiní mu po právu. Říká, že přišel na bohoslužby neozbrojen, jak bylo jeho povinností, a byl s námi až do konce obřadu. Kdo mu to potvrdí?“

Nikdo se nepohnul, jen se ohlíželi po jiných. Nikdo nepromluvil. Padlo ticho.

„Vidíte, Vaše Milosti,“ ozval se posléze Filip a přerušil dlouhou odmlku, „nikdo není ochoten potvrdit, co říká. A nikdo mu nevěří.“

„To není důkaz, že lže,“ poznamenal Roger de Clinton. „Pravda si až příliš často nemůže přivést svědka a nedochází víry. Neříkám, že se prokázalo, že nelže, ale ani se neprokázalo, že lže. Nemáme tu svědectví každého jednotlivce, který dnes večer přišel na mši. I kdybychom je měli, nebyl by to spolehlivý důkaz, že mladík lže. Pokud však může jen jediný muž vystoupit a říci: stál jsem v jeho blízkosti u dveří až do poslední modlitby a vyšli jsme, abychom uvolnili východ, pak by byla pravda jasná. Vaše Milosti, měli bychom to prozkoumat.“

„Není čas,“ zamračil se král. „Zítra odjíždíme z Coventry. Proč se zdržovat? Všechno už bylo řečeno.“

Zpátky na bitevní pole, pomyslel si Cadfael, na okamžik si zoufaje nad svými bližními, a se zápalem, který tento krátký oddech jen přiživil.

„Uvnitř těchto zdí,“ prohlásil pohněvaně Roger de Clinton, „zakazuji násilí i jako odplatu za násilí, a přikazuji vám, abyste se zdrželi jakékoli pomsty i mimo tyto zdi. Není-li možné náležitě se dopátrat spravedlnosti, potom i viníci mezi námi musejí svobodně odejít.“

„To nemusejí,“ urputně namítl Filip. „Já žádám cenu krve za svého muže. Jestliže si Jeho Milost žádá spravedlnost, ať zde ten muž zůstane v okovech a ať ho konstáblové tohoto města vyslechnou a soudí. Nemáme snad v této zemi zákony, jimiž je možné zajistit spravedlnost? Použijte je tedy! Vydejte ho zákonu, jelikož naprosto jistě zákon porušil a za smrt dluží smrt. Jak o tom můžete pochybovat? Kdo jiný byl venku? Kdo jiný vyvolal ostrou hádku s Brienem de Soulis nebo kdo byl vůči němu tak rozhořčený? Našli jsme ho stát nad mrtvým, venku není skoro živá duše, a vy ještě pochybujete?“

Cadfaelovi připadalo, že Filipovo trpké přesvědčení s sebou strhává i krále. Štěpán neměl žádný zvláštní důvod věřit neznámému mladíčkovi, který proti vší pravděpodobnosti tvrdí, že je nevinen, mladíčkovi oddanému věci jeho sokyně, a k tomu podezřelému, že krále oloupil o užitečného bojovníka, jenž mu právě nedávno prokázal tak významnou službu. Zaváhal, zjevně až příliš ochoten přesunout břímě na ramena někoho jiného a honem vyrazit za svým válčením. Samotný náznak, že nedodržuje ve své říši přísné zákony, ho podněcoval, aby Yvese předal světským úřadům a umyl si nad ním ruce.

„K tomu mám poznámku,“ pronesla rozmyslně císařovna zvýšeným hlasem, který se jasně rozléhal. „Tato porada se konala pod zárukou svobodného příchodu a odchodu obou stran, abychom se nemuseli bát sejít. Bez ohledu na to, co se tu stalo, tuto úmluvu nelze zrušit. Přišla jsem sem s určitým počtem lidí ve svém průvodu a zítra odjedu se stejným počtem, protože záruka se týkala všech a nikomu z nich nebyl prokázán žádný zločin, ani tomuto mladému panoši, ani nikomu jinému. Dotkněte se ho, a dotknete se ho nezákonně. Zadržte ho, a porušíte přísahu a uděláte si ostudu. Zítra odjíždíme ve stejném počtu, jako jsme přijeli.“

Pak se s rozhodností pohnula, odstrčila ty, kdo stáli v cestě, a velitelsky napřáhla ruku k Yvesovi. Opovržlivě se ometla rukávem o Filipovu vztaženou paži a zbledlý chlapec uposlechl jejího gesta, obrátil se a kráčel tam, kam zamířila ona. Řady se před ní rozestupovaly. Cadfael spatřil, jak se otočila a usmála na svého průvodce, a podivil se, proč jí chlapec oplácí pohled s tváří tak vybledlou, v níž se nezračila žádná vděčnost, zbožňování ani radost.

Půl hodiny nato přišel zpátky tam, kde byli ubytováni. Ani tu krátkou vzdálenost mu nedovolila jít beze stráže v obavě, aby se Filip nebo nějaký jiný rozhořčený nepřítel nepokusili o pomstu, dokud ho mají v dosahu. Její zájem o něj ovšem asi dlouho nepotrvá, říkal si nešťastný Yves. Bude ho žárlivě chránit před úhonou, dokud nebude celý její doprovod bezpečně na cestě do Gloucesteru, a pak na něj zapomene. Potřebovala dokázat kvůli sobě samé, že má moc ho vysvobodit. To, co mu dlužila, nebo se domnívala, že mu dluží, tím bylo víc než dostatečně splaceno. Trvale důležitý nebyl.

Přesto mu oživující dotek její ruky, s nímž ho pohrdavě vyvedla z kruhu nepřátel, chtě nechtě rozpálil krev. Cítil ovšem, jak opět vychládá, jakmile si připomněl, co se o něm domnívá, čeho si na něm cení. Ze všech, kdo opravdu věřili, že zavraždil Briena de Soulis, byla císařovna Matylda ta nejpřesvědčenější. Nezapomenutelný tichý hlas, dávající zastřený pokyn, ho stále pronásledoval. Věrný mladý muž, hlína v jejích rukou, slepě oddaný jako všichni ostatní. O cokoli a jakkoli zahaleně požádala, porozuměl a poslechl. A samozřejmě to popře, i před ní. Zná svou povinnost. O de Soulisově smrti se nesmí mluvit, nikdy nesmí být jakkoli vzata na vědomí.

Ten večer odsekával i přátelům, když se ptali; těm nejvíce. Také si nebyli příliš jistí jeho bezpečím a drželi se u něho, nespustili z něho oči, dokud se nazítří nevydá na cestu do Gloucesteru pod ochranou celého císařovnina doprovodu.

Než šel spát, sbalil si svých pár věcí. „Musím jet,“ řekl a nijak nevysvětlil náznak neochoty v hlase. „A nejsme o nic blíž zjištění, co udělali s Olivierem.“

„Já jsem s tím ještě neskončil,“ odvětil Cadfael. „Ale ty se odtud raději ztrať a nech to být.“

„A mám nechat nad svým jménem dál viset mrak?“ zeptal se Yves hořce.

„S tím jsem také ještě neskončil. Nakonec pravda vyjde najevo. Pravdu je těžké natrvalo pohřbít. Protože ty jsi docela jistě Briena de Soulis nezabil, je mezi námi někdo, kdo to udělal, a ten, kdo jeho jméno odhalí, sejme stín z tvého. Pokud vůbec někdo doopravdy věří, že jsi vinen.“

„Ale ano,“ usmál se nakřivo a bolestně Yves. „Aspoň jelen!“

Jméno však říci nechtěl a Cadfael dál nenaléhal.

Ráno se po skupinkách rozjeli. Filip FitzRobert odjel sám, jako přijel, ještě než zvonili na ranní, s nikým se nerozloučiv. Král Štěpán si počkal na velkou mši, než shromáždil všechny své barony a svižně vyrazil směrem na Oxford. Někteří páni ze severu se odebrali na vlastní panství, aby všechno zabezpečili, než opět obrátí pozornost ke králi nebo k císařovně. Sama císařovna se vypravila do Gloucesteru uprostřed dopoledne. Počkala, aby měla jistotu, že její sok opustil město dřív než ona a nezdržel se, aby za jejími zády verboval přívržence.

Když se společnost začala scházet, Yves se sám odebral do kostela. Cadfael ho zpovzdálí diskrétně následoval. Našel ho klečet před oltářem v příčné lodi, jak se nepozorován soukromě modlí před odjezdem. Strnulý, nešťastný výraz chlapcovy tváře způsobil, že Cadfael hodil diskrétnost za hlavu a přiblížil se. Yves ho slyšel přicházet, otočil se k němu s krátkým, pobledlým úsměvem, a chvatně se zvedl. „Jsem hotov.“

Na ruce, jež se opírala o klekátko, měl prsten, který Cadfael nikdy předtím neviděl. Úzký, kroucený zlatý proužek, nijak nápadný, a tak malý, že jej chlapec musel nosit na malíčku. Takovou věc by mohla dát pážeti žena za nějakou zvláštní službu. Yves si všiml, že na něm Cadfaelovi spočinul zrak, chtěl jej instinktivně skrýt z dohledu, ale rozmyslel si to a nechal ruku ležet. Sklopil řasy a sám se na tenký kroužek zahleděl s nehybnou tváří.

„To ti dala?“ zeptal se Cadfael, když postřehl, že se smí ptát, dokonce se to od něho očekává.

Yves napolo rezignovaně, napolo vděčně odpověděl prostě: „Ano.“ Pak dodal: „Snažil jsem se to odmítnout.“

„Včera večer jsi jej na ruce neměl,“ prohodil Cadfael.

„Ne. Ale teď bude očekávat… nejsem dost statečný,“ smutně povzdychl Yves, „abych se jí postavil a zbavil se ho. V půli cesty do Gloucesteru už na mne zapomene a pak jej mohu věnovat nějakému svatostánku – nebo žebrákovi u cesty.“

„Proč?“ zeptal se Cadfael a úmyslně rýpl do otevřené rány. „Pokud to bylo za prokázané služby?“

Yves prudce bolestně odvrátil hlavu a vykročil ke dveřím. Stranou pronesl a málem se při tom zalkl: „Nebyl zasloužený.“ A znovu, mírněji: „Nezasloužil jsem si jej.“

Už odjeli poslední z třpytivých dvořanů a ocelových kapitánů, králů a tvůrců králů, i oba hostující biskupové, Nigel z Ely do vlastní diecéze, Jindřich z Blois se svým královským bratrem do Oxfordu, než bude pokračovat na svůj stolec ve Winchesteru. Odjeli a nic se nedohodlo, nic nevyřešilo, mír zůstal stejně vzdálený jako předtím. A v umrlčí kapli tu ležel jeden mrtvý, dokud jej nebude možno uložit do rakve a pohřbít tam, kde si bude přát jeho rodina, má-li nějakou. Na velkém nádvoří bylo ještě větší ticho než obvykle, protože běžný provoz mezi městem a převorstvím se po odjezdu dvojího dvora dosud rozdělené země ještě neobnovil.

„Zdržte se ještě den nebo dva,“ prosil Cadfael Hugha. „Dopřejte mi to. Vrátím-li se totiž potom s vámi, dodržím podmínky. Bůh ví, že bych se rád udržel v mezích, které mi byly stanoveny, bude-li to možné. I jeden den by mi mohl povědět, co potřebuji zjistit.“

„Potom, co král i císařovna a všechen jejich průvod popřeli, že vědí, kde Olivier je?“ mírně namítl Hugh.

„I potom. Byli tu takoví, kteří to věděli,“ prohlásil Cadfael s jistotou. „Ale je tu také ta Yvesova záležitost, Hughu. Je pravda, že ho císařovna zahalila svým pláštěm a odvezla odtud do bezpečí, ale stačí to? Nebude mít klid, dokud se nezjistí, kdo spáchal to, čeho se on docela jistě nedopustil. Dopřejte mi ještě pár dní, abych se mohl aspoň trochu zamyslet nad touto smrtí. Požádal jsem zdejší bratry, aby mi sdělili cokoli, co se snad doslechli o pádu Faringdonu, tak mi dejte aspoň čas, abych měl jistotu, že ta zpráva dospěla ke všem, a abych dostal odpověď, pokud je tu někdo schopný ji dát.“

„Mohu svou dovolenou o den nebo o dva prodloužit,“ připustil váhavě Hugh. „A skutečně bych se nerad vracel bez vás. Rozhodně se pokusme Yvesovi zajistit pokoj mysli, dokážeme-li to, a připsat vinu tomu, komu patří. Pokud,“ ušklíbl se, Je to velká vina, že někdo de Soulise odstranil ze světa. Ne, nic neříkejte! Já vím. Vražda je vražda, je to stejné prokletí pro vraha, jako pro zavražděného, a nemůže být nikomu lhostejná, ať je mrtvý kdokoli. Chcete se na něho ještě podívat? Je to přesné bodnutí, zepředu, ne ze zálohy. Ale byla tam tma. Zručný šermíř by to zvládl snadno, pokud tam čekal a byl ve tmě rozkoukaný.“

Cadfael se zamyslel. „Ano, pojďme se na toho člověka ještě jednou podívat. A jeho věci? Jsou ještě pod správou převorství? Myslíte, že bychom se mohli zeptat?“

„Biskup by to možná dovolil. Nelíbí se mu o nic víc než vám, že mu po klášteře běhá vrah.“

Brien de Soulis ležel na kamenné desce v kapli, zakryt lněným prostěradlem, ještě ne v rubáši, a na rakvi dosud pracovali truhláři. Zdálo se, že někdo mu zaplatil panský pohřeb. Že by Filip?

Cadfael stáhl prostěradlo, aby bylo vidět na ránu. Nyní to byla jen úzká modrá štěrbina s trochu zvlněnými okraji, zásah o nic delší než nehet na palci. Jinak nepoznamenané tělo bylo svalnaté a pohledné, tvář si zachovala svůj povýšený půvab, byla však chladná a studená jako z alabastru.

„To není rána mečem,“ s jistotou oznámil Cadfael. „Když ho našli, nebylo to pod vyteklou krví vidět. Ale tohle udělala dýka, dokonce ani ne dlouhá, ale stačila. Není to hluboký zásah do srdce. A velmi jemná práce, jílec kůži ani trochu nepohmoždil. Vrah dýku zarazil a rychle vytáhl, takže stačil couvnout, než vůbec začalo krvácení. Je zbytečné hledat poskvrněné oblečení. Takováhle úzká rána se neotevře a netryská jako fontána. Ve chvíli, kdy začala krev pořádně téct, byl už útočník pryč.“

„Ani si nepočkal, aby měl jistotu?“ podivil se Hugh.

„Ten jistotu měl. Velmi chladnokrevný, velmi odhodlaný, velmi zdatný člověk.“ Cadfael opět přetáhl plachtu přes kamennou tvář. „Tady už nic neobjevím. Podíváme se ještě jednou tam, kde se to stalo?“

Prošli jižními dveřmi a vynořili se v severní chodbě ambitu. Tělo leželo před třetím výklenkem, špičky nohou na prahu. Tam, kde krev prosakovala pod jeho pravým bokem, bylo dosud vidět slabě růžovou skvrnu v délce ruky, jež znečistila dlaždice. Někdo ji pilně odstraňoval, ale obrys bylo stále vidět. „Ano, tady,“ ukázal Hugh. „Kameny žádné stopy neukážou, i kdyby došlo k zápasu, ale mám dojem, že nedošlo. Naprosto ho to překvapilo.“

Posadili se do výklenku, aby společně uvažovali.

„Byl zasažen zepředu,“ připomněl Cadfael, „a když byla dýka vytažena, padl dopředu s ní, z výklenku na chodbu. Tady uvnitř jistě čekal on. Na někoho. Sám měl meč a dýku, takže na večerní nešel. Pokud se tu chtěl s někým soukromě sejít, jistě to byl někdo, komu důvěřoval, o kom vůbec nepochyboval. Jak jinak by se dostal tak blízko? Kdyby to byl Yves – a my víme, že nebyl –, de Soulis by měl meč vytasený, než by se chlapec vůbec stačil přiblížit. Otevřené nepřátelství mezi nimi dvěma nebylo jediné. V těchto zdech muselo být nejmíň padesát duší, které ho nenáviděly za to, co udělal ve Faringdonu. Někteří, kdo tam byli, ale včas utekli, mnoho jiných císařovniných stoupenců, kteří tam nebyli, ale přesto mu zradu trpce zazlívali. Dal by si pozor na každého muže, který by k němu přistoupil, pokud by ho dobře neznal a nedůvěřoval mu, tedy kromě někoho z vlastní strany a stejného smýšlení.

„A osudně se v něm zmýlil,“ dodal Hugh.

„Jak by mohla být zrada připravená na jinou zradu? On se obrátil proti císařovně, nyní se někdo z jeho lidí obrátil proti němu. Zmýlil se v něm stejně jako ona v něm. Tak to chodí.“

„Jestli vám rozumím,“ pohlédl Hugh velmi vážně na svého přítele, „tak můžeme a máme přijmout všechno, co říká Yves, jako pravdu? Já mu věřím ochotně jen podle toho, jak ho znám. Ale neměli bychom zvážit, jak se celá věc musela jevit jiným, kteří ho neznají?“

„To jistě,“ pevně odvětil Cadfael, „a přesto si můžeme být jistí. Pravda, nikdo nepřipustil, že ho viděl mezi posledními, kdo přišli do kostela, ale to je docela možné. Říká, že přišel pozdě a s nikým nemluvil, protože obřad již začal. Byl v tmavém koutě hned u dveří, a proto na konci vyšel mezi prvními, aby uvolnil cestu. Slyšeli jsme ho vykřiknout, nejdřív jen vyjekl překvapením, když klopýtl, pak zavolal na poplach. Kdyby se byl opravdu vyhnul večerní mši a měl čas jednat v klidu, zatímco jsme skoro všichni byli vevnitř, proč by vůbec křičel? Z vychytralosti, jak ho obvinil Filip, aby vypadal nevinně? Yves je chytrý, ale rozhodně ne vychytralý. A pokud měl za sebou celý ambit, měl dost času se vytratit a přenechat objev mrtvého jiným. Neměl zbraň, jeho meč se našel, jak sám říkal, čistý a uložený v pochvě tam, kde bydlel, a nebyly na něm žádné známky toho, že by byl předtím zkrvaven. Podle F
ilipa měl celou dobu večerní mše na to, aby jej zkrvavil, vyčistil a vrátil do bytu. Ale já čepel viděl a nenašel jsem ani stopu po krvi. Ne, kdyby měl k dispozici celý čas večerní, nikdy by sám nevyvolal poplach, ale dal by si dobrý pozor, aby byl někde jinde, až mrtvého najdou, mezi diváky, hodně daleko od prvního rozruchu.“

„A pokud vyšel z kostela, jak říká, neměl čas se s ním setkat a zabít ho a neměl při sobě ani meč, ani dýku.“

„Očividně. A myslím, že stejně jako já víte, že k smrti došlo dřív, přesto se dá těžko říci o kolik. Měl čas krvácet, ještě je vidět rozlohu kaluže, která se pod ním vytvořila. Ne, nemusíte mít žádné pochybnosti. Znáte našeho chlapce dobře.“

„A z ostatních obyvatel této velké domácnosti byla většina v kostele,“ přemítal Hugh. „Nemuseli tu být samozřejmě všichni. A jak říkáte, měl tady nepřátele, přinejmenším jednoho rozvážnějšího a vražednějšího než Yves.“

„A někoho,“ zasmušile navázal Cadfael, „před nímž se nijak nestřežil. Někoho, kdo se k němu mohl těsně přiblížit a nevzbudit podezření, někoho, na koho čekal, protože určitě stál tady ve výklenku, ochotně vykročil, když ten druhý přišel, a byl probodnut přímo na prahu.“

Hugh si mlčky v duchu vybavil úhel pádu, to, jak tělo leželo, zlověstný okraj krvavé skvrny, a nenacházel žádnou chybu v této rekonstrukci události. V dobře míněné snaze usmířit všechny mocné, všechny vojenské síly a vášně na obou stranách sporu, se biskupům podařilo vytvořit v těchto zdech také velký kotel nenávisti a zloby a nekonečné možnosti další zrady.

„Další intriky, další zištné úklady“ rezignovaně povzdechl Hugh. jestliže se dva lidé tajně sešli, zatímco byla šlechta na bohoslužbách, jistě to bylo pro něco zlého. Co víc tu můžeme udělat? Říkal jste, že byste chtěl vidět věci, které tu zůstaly po de Soulisovi? Pojďte, promluvíme s biskupem.“

„Majetek toho muže,“ pravil biskup, „to, co měl s sebou, je tady u mne, a čekám na zprávu od jeho bratra ve Worcesteru, jak se má zařídit jeho pohřeb. Nepochybuji, že si jej jeho bratr vezme na starost. Myslíte-li však, že nám prohlídka jeho věcí může nějak napovědět, jak zemřel, jistě bychom to měli aspoň zkusit. Nesmíme opomenout žádný způsob, jak zjistit pravdu. Jste pevně přesvědčení,“ dodal úzkostně, „že mladý muž, který nás k tělu přivolal, není vinen tou smrtí?“

„Můj pane,“ odpověděl Hugh, „nakolik ho znám, předstírat a jednat tajně vůbec neumí. Sám jste ho viděl v den, kdy jsme sem přijeli, jak skočil ze sedla a hnal se rovnou k nepříteli, čelem proti čelu. To je spíš jeho styl. A neměl u sebe žádnou zbraň. Vy ho nemůžete znát tak, jako my, ale já a bratr Cadfael jsme si jím jisti.“

„V každém případě,“ těžkomyslně souhlasil biskup, „nemůže uškodit, když se podíváme, zda je v zavazadlech mrtvého něco, dopis nebo nějaké znamení, ohledně toho, co zamýšlel po svém odjezdu odtud, nebo co právě podnikal. Dobrá. Sedlové vaky jsou zde, v šatně.“

Ve stáji byl také kůň, pěkný kůň, který čekal, až bude předán se vším ostatním mladšímu de Soulisovi, jenž je ve Worcesteru. Biskup rozepnul přezky prvního vaku vlastníma rukama a zvedl jej na lavici. „Sbalil je jeden bratr a přinesl je sem z domu pro hosty. Můžete se na to podívat.“ Zůstal a přihlížel, jak bylo jeho povinností, když převzal odpovědnost za tyto pozůstatky.

Výbava Briena de Soulis, kterou svědomitě, jako cizí majetek, rozložili na lavici, vypadala spartánsky a uspořádaně. Zásobní košile a spodky, základní pánské toaletní potřeby, dobře zásobený váček. Zjevně cestoval nalehko a měl rád pořádek. Kožený váček v druhém sedlovém vaku obsahoval krabičku s přihrádkami na křemínek a troud, vosk a pečeť. Majetný muž se na delší cestě jistě neobejde bez osobní pečeti. Hugh ji podržel na dlani, aby si ji biskup mohl prohlédnout. Ostře vyrytý znak představoval labuť s ohnutou šíjí, hledící doleva, orámovanou dvěma vrbovými haluzemi.

„To je jeho,“ potvrdil Hugh. „Viděli jsme ten znak na přezce opasku, když jsme nesli tělo dovnitř. Samozřejmě vypouklý a obrácený opačným směrem. A to je všechno.“

„Ne,“ ozval se Cadfael, který osahával švy prázdného vaku. „Tady na dně je ještě nějaká drobnost.“ Vytáhl ji a podržel u světla. „Také pečeť! Proč by si někdo bral na cestu dvě?“

Ano, proč? Vždyť vzít s sebou obě, pokud byly skutečně dvě vyrobeny, znamenalo riskovat ztrátu jedné z nich a všechny možné neblahé následky, kdyby padla do ruky nepřítele nebo podvodníka, který by ji mohl všelijak výhodně zneužít ke škodě jejího majitele.

„To není táž,“ ostře pronesl Hugh a odnesl ji k oknu, aby si ji důkladněji prohlédl. „Ještěrka – jako dráček – ne, salamandr, protože je v hnízdě z plamínků. Žádný lem, jen prostá čára po obvodu. Hluboko vyrytá – málo používaná. Tohle jsem nikdy neviděl. Vy ano, pane?“

Biskup ji prozkoumal a zavrtěl hlavou. „Ne, je mi neznámá. Proč by někdo nosil pečeť jiného muže? Leda by mu ji někdo svěřil, aby jej v nepřítomnosti zastoupil při pečetění nějaké listiny.“

„Tady jistě ne,“ ušklíbl se Hugh, „protože zde se žádné listiny nepečetily, nikdo se na ničem nedohodl – tím hůř pro nás. Cadfaele, dává vám to nějaký smysl?“

„Ze všeho, co mu patří,“ připomněl Cadfael, „by se člověk nejméně rád loučil se svou pečetí. Ta věc v sobě nese jeho souhlas, jeho čest, jeho pověst. Kdyby ji přece jen svěřil příteli, kterému důvěřuje, byla by bezpečně střežena, ne takhle neuctivě pohozená na dno vaku. Ano, Hughu, velmi rád bych věděl, čí je to znak a jak se dostal k de Soulisovi. Jeho nedávné činy ho neukázaly jako muže, kterému mohou jeho známí příliš důvěřovat nebo kterého by si snadno zvolili za zástupce v nějaké čestné záležitosti.“

Zaváhal, obraceje ten malý předmět v prstech. Kolečko, o průměru prvního článku jeho palce, rukojeť z leštěného tmavého dřeva, hladce zapadající do dlaně. Rytina byla zručná a přesná, konvenční plamínky ostře vyznačené. Hlavička s otevřenou tlamou a vyplazeným jazykem byla obrácená doleva. Pozitiv by byl obrácený napravo. Zrcadlové obrazy, tajné tváře skutečných bytostí, mívají děsivý význam. Cadfaelovi připadalo, že ostré, stoupající plamínky salamandři kolébky pálí do prstů, jež se jich dotýkají, a dovolávají se poznání a porozumění.

„Pane biskupe,“ požádal zvolna, „smím si tuto pečeť půjčit, když odpřísáhnu, že ji vrátím, pokud nenajdu pravého majitele? Něco mi říká, že ji potřebuji. Nebo, nebude-li to dovoleno, smím si ji místo toho dopodrobna obkreslit?“

Biskup se na něho dlouze, pátravě zahleděl a pak uváženě řekl: „Na obkreslení jistě není nic špatného. Budeš mít ovšem málo příležitostí dál zkoumat tuto smrt nebo zjišťovat, kde je zajatec, kterého hledáš, jestliže se nyní, když porada skončila, vrátíš domů do Shrewsbury, jak předpokládám.“

„Nejsem si jistý, můj pane,“ odvětil Cadfael, „že se vrátím domů.“

VI.

„Víte přece,“ pronesl Hugh velmi vážně, když spolu vycházeli po další večerní mši do soumraku, „že s vámi nemohu, pojedete-li dál. Mám vlastní práci. Jestli se ještě nadlouho obrátím zády k Madogovi ap Meredudd, začne zase pošilhávat po Oswestry. Nikdy na ně nepřestal mít zálusk. Bůh ví, že bych se nerad vracel bez vás. A nikdo neví líp než vy, že vyrvete svůj život z kořene, jestli nedodržíte povolený čas.“

„A jestli nenajdu syna,“ mírně a rozumně namítl Cadfael, „můj život nebude stát za nic. Ne, nedělejte si o mne starosti, Hughu, při téhle práci dokáže jeden samotář tolik, co družina ozbrojenců, a možná víc. Tady jsem žádnou stopu nenašel, tak co mi zbývá než jít tam, kde sloužil, kde byl zrazen a uvězněn? Tam musí někdo vědět, co se s ním stalo. Ve Faringdonu budou existovat ozvěny, stopy nohou, nitky ke sledování, a já je najdu.“

Pečlivě vyrobil na listu pergamenu ze skriptoria dvě kresby, jednu pečlivě a přesně ve stejné velikosti, jednu zvětšenou, aby bylo vidět každou podrobnost pečeti se salamandrem. Nebylo tam žádné motto ani nápis, jen útlá ještěrka v ohnivém hnízdě. I ta se určitě nějak vztahuje k vydání Faringdonu a něco vypovídá o smrti Briena de Soulis, jen kdyby její řeči rozuměl.

Stísněný Hugh se snažil objevit něco, co by pomohlo vyřešit zapeklité hádanky, které jeho přítele posílaly do nedobrovolného vyhnanství, ale nenacházel. Když ho nic lepšího nenapadlo, zkusil: „Pomyslel jste, Cadfaele, na to, že ze všech, kdo mohli de Soulise nenávidět, měla nejlepší důvod císařovna? Co když pobídla nějakého poblázněného mládence, aby ho odstranil? Má k dispozici celý houf nezralých ctitelů. Mohlo by to tak být.“

„Já jsem dokonce přesvědčen, že to tak bylo,“ odpověděl střízlivě Cadfael. „Vzpomínáte si, jak první večer poslala pro Yvese, když viděla, jak se do de Soulise pustil? Domnívám se, že to vzala jako znamení a našla mu práci, kterou by pro ni mohl vykonat, snad trošičku nenápadněji než při prvním pokusu.“

„Ne!“ zajíkl se Hugh a zarazil se v půli slova. „Chcete mi namluvit, že Yves…“

„Kdepak!“ káravě ho ujistil Cadfael. „Ano, porozuměl jí, tedy bojím se, že ano, přestože jistě sám sebe odsuzoval, že si to tak vůbec mohl vykládat. Ale samozřejmě to neudělal! I ona mohla mít rozum a nechat takové neviňátko být. On ovšem není hloupý! Porozuměl jí!“

„Nemohla si tedy potom vybrat na tu práci někoho jiného?“ rozjasnil se Hugh.

„Ne, na to můžete zapomenout. Je totiž přesvědčená, že Yves její pošťouchnutí přijal a zbavil ji nepřítele. Ne, tam řešení není.“

„Jak to?“ naježil se Hugh. „Jak to můžete vědět?“

„Protože ho odměnila zlatým prstenem. Nic velkého, ale známka uznání. Pokoušel se jej odmítnout, jenže neměl dost odvahy, což mu chudákovi nezazlívám. Nic se samozřejmě otevřeně neřeklo. On by samozřejmě všechno popřel a ona si dala pozor, aby ani popírat nemusel. To dítě na takové ženy prostě nemá. Je odhodlaný zbavit se prstenu, jakmile to bezpečně půjde. Ví, že je její vděčnost krátká. Ale ona si jiného vraha nenajala, je si jistá, že jiného nepotřebovala.“

„To mu asi nálady nepřidalo,“ kysele se zatvářil Hugh. „A nám to také nepomohlo z něho sejmout břímě.“

Došli ke dveřím bytu. Nad sebou měli jasnou a studenou oblohu časného soumraku, plnou droboučkých hvězd. Byla to poslední noc zde, protože Hugh měl doma povinnosti, jež nebylo možné odložit.

„Cadfaele, dobře si rozmyslete, co děláte. Vím, co dáváte v sázku, stejně jako vy. To není jen jít a vrátit se. Tam, kam budete strkat prsty, může člověk zmizet a víckrát se nevrátit. Pojeďte se mnou domů a já požádám Roberta Bossů, aby to pátrání dovedl do konce.“

„Není čas,“ opáčil Cadfael. „Něco mi říká, Hughu, že tu jde o záchranu více duší a více životů než jen mého syna, času je velmi málo a nebezpečí velmi blízko. A jestli se tady obrátím nazpátek, nebude nikdo, kdo by se stal osou, kolem níž otáčí kolo všech těch osudů démon či anděl. Ale ano, dobře se rozmyslím, než mě opustíte. Uvidíme, co přinese ráno.“

Ráno přineslo zaprášeného jezdce na zpěněném koni, který unaveně vklusal z ulice a neobratně, celý ztuhlý, zastavil na oblázcích nádvoří, právě když domácí vycházeli ze mše. Kůň stál se sklopenou hlavou, boky se mu zvedaly, do ostrého mrazivého vzduchu z něj stoupala pára a ze stažených pysků mu na kameny kapala pěna. Jezdec se křečovitě opřel pěstmi o hrušku sedla a napůl slezl, napůl spadl. Podařilo se mu narovnat podklesávající kolena a udržet se zpříma vedle koně.

„Pane biskupe, promiňte…“ Nemohl se pustit opory, aby se náležitě poklonil, ale držel se, skláněje hlavu co nejhlouběji a nejuctivěji. „Má paní, císařovna, mě poslala se vzkazem. Bezpečně dojela do Gloucesteru s celým doprovodem, až na jednoho. Pane, cestou se přihodila hanebná věc…“

„Vydýchejte se, i špatná zpráva může počkat,“ pravil Roger de Clinton a pokynul sloužícím: „Přineste pití – svařte pro něho víno, ale teď mu honem něco přineste. A pomozte mu dovnitř a postarejte se o to nešťastné zvíře, než padne.“

Visící uzdy se okamžitě chopila čísi ruka. Někdo se rozběhl pro víno. Biskup sám podepřel poslovu pravou paži pevným ramenem a podržel ho. „Pojďte dovnitř a odpočiňte si.“

V nejbližším výklenku ambitu se kurýr opřel o zeď a zhluboka, vděčně se nadechl. Mladý a ohebný Hugh, který si pamatoval nejednu vlastní dlouhou, namáhavou jízdu po bitvě u Lincolnu, klekl a zkušenýma rukama mu stahoval těžké jezdecké boty.

„Můj pane, měli jsme v Eveshamu čerstvé koně a šlo nám to dobře skoro až ke Gloucesteru. Jeli jsme dlouho do šera, abychom na noc byli tam. Poblíž Deerhurstu, v lese, když většina naší společnosti přejela – byl jsem totiž v zadním voji –, mezi nás vyjela ozbrojená tlupa, než jsme se vzpamatovali, vybrala mezi námi jednoho muže a ujela s ním do tmy.“

„Kdo to byl?“ ztuhl Cadfael. „Jméno!“

„Jeden z jejích panošů, Yves Hugonin. Ten, co se pohádal s de Soulisem, který je mrtev. Pane, není nic jistějšího než to, že se ho zmocnili lidé Filipa FitzRoberta pro podezření, že de Soulise zabil. Považují ho za viníka, přestože ho císařovna chtěla bezpečně odvézt.“

„A vy jste je nepronásledovali?“ zamračil se biskup.

„Kousek, ale oni byli čerství a v lese, kde se vyznali. Už jsme je ani nezahlédli. A když jsme poslali napřed, abychom dali vědět naší paní, chtěla, aby se jeden z nás rozjel nazpátek a podal vám zprávu. Měli jsme zaručen bezpečný průjezd, byla to hanebnost po takovém setkání.“

„Vzkážeme králi,“ pevně prohlásil biskup. „Nařídí toho muže propustit, jako to udělal, když předtím FitzRobert zajal hraběte z Cornwallu. Poslechl tenkrát, poslechne i dnes, bez ohledu na svou zášť.“

Ale udělá to? ptal se v duchu Cadfael. Pohne v tomto případě Štěpán prstem kvůli člověku, o jehož vině se nevyslovil, ale jen mu na císařovnino naléhání dovolil odjet v rámci záruky volného odjezdu? Nejde o cenného spojence, ale o nevyzkoušeného chlapce z nepřátelské strany. Ne, osvobození Yvese přenechá císařovně. Odjel odtud pod jejím křídlem, tak ať si ho ochrání. A jak daleko zajde kvůli Yvesovi ona? Ne tak daleko, aby si způsobila nepohodlí, ztratila čas nebo nějakou výhodu. Za domnělou hanebnou službu byl odměněn, takže mu nic nedluží. A úmyslně se stáhl na konec jejího průvodu, aby zmizel z očí i z mysli.

„Myslím, že už kus cesty vedle nás někdo jel,“ pokračoval kurýr, „aby se ujistili, kde je jejich kořist, než nás přepadnou. Bylo to odbyté ráz naráz, v zatáčce, kde rostou stromy až k cestě.“

„A blízko Deerhurstu?“ připomněl Cadfael. „To je už ve FitzRobertově vlastním kraji? Jak daleko jsou jeho hrady? Odjel odtud časně, aby mohl tohle přepadení připravit. Měl to od začátku v úmyslu, když se mu to nepodařilo tady.“

„Do Cricklade to může být tak dvacet mil, do Faringdonu ještě dál. Ale blíž je jeho nový hrad v Greenhamsteadu, ten, který před několika týdny zabral Robertu Musardovi. Ani ne deset mil od Gloucesteru.“

„Jste si jistý,“ trochu zaváhal Hugh a vrhl úzkostný pohled na Cadfaela, „že ho opravdu zajali?“

„Beze sporu,“ opáčil unavený posel, „chtěli ho živého a zdravého a provedli to hbitě. Kdepak, touhle dobou si dají dobrý pozor, jakou krev prolijí. Lidé na jedné straně mají příbuzné na druhé straně, a ti by se mohli pohoršit a nadělat nepříjemnosti. Nemějte starost, nezabili ho.“

Kurýr si odešel odpočinout a najíst se do ubytovny na převorství, biskup šel připravit dopisy s tou novinou, zejména do Oxfordu a Malmesbury, kraje, kde k přepadu došlo. Bylo pochybné, zda Štěpán v tomto případě zakročí, ale někdo určitě předá novinu chlapcovu strýci do Devizes, a ten má jistou váhu u císařovny. Musí se zkusit všechno.

„Tak,“ řekl Cadfael poté, co dlouho hleděl do Hughovy pohaslé, nešťastné tváře a mlčel, „teď musím vykoupit místo jednoho rukojmí dvě. Jestliže jsem žádal o znamení, dostal jsem je. A už nejsem vůbec na pochybách, co musím udělat.“

„A já s vámi nemohu,“ vzdychl Hugh.

„Vy máte na starost hrabství. Stačí, když bude nevěrný jeden z nás. Smím si ale nechat vašeho dobrého koně, Hughu?“

„Pokud se mi zavážete, že ho bezpečně přivedete zpátky a sám budete sedět v jeho sedle.“

Rozloučili se přímo v bráně převorství. Hugh se vracel na severozápad stejnou cestou, jako přijeli, se svými třemi zbrojnoši za zády, Cadfael se rozjel na jih. Před nasednutím se krátce objali, ale když vyjeli z brány na ulici a rozdělili se, ujížděli rychle a neohlíželi se. S každým metrem se jemné vlákno, které je k sobě poutalo, natahovalo a tenčilo, napínalo se k prasknutí, stalo se nitečkou, vláskem, pavučinkou, ale nepřetrhlo se.

První úseky té cesty jel Cadfael vytrvale, skoro si nevšímal okolí, plně zabrán do úsilí vyrovnat se s přetržením jiné šňůry, která praskla, jakmile se obrátil na jih místo k domovu. Bylo to, jako když praskne pevné pouto, které bezpečně, třebaže za cenu bolesti, svazovalo život v jeho nitru; náhlé zrušení tohoto omezení v sobě spojovalo úlevu a zděšení, obojí stejně prudké. Nejdříve přišla úleva, že je volný a ve světě, a teprve postupně jej zalévala hrůza z volnosti, až ho zaplavila. Byl totiž zběh, sám odešel do vyhnanství, přičemž dobře věděl, co dělá. Nyní ho může ospravedlnit jedině to, když zachrání jak Yvese, tak Oliviera. Jestliže selže, promarní dokonce i své odpadnutí. Půjdeš sám o sobě, ne jako můj, řekl Radulfus. Zrušené sliby, opuštění bratři, zahozené nebe.

Zaprvé bylo nutno si připustit, že se to stalo, zadruhé to přijmout. Pak už mohl jet dál vyrovnaně, stát na vlastních nohou, jako stál po celou první polovinu života, kdy jen zřídka pocítil potřebu něčeho jiného, dokud neobjevil společenství a naplnění v tom, že se podřídil. Pro tento čas může a musí opět žít za těchto podmínek, možná po všechen čas, co mu zbývá.

Nyní se tedy zase mohl rozhlédnout kolem sebe, všímat si cesty a obrátit mysl k úkolu, který měl před sebou.

Blízko Deerhurstu zaútočili a vybrali ze společnosti druhů Yvese. Přísně vzato neexistuje důkaz, kdo ho takto unesl, ale Filip FitzRobert, o němž jediném bylo známo, že cítí vůči chlapci velkou hořkost, a jenž se rozhodně dovedl mstít, měl v těch končinách tři hrady, spoustu přívrženců a mohl se s jistotou beztrestně odvážit takového výpadu. Neriskovali by ovšem zůstávat se zajatcem ve volné krajině ani v noci, ale jistě ho odvezli co nejrychleji a co nejtajněji do jednoho z hradů, kde ho nikdo neuvidí a kde o něm nikdo nebude vědět. Císařovnin kurýr říkal, že nejblíž je Greenhamstead. Cadfael ten kraj dobře neznal, ale vyptal se kurýra, jak to tam vypadá. Deerhurst leží několik mil na sever od Gloucesteru, Greenhamstead asi stejně daleko na jihovýchod. La Musarderie, tak kurýr jmenoval hrad podle rodiny, která jej držela již od normanského záboru. V Deerhurstu bylo cizí převorství patřící pařížskému Sain
t Denis. Pokud tam zůstane přes noc, třeba se mu podaří zjistit nějaké místní informace. Venkované pozorně sledují pochybné podniky svých místních pánů, zejména v době občanské války. Musejí, chtějí-li přežít.

Podle všeho nějaký hrad La Musarderie existoval již od chvíle, kdy král Vilém nějaký čas před pozemkovým soupisem z roku 1086 věnoval vesnici Hascoitu Musardovi. To napovídá, že měli dost času stavět z kamene, když nejprve narychlo postavili něco ze dřeva, aby měli zázemí. Faringdon byl postaven za pár letních týdnů a obklíčen skoro ještě předtím, než byl dostavěný. Musí být z hlíny a dřeva, za tak krátkou dobu to jinak nešlo, přestože se zřejmě starali, aby byl co nejsilnější. A Cricklade, bez ohledu na to, jak silně je chráněný, není tak blízko místa, kde byl Yves unesen, jako Greenhamstead. Nu, teprve se uvidí, zda mu někdo v Deerhurstu o tom bude schopen něco povědět.

Jel stejnoměrně, protože chtěl jet co nejdéle a do večera urazit velký kus cesty. Nic nejedl a obřady v devět dopoledne a o polednách odříkal v sedle. Jednu chvíli dostihl kupce a jeho nosiče, několik mil jeli spolu a vedli hovor, který šel Cadfaelovi jedním uchem dovnitř a druhým ven a který odbýval přívětivým, ale naslepo pronášeným přitakáváním, zatímco se v duchu stále zabýval zatím neznámými dobrodružstvími, jež ho čekají v údolí Temže, kde proti sobě stojí bitevní linie. Když se přiblížili ke Stratfordu, kupec se svým mužem odbočil do města a Cadfael opět pokračoval sám, jen tu a tam si vyměnil nedbalý pozdrav s jinými pocestnými na hojně užívané a poměrně bezpečné silnici.

Za šera dojel do Eveshamu a tu ho zamrazilo náhlé uvědomění, že se samozřejmostí spoléhal na uvítání u řádových bratrů, přestože nyní na takové výsady nemá žádné právo, neboť se uváženě zřekl slibu poslušnosti, dobře věda, co dělá. Zběh a dobrovolný vyhnanec neměl právo ani na kutnu, kterou měl na sobě, leda z milosti, aby přikryl nahotu.

Požádal o lůžko ve společné ubytovně s tím, že jeho pouť je kajícnická a že si nezaslouží vstoupit mezi chórové mnichy, dokud ji zcela nedokončí, což bylo nejblíž pravdě, kam se odvážil. Vážně zdvořilý špitálník na něho nenaléhal, aby se svěřoval, nic mu nerozmlouval, nabídl mu pro případ potřeby zpovědníka a nechal ho, aby si odvedl koně do stáje a postaral se o něj, než se sám odebere k odpočinku. O nešporách a při večerní si Cadfael vybral stinný koutek v lodi, odkud však viděl na hlavní oltář. Nebyl exkomunikován, leda sám sebou. Zatím.

Během celého obřadu však cítil v nitru nemožný paradox, prázdno, které vážilo víc než kámen.

Druhý den odpoledne projížděl hvozdy vroubícími gloucesterské údolí. Všechny tyto kraje střední Anglie se mu zdály hustě zalesněné a plné zvěře jako jedna veliká štědrá honitba. A právě na těchto mýtinách ulovil Filip FitzRobert člověka. Další zoufalá ztráta pro tu statečnou dívku, která je nyní v Gloucesteru sama a čeká dítě.

Nechal Tewkesbury stranou po pravici a ubíral se přímou cestou ke Gloucesteru, jak jistě jela císařovna se svým průvodem. Lesem se táhla dobrá, široká jízdní cesta, která se jen na několika krátkých úsecích zužovala, a využívala rovné půdy. V zatáčce, kde stromy rostou až k cestě, říkal posel. Když se blížil konec pouti, císařovna jistě zrychlila, aby byla do soumraku pod střechou, a v Eveshamu si vzali čerstvé koně. Zadní voj se trochu roztáhl, takže bylo snadné do něj z obou stran vjet a vyvléci jednoho muže. Někde tady se to předevčírem večer stalo. I stopy po několika chvátajících jezdcích už budou mizet.

Hustší les se na jižní straně stezky otvíral a vpouštěl mezi stromy dost světla, takže tam bohatěji rostla tráva a plané kvítí. Někdo si to příznivé místo vybral a vyklestil si to tu pro sebe. Chýše stála několik metrů stranou mezi stromy, s dřevěným plotem okolo a stájí vzadu. Cadfael zaslechl spokojené zabučení krávy a všiml si, že na jedné straně byly vykáceny velké stromy, aby vznikl prostor pro pěstování proutí. Hospodář právě ryl na svém ohrazeném pozemku, a když zaslechl na stezce tiché klapání kopyt, narovnal se a pozorně vzhlédl. Jakmile spatřil benediktina, viditelně uvolnil široká ramena, povolil stisk rýče a zavolal na vzdálenost nějakých dvanácti metrů, které je dělily, pozdrav.

„Přeji vám dobrý den, bratře!“

„Duh požehnej vaší práci!“ odpověděl Cadfael, zadržel koně a zamířil s ním mezi stromy. Muž položil rýč a oprášil si dlaně. Rád přerušil práci, aby si s neškodným poutníkem popovídal. Byl to hranatý, pevný chlapík s vrásčitou snědou tváří připomínající vlašský ořech a s bystrýma modrýma očima. Zřejmě byl ve své lesní državě dobře zabydlený, a jak se zdálo, žil sám, protože kolem chalupy ani v zahradě nebylo slyšet ani živáčka. „Máte tu hotovou poustevnu,“ prohodil Cadfael. „Neschází vám někdy společnost?“

„Já mám rád ticho. A když mě omrzí, mám v Hardwicku ženatého syna, jen míli odtud tímhle směrem, a o svátcích sem chodí děti. Občas mám společnost rád, ale líbí se mi život v lese. Kam máte namířeno, bratře? Brzy se začne stmívat.“

„Budu nocovat v Deerhurstu,“ klidně odvětil Cadfael. „Takže nikdy nemáte potíže s dobrodruhy, kteří si též potrpí na život v lese, ale ne z tak dobrých důvodů jako vy, příteli?“

„Jsem zvyklý používat ruce,“ odpověděl chalupník sebejistě. „A psanci nejdou po takové skromné kořisti. Často tu kolem jezdí bohatší úlovek. Ale moc se tu takové potíže nevyskytují. Je tu sice dobrý kryt, ale úzký. Existují lepší loviště.“

„Záleží na lovné zvěři,“ prohodil Cadfael a uvážlivě se na něho zadíval. „Předevčírem večer tudy myslím projížděla velká družina směrem na Gloucester. Někdy touhle dobou, možná o hodinu později. Slyšel jste je?“ Muž ztuhl a zahleděl se na Cadfaela zúženýma očima. Zostražitěl, ale Cadfaelovi se zdálo, že ne kvůli otázce ani tazateli.

„Viděl jsem je projíždět,“ odpověděl muž klidně. „Takový ruch si moudrý člověk nenechá ujít. Tehdy jsem ještě nevěděl, kdo to jede, ale teď už to vím. Císařovna, ta, co byla málem královnou, jela tudy se svými muži z biskupova dvorce v Coventry zpátky do Gloucesteru. Lidem jako já z toho nikdy nevzejde nic dobrého, když se kolem nich omete její sukně, zrovna tak jako cíp pláště krále Štěpána. Pozorujeme, jak jedou kolem, a děkujeme Bohu, když jsou pryč.“

„A projeli kolem pokojně?“ zeptal se Cadfael. „Nebo tu na ně někdo číhal? Bojovalo se tu? Nebo vznikl ten večer nějaký poplach?“

„Bratře,“ pomalu se otázal muž, „co vás na tom zajímá? Já vždycky zalezu domů, když kolem jedou ozbrojenci, a nechávám na pokoji každého, kdo nechá na pokoji mne. Ano, byl tu nějaký povyk – ne tady, ale kousek zpátky po cestě. Neviděl jsem, jen slyšel. Křik, praskání větví, ale za pár minut bylo po všem. Pak se jeden muž tryskem hnal s tou novinou za společností a později jeden nakvap zamířil po cestě zpátky. Bratře, jestli o tom víte víc než já, který jsem to slyšel, proč se mě vyptáváte?“

„A šel jste se druhý den ráno podívat na místo, kde se to stalo?“ zeptal se Cadfael. „Co jste tam našel? Co myslíte, kolik tam bylo mužů? A kam potom zamířili?“

„Schovávali se v úkrytu, velmi trpělivě, většina na jižní straně stezky, ale pár na severu. Koně pošlapali lesní trávu. Řekl bych, že jich bylo nejmíň tucet. A když to skončilo, i když nevím co, dali se dohromady a rychle odjeli na jih. Vede tam pěšina. Byly tam polámané keře, jak se tudy prodírali.“

„Přímo na jih?“

„A hodně nakvap. Znali cestu tak dobře, že mohli pospíchat i potmě. A teď, když jsem vám pověděl, co jsem slyšel a viděl – a kdybyste neměl kutnu, držel bych ústa –, povězte zase vy mně, co máte společného s takovými nočními přepady.“

„Pokud tomu dobře rozumím,“ uznal Cadfael právo na zvědavost stejně věcnou a naléhavou, jako byla jeho, „ti, kdo napadli císařovnin zadní voj a nakvap odjeli na jih, zajali a odvezli s sebou mladého muže, kterého dobře znám a který neudělal nic špatného, jenom si přivodil nenávist Filipa FitzRoberta. Jde mi o to, abych vypátral, kam ho odvezli, a dostal ho na svobodu.“

„Tak on to byl Gloucesterův syn? V těchhle končinách je pánem on, to je pravda, a všude má úkryty. Ale, bratře,“ zděsil se chalupník, „to byste mohl jít rovnou na samotného satanáše jako do La Musarderie a postavit se Filipu FitzRobertovi.“

„La Musarderie? Tam je?“

„Slyšel jsem to. Už tam má jednoho nebo dva rukojmí, a jestli tam má po téhle rvačce dalšího, máte asi stejnou možnost ho dostat na svobodu, jako být zaživa vzat do nebe. Pořádně se rozmyslete, než se do toho pustíte.“

„Příteli, to se rozmyslím. A vy si tu žijte v bezpečí přede všemi ozbrojenci, tu a tam se pomodlete za všechny vězně a zajatce, a uděláte dost.“

Mezi stromy již světlo citelně sláblo. Měl nejvyšší čas pohnout se k Deerhurstu. Aspoň získal drobeček svědectví, který mu na cestě pomůže. Už tam jsou nějaká rukojmí a teď i sám Filip. A jistě si s sebou přinesl svůj zvrácený poklad hořkosti a nenávisti a střeží si tam své pomsty.

Cadfael se už chystal obrátit koně na cestu a tu ho napadla ještě jedna otázka. Vytáhl ze záňadří svinutý pergamen, rozvinul jej na koleně a ukázal kresbu se salamandří pečetí.

„Viděl jste někdy tenhle znak na praporci, postroji nebo pečeti? Snažím se najít jeho majitele.“

Muž si jej pozorně prohlédl, ale zavrtěl hlavou. „O těchhle šlechtických znacích a erbech já nic nevím, znám jen těch pár z okolí. Tenhle jsem nikdy neviděl. Ale jestli míříte do Deerhurstu, tam jeden klášterní bratr takové věci zkoumá a pyšní se tím, že zná erb každého hraběte a barona v zemi. Určitě vám ho pojmenuje.“

Vynořil se z šerého lesa do jasného denního světla na rozlehlém luhu, vroubícím tentýž Severn, který za sebou nechal v Shrewsbury, ale nyní dvakrát tak široký a proudící s těžkou, temnou silou. A nedaleko od řeky probleskoval mezi stromy stříbřitě smetanový kámen kostelní věže. Byla to bytelná anglosaská práce, rozložitá a silná jako hradní věž. Jak se blížil, objevila se dlouhá čára střechy lodě a na východním konci apsida s půlkruhovou základnou a hranatým vrškem. Byl to prastarý dům, staletý, obnovený a znovu nadaný Eduardem Vyznavačem, který jej udělil svatému Divišovi. Vyznavač odjakživa víc tíhl k Normanům než k Angličanům.

Cadfael opět pocítil, že se k benediktinům, u nichž byl tolik let domovem, blíží skoro zdráhavě a cítí, že sem přijíždí nehodně a nemá tu žádná práva. Zde se však musí jeho svědomí vyrovnat s klamem, má-li se svobodně vyptat na to, co se potřebuje dovědět. Až všechno vykoná a pokud to přežije, všechno vynahradí.

Fortnýř, který ho vpustil do nádvoří, byl oblý a přívětivý zdravý chlapík středního věku, hrdý na svůj dům a šťastný, že může předvést krásy svého kostela. Na jižní straně chóru se pracovalo. U apsidy stála budka kameníků a narovnané fasádní kameny. Dva mistři a jejich dělníci právě přikrývali pracovní lavici a odkládali nářadí, protože se stmívalo. Fortnýř zálibně ukázal na základy zdí, rýsující chystanou přístavbu.

„Stavíme tu novou jihovýchodní kapli a na severní straně stejnou, pro rovnováhu. Náš mistr kameník je místní člověk a práce pro církev je jeho pýcha. Je to dobrý člověk. Dává práci některým nešťastníkům, kteří by jiným mistrům připadali neužiteční. Vidíte tamtoho dělníka, který po zranění kulhá? Donedávna byl vojákem, ale teď není svému pánu k ničemu a mistr Bernard ho přijal; a nemá čeho litovat, protože pracuje tvrdě a dobře.“

Dělník, který těžce napadal na nohu, jistě po nějaké špatně zahojené zlomenině, byl jinak pěkný, statný chlapík, a přes svou kulhavost velmi pohyblivý. Mohlo mu být kolem třiceti, měl velké, šikovné ruce a pěkně by se oháněl mečem. Zdvořile ustoupil, aby je nechal projít, pak přikryl zbytek stavebního dřeva u zdi a šel za mistrem kamenickým k venkovní bráně.

Zatím se nevyskytly mrazy, jen nějaké přízemní, jinak by se stavba již na zimu zastavila a rostoucí zdi by byly obložené drnem, vřesem a slámou, aby si pospaly do jara.

„V zimě budou mít práci uvnitř,“ pokračoval fortnýř. „Pojď se podívat.“

Uvnitř kostela deerhurstského převorství zatím nebylo ani stopy po normanském stylu, všechno bylo anglosaské a první zdi lodě byly staré celá staletí. Fortnýř návštěvníka nepustil, dokud mu neukázal všechny pozoruhodnosti a krásy svého kostela. Až pak ho předal špitálníkovi, aby mu opatřil lůžko a uvítal ho do společenství při večeři v refektáři.

Před večerní mší se Cadfael zeptal na učeného bratra, který zná erby a livreje anglických šlechtických rodů, a ukázal mu kresby, jež pořídil v Coventry. Bratr Eadwin je prozkoumal a zavrtěl hlavou. „Ne, tohle jsem neviděl. Mezi baronstvem jsou rodiny, které používají několik osobních variant u svých četných členů a větví. Tohle jistě není žádný význačný rod. Nikdy jsem to neviděl.“

Zřejmě ani převor a nikdo z ostatních bratrů. Prohlédli si kresby, ale nedokázali určit, odkud znak pochází a jaké jméno k němu patří.

„Patří-li do těchhle končin,“ ochotně poradil bratr Eadwin, „našel bys odpověď spíš ve vesnici než tady. V tomhle hrabství mají sídla některé dobré, ale méně význačné rodiny, nejen velcí páni. Jak jsi k tomu přišel, bratře?“

„Bylo to v zavazadlech mrtvého muže,“ vysvětlil Cadfael, „ale nepatřilo mu to. Originál má v rukou biskup z Coventry, dokud neobjevíme majitele a nevrátíme jej.“ Svinul pergamen a znovu jej ovázal šňůrkou. „To nic. Pan biskup za tím půjde.“

Šel s bratry na večerní, zabývaje se spíš bolestí a provinilostí nad svým osobním vyhnanstvím z tohoto klášterního světa než odpovědností, kterou na sebe dobrovolně vzal ve světě venku. Obřad ho ukonejšil a milé bylo i ticho, jež následovalo. Odsunul všechno přemýšlení na zítřek a v klidu odpočíval, dokud neusnul.

Ráno po mši, když stavitelé opět odkryli své zásoby a chystali se využít další pracovní den, si vzpomněl, že fortnýř mluvil o mistru Bernardovi jako o místním člověku, a usoudil, že by stálo za to rozvinout kresby na hromadě fasádního kamene, zavolat kameníka a požádat ho, aby je prozkoumal a posoudil. Kameníci přece pracují nejen na kostelech, ale i na panských sídlech a na statcích a znaky a pečetě používají při svých mystériích, takže je asi uznávají a všímají si jich i jinde.

Kameník přišel, podíval se a ihned prohlásil: „Ne, to neznám.“ Prozkoumal znak s neosobním zájmem, ale rozhodně zavrtěl hlavou. „Ne, to jsem nikdy neviděl.“

Dva jeho dělníci s nosítky plnými kamene se cestou na okamžik zastavili a s přirozenou zvědavostí pohlédli na list, kterým se zabýval jejich mistr. Ten chromý, vzepřený na zdravé pravé noze, vzhlédl od pergamenu a vrhl na Cadfaela dlouhý pohled, než se zase dali do pohybu, usmál se a pokrčil rameny, když mu Cadfael pohled významně oplatil.

„Takže to není žádný místní rod,“ rezignovaně povzdechl Cadfael.

„Žádný, který bych znal, a pracoval jsem pro většinu okolních sídel.“ Kameník znovu zavrtěl hlavou, když Cadfael svinoval list a ukládal jej do záňadří. „Je to důležité?“

„Možná. Někde ho znát budou.“

Zdálo se, že tu udělal všechno, co mohl. Zatím ani neuvažoval, co dál, tím méně se rozhodl. Podle všeho musí být Filip v La Musarderii, kam jeho muži s největší pravděpodobností odvezli Yvese a kde je podle chalupníka z lesa už jiné rukojmí, možná víc než jedno. Ještě přesvědčivější byl pro Cadfaela argument, že muž tak silných vášní bude tam, kam ho táhne jeho nenávist. Filip bezpochyby věří, že je Yves vinen. Bude-li ho tedy možno přesvědčit, že chlapci křivdí, jeho úmysly se možná, ba jistě změní. Je to inteligentní člověk, dá se s ním rozumně mluvit.

Cadfael si svůj problém odnesl do kostela na dopolední bohoslužbu a soukromě se pomodlil v tichém koutku. Právě otvíral oči a chystal se k odchodu, když se jeho rukávu zezadu dotkla čísi ruka.

„Bratře…“

Chromý muž se přes všechnu nemotornost dokázal ve svých plstěných střevících pohybovat po dlaždicích naprosto tiše. Jeho ošlehaná tvář pod přilbou hustých hnědých vlasů byla pozorná a zasmušilá. „Bratře, hledáte muže, který používá při jednáních jistou pečeť. Viděl jsem váš obrázek.“ Mluvil tlumeně, napjatě, hlasem, který se hodil pro důvěrná sdělení.

„Hledal jsem,“ posteskl si Cadfael, „ale zdá se, že mi tu nikdo nedokáže pomoci. Váš mistr nezná nikoho, komu by znak patřil.“

„Ne,“ prostě odpověděl chromý, „Ale já ano.“

VII.

Cadfael otevřel ústa k dychtivé otázce, aby využil nečekané příležitosti, ale uvědomil si, že ten muž je v práci, je závislý na dobré vůli mistra a má štěstí, že takového příznivce vůbec našel. „Budou vás hledat,“ rychle sykl. „Nesmím vám způsobit nepříjemnosti. Kdy budete mít volno?“

„O polední bohoslužbě odpočíváme a obědváme. Dost dlouho,“ pousmál se chromý. „Bál jsem se, abyste neodjel, než vám budu moci povědět, co vím.“

„Ani se nehnu,“ horoucně ho ujistil Cadfael. „Kde? Tady? Řekněte, kam mám přijít, a já vás tam budu čekat.“

„V posledním výklenku ambitu tam, kde pracujeme.“ Za zády budou mít naskládané fasádní kameny a stavební dříví a před sebou jasný výhled na každého, kdo vejde do ambitu, pomyslel si Cadfael. Tenhle člověk si z nějakého důvodu, buď z přirozené podezřívavosti, nebo dobře podložené patrnosti, dává pozor na to, koho má za zády, a drží jazyk a zuby.

„Nikomu jinému ani slovo?“ pohlédl Cadfael do neuhýbavých šedých očí.

„V těchhle končinách se toho zběhlo příliš mnoho na to, aby si člověk pouštěl hubu na špacír. Slovo do nesprávného ucha může vynést kudlu do nesprávných zad. Tím nechci urazit váš řád, bratře. Chvála Bohu, ještě existují dobří lidé.“ Otočil se a odkulhal zpátky do světa venku a ke svému namáhavému dílu pro Boha.

V poměrně teplém poledni spolu seděli v posledním výklenku severní chodby ambitu, kde viděli na celou cestu přes zahrádku. Tráva byla po podzimu bez deště suchá a vybledlá, ale zatažená a těžká obloha věstila změnu.

„Jmenuji se Forthred,“ představil se chromý. „Pocházím z Todenhamu, který přiléhá k panství Deerhurstu. Šel jsem sloužit císařovně pod Brienem de Soulis a byl jsem s jeho vojáky ve Faringdonu těch pár týdnů, co hrad sloužil její straně. Právě tam jsem viděl pečeť, kterou tu máte nakreslenou. Viděl jsem dvakrát, jak ji otiskl na listiny, jichž byl svědkem. Nedá se splést. Potřetí jsem ji viděl na dohodě, kterou sepsali a zpečetili, když předávali Faringdon králi.“

„Oni to udělali tak slavnostně?“ podivil se Cadfael. „Já myslel, že tam prostě v noci vpustili obléhatele.“

„To ano, ale už měli připravenou dohodu, kterou nám, lidem z posádky, ukázali. Dosvědčovala, že všech šest velitelů, kteří měli mezi námi své vlastní lidi, změnu stran přijalo a nás vzalo s sebou. Nebýt toho, pochybuji, že by se jim to podařilo. Kdyby jeden nebo dva z nejlepších řekli ne, jejich muži by bojovali a král Štěpán by za Faringdon těžce zaplatil. Ne, to bylo naplánováno a ujednáno předem.“

„Šest velitelů s vlastními družinami,“ zadumal se Cadfael. „A všichni pod de Soulisovým velením?“

„Tak. A asi třicet nových rytířů nebo panošů bez osobní družiny, jen s vlastní zbraní.“

„O těch víme. Většina odmítla převléknout kabát a teď jsou ve vězení u králových mužů. Ale těch šest, kteří měli vlastní družiny, se domluvilo a připojilo pečeť ke kapitulaci?“

„Jeden každý. Jinak by se to tak snadno neodbylo. Prostí vojáci jsou věrní svým vůdcům. Jdou tam, kam jdou jejich velitelé. Kdyby na tom pergamenu scházela jen jediná pečeť, byly by těžkosti. A kdyby šlo o jednu určitou, došlo by k bitvě. Pečeť toho, koho jsme si nejvíc vážili, měli ho nejraději a nejvíc mu důvěřovali.“

Když o tom výjimečném a uznávaném muži mluvil, jeho hlas napovídal mnohem víc, než říkala slova. Cadfael ukázal na svinutý list pergamenu.

„Tenhle?“

„Ten,“ přisvědčil Forthred a na okamžik se odmlčel, ale seděl němě a hleděl do trávy v zahrádce očima, které neviděly.

„A ten připojil svou pečeť ke kapitulaci jako ostatní?“

„Jeho pečeť – tahle pečeť tam rozhodně byla. Viděl jsem ji na vlastní oči. Jinak bych tomu nevěřil.“

„A jeho jméno?“

„Jmenuje se Geoffrey FitzClare. Jeho otcem byl Richard de Clare, hrabě z Hertfordu, a současný hrabě Gilbert je jeho nevlastní bratr. Geoffrey byl nemanželský. Tihle synové získaní bokem bývají leckdy lepší než ti řádní. Přestože Gilbert, pokud vím, je také dobrý člověk. Zdá se, že se s nevlastním bratrem vždycky uznávali a měli rádi, přestože de Clareové jsou pevní zastánci krále Štěpána a tenhle náhodný bratříček si vybral císařovnu. Byli spolu vychováni, protože hrabě Richard si svého nemanželského syna přinesl domů hned po narození, ujala se ho stará paní, chovali se k němu dobře, a když vyrostl, postarali se o něho. To je ten, jehož pečeť při sobě nosíte, aspoň její kresbu.“ Neptal se, jak k ní Cadfael přišel a jak si ji obkreslil.

„A kde bych toho Geoffreyho našel teď?“ zeptal se Cadfael. „Jestli se i se svými muži zavázal Štěpánovi jako ostatní, je pořád posádkou ve Faringdonu?“

„Ve Faringdonu určitě je,“ opáčil chromý tichým hlasem, který řezal jako ocel, „ale ne v posádce. Den po kapitulaci ho přinesli do hradu na nosítkách po pádu z koně. Do večera zemřel. Je pochovaný na hřbitově ve Faringdonu. Pečeť už potřebovat nebude.“

Ticho, které mezi ně padlo, bylo jako zatajený dech. Pak dolehly ozvěny, ne slov, která byla vyřčena, ale těch, která vyřčena nebyla, a nebylo je třeba vůbec pronést. Rozuměli si bez obřadného vyjádření. Člověk, který má nebezpečná sdělení, je již zmrzačený, a je-li dál nucen žít blízko mocných, kteří mají co skrývat, si musí dávat pozor na jazyk. Forthred projevil značnou důvěru i vůči benediktinovi a nesmí být nucen otevřeně vyslovit, co již dostatečně jasně naznačil.

A přitom ani nevěděl, jak Cadfael přišel k pečeti se salamandrem.

„Povězte mi,“ vyzval ho Cadfael opatrně, „o těch několika dnech, jak se to zběhlo. Podstatné je, jak to šlo po sobě.“

„Je pravda, tísnili nás, léto bylo horké a vody jsme moc neměli, když uvážím, jak silná byla posádka. A Filip posílal z Cricklade otci vzkaz za vzkazem, aby přišel na pomoc, ale odpovědi se nedočkal. Pak přišlo to ráno, do hradu byli přes noc vpuštěni královi důstojníci, Brien de Soulis nás vyzval, abychom se nebránili, a předložil nám tu zpečetěnou dohodu, abychom ji všichni viděli, se svou vlastní pečetí a se všemi ostatními pěti, velení celé posádky kromě těch mladých mužů, kteří přispívali k obraně jen vlastní udatností. A ti, kdo se se změnou stran nesmířili, byli zajati, jak každý ví. A prostí vojáci – ti neměli moc na vybranou, když nás naši páni zavázali.“

„A Geoffreyova pečeť tam byla s ostatními?“

„Ona ano,“ prostě opáčil Forthred. „On ne.“

Ne, to už bylo jasné. Ale jistě to bylo náležitě vysvětleno.

„Řekli nám, že v noci odjel do Cricklade podat zprávu Filipu FitzRobertovi, co se stalo. Ale před odjezdem připojil pečeť k dohodě. Otiskl ji tam první ze všech, vlastní rukou.“

Jinak by nebyl přechod od císařovny ke králi tak snadný. Kdyby nesouhlasil, jeho muži i jiní by se postavili za něho a došlo by k bitvě.

„A druhý den?“

„Druhý den se nevrátil. Začali se tvářit ustaraně – jako my všichni,“ pokračoval Forthred rovným, nic nevyjadřujícím hlasem, „a de Soulis a dva jeho nejbližší se rozjeli cestou, kudy měl jet. A za šera ho přivezli zpátky na nosítkách, zabaleného v plášti. Říkali, že ho našli v lese, že ho shodil kůň a že je těžce raněný. Koně přivedli s sebou. A v noci zemřel.“

V noci zemřel. Ale které noci, tázal se v duchu Cadfael, a pocítil totéž hořké, palčivé přesvědčení, které sžíralo muže vedle něho. Je snadné jedné noci přepravit mrtvého na nějaké tajné místo, když je to noc zrady, na níž se odmítl podílet, a příští noc ho veřejně přivézt zpátky jako oběť tragické nehody.

„A pochovali ho tam, ve Faringdonu,“ pokračoval Forthred. „Tělo nám neukázali.“

„Měl ženu a děti?“

„Neměl. De Soulis poslal kurýra, aby o jeho smrti pověděl Clareovým, když byl nyní Faringdon na jejich straně. Ti za něho nechali v dobré víře sloužit mše.“ Proti rodu Clareových nic neměl.

„Něco mi říká,“ nadhodil Cadfael, „že jste ještě neskončil. Tak brzy potom – jak jste přišel ke svému úrazu?“

Klidnou tváří chromého přelétl temný úsměv. „Pád. Nebezpečný pád. Z věže do příkopu. Nová služba se mi nelíbila tolik jako stará, ale nebylo moudré dávat to najevo. Jak to věděli? Jak to, že vždycky vědí? Mezi mnou a bránou pořád někdo byl. Spouštěl jsem se z hradby a někdo přeřízl lano.“

‚A nechali vás tam zpřelámaného a bez pomoci?“

„Proč ne? Další nehoda. Chodívají přece po dvou nebo po třech. Ale dokázal jsem se doplazit do úkrytu a tam mě našli slušní chudí lidé. Srostlo to křivě, ale žiju.“

Na zaplacení tu čekaly strašlivé dluhy, cena života, cena chladnokrevně a úmyslně zmrzačeného těla. Cadfael náhle pocítil, že i jeho tíží dluh, protože mu tento muž tak směle důvěřoval a svěřil se mu, nežádaje nic oplátkou. On však měl jedno sdělení, jež po svém zvráceném a nedokonalém způsobu mohlo aspoň potvrdit, že spravedlnost, jakkoli nepřímá či opožděná, je nakonec jistá.

„Něco vám povím, Forthrede, ač jste se mě neptal. Tato pečeť, která byla použita k stvrzení zrady, je nyní v rukou mého biskupa v Coventry. A jak se tam dostala? Byla v zavazadlech muže, který se tam zúčastnil porady a byl tam zabit, nikdo neví, čí rukou. Měl u sebe svou vlastní pečeť, což nebylo nic zvláštního. Měl však také druhou, podle níž jsem si pořídil ty kresby. Pečeť Geoffreyho FitzRicharda z Clare putovala z Faringdonu do Coventry v sedlovém vaku Briena de Soulis, a Brien de Soulis leží v Coventry mrtev, proboden dýkou do srdce.“

Na konci klášterního ambitu prošel mistr kameník, vracející se k dílu. Forthred pomalu vstal, aby ho následoval, jeho úsměv, zasmušilý, ale uspokojený, na okamžik jásavě zazářil, a pak byl potlačen a zastřen jeho obvyklou kamennou lhostejností. „Bůh není slepý ani hluchý,“ pronesl tiše, „a také nezapomíná. Budiž pochválen!“ S tím vykročil do prázdné chodby, kulhavě přešel trávník na zahrádce, a Cadfael ho sledoval pohledem.

Nyní již nebylo třeba se tu zdržovat a nebylo pochyb, kam musí jít. Rozloučil se se špitálníkem a šel si osedlat koně. Zatím se ještě nezamýšlel nad tím, co udělá, až dojede do Greenhamsteadu. Do hradu se však dá prorazit mnoha způsoby a ten nejjednodušší je často nejlepší. Zejména pro muže, který se zřekl zbraní a jemuž složené sliby brání užívat násilí a klamu. Pravda je přísná paní a těžko se jí slouží, ale zjednodušuje všechny problémy. A dokonce i odpadlík může považovat za čestné dodržet ty sliby, které dosud neporušil.

Hughův pěkný mladý kaštanový grošák se rád vydal na další cestu. Vykročil ze stáje tanečním krokem a slunce proměnilo bílý nádech, tlumící jasnou barvu jeho srsti, ve stříbrný lesk. Vyjeli z Deerforthu na jih. Měli před sebou asi patnáct mil, odhadoval Cadfael, a bude dobré, vyhnou-li se Gloucesteru velkým obloukem a nechají jej po pravici. Na odpoledne se snášel těžký mrak; bude příjemné jet svižně.

Vyjeli z rozlehlých údolních luhů na pomezí kopcovité krajiny, mezi vesnice chovatelů ovcí, kde obchodníci s rounem získávají nejlepší druhy vlny. Byli již na okraji nejrušnějšího bitevního pole a místní hospodářství neuniklo škodám. Boje však většinou představovaly jen výpady hradních posádek, jimiž jedna strana pronásledovala druhou, řada záškodnických střetů, v nichž měl Faringdon hrát hlavní roli pro císařovnu, kdežto nyní vyrovnával frontu krále Štěpána a udržoval volné spojení mezi Oxfordem a Malmesbury. Už je to poněkud omrzelé válčení, uvědomil si Cadfael, ale pořád je v něm mnoho zášti. Hrabě Robert Bossů měl pravdu, nakonec musejí dospět k dohodě, protože jedna ani druhá strana nedokáže uštědřit druhé porážku.

Mohlo by to být pro toho, kdo pochopil, dobrým důvodem ke změně stran? napadlo ho. Předat všechny své síly a zbraně druhému soupeři? Co kdyby uvažoval takto: bojuji za císařovnu už devět let a vím, že nejsme ani o krok blíž k vítězství, jež může této zemi vrátit řád a pevnou vládu. Co kdyby druhá strana, kdybych k ní přešel a vzal s sebou i jiné, dokázala to, co jsme nedovedli my: srovnat všechny účty a složit zbraně? Cokoli, co by ukončilo toto nekonečné ničení. Ano, mohlo by se dokonce zdát, že to stojí za pokus. Stranická oddanost však musela postupně slábnout až k naprostému, hrůznému vyčerpání, než přišlo zoufalé poznání, že jakýkoli konec bezvládí by byl lepší než žádný.

Ale co potom, až se nové spojenectví prokáže stejně plýtvavé, neschopné a rozzuřující jako staré? Jen naprosté zhnusení oběma stranami a odchod, aby se zbývající síly vynaložily na něco hodnotnějšího.

Cesta, po níž Cadfael putoval, nyní vedla po náhorní rovině a táhla se před ním do dáli rovná jako šíp. Vesnice tu byly dík vinařství bohaté, ale daleko od sebe, a spíš stranou od silnice. Nezbylo mu než odbočit a najít dům, kde by se zeptal na cestu, a když se tázal na La Musarderii, chalupník, který ho vyšel pozdravit, na něho pohlédl ostře a pozorně.

„Vy nejste zdejší, bratře? Asi nevíte, že to místo padlo do nových rukou. Jestliže máte jednání s Musardy, tam je nenajdete. Roberta Musarda před několika týdny, vlastně už měsíci, přepadli ze zálohy, a musel vydat svůj hrad synu hraběte z Gloucesteru, tomu, co nedávno přešel ke králi Štěpánovi.“

„To jsem slyšel,“ odvětil Cadfael. „Mám tam však úkol, kterého jsem se ujal, a musím jej splnit. Rozumím vám dobře, že se na tu změnu tady v okolí nepohlíží příznivě?“

Muž pokrčil rameny. „Kostel a vesnici nechává na pokoji, pokud mu kněz ani rychtář nezkříží cestu. Ale Musardové tu byli už od té doby, co král Vilém udělil statek pradědečkovi dnešního pána, a tak teď nikdo neočekává změnu k lepšímu. Buďte tedy opatrný, bratře, jestli tam musíte jít. Doví se o každém příchozím dřív, než se vůbec přiblížíte k hradbám.“

„Ode mne se stěží bude obávat nějaké seče,“ pousmál se Cadfael. „A já se připravím na to, čeho se musím obávat od něho. Ale děkuji vám, příteli, za výstrahu. A kudy teď musím jet?“

„Vraťte se na silnici,“ poradil mu chalupník a pokrčil rameny nad jeho pravděpodobně osudnou tvrdohlavostí, „jeďte ještě asi míli a na pravé straně najdete stezku, která vás dovede do Winstone. Za ním přebroďte řeku a jeďte lesem nahoru po druhé straně. Když vyjedete z lesa, uvidíte hrad před sebou, protože stojí vysoko. Vesnice stojí ještě výš, na hřebeni za ním. Jeďte opatrně a vraťte se v pořádku.“

„Dá-li Bůh,“ odpověděl Cadfael, poděkoval mu a otočil koně zpátky k silnici.

Do hradu se dá dostat různými způsoby, uvažoval, když projížděl vesnicí Winstone. Nejjednodušší pro samotného muže bez vojska a jakýchkoli donucovacích prostředků je přijet k bráně a požádat o vpuštění. Očividně nemám při sobě zbraně, den se schyluje k časnému a studenému večeru a pohostinnost je posvátná povinnost. Zejména se sluší, aby šlechta nabízela střechu nad hlavou a obživu duchovním a mnichům v nouzi. Tak se podíváme, jak daleko sahá šlechtictví Filipa FitzRoberta.

Pak pokračoval v úvahách: chceš-li mluvit s hradním pánem, nejsamozřejmější je prostě o to požádat, a nejneotřesitelnější zdůvodnění, proč se chceš dostat do jeho přítomnosti, je pravda. Drží dva muže – nyní už je to přece vlastně jisté! –, s nimiž vůbec nemá dobré úmysly. Chceš, aby byli bez úhony propuštěni, a můžeš mu předložit dobré důvody, proč by měl znovu zvážit, co s nimi hodlá udělat. Nemůže být nic jednoduššího. Proč to komplikovat a chodit oklikou?

Za Winstone pokračovala silnice přímo na západ a postupně se zúžila ve stezku, i když dobře udělanou a hodně proježděnou. Z otevřené krajiny s roztroušenými lesíky a vřesovišti naráz vpadla do hustého lesa a serpentinami strmě klesala mezi stromy do hlubokého údolí. Slyšel dole proudící vodu, ne hučení, ale šplouchání malé říčky v kamenitém korytě. Vzápětí vyjel na úzký travnatý svah u břehu a ještě užší štěrkový jazyk, táhnoucí se do vody a označující brod. Na druhé straně stezka stoupala skoro stejně ostře a staré, dávno zakořeněné stromy mu zastíraly vše, co ho čekalo dál.

Přejel a začal stoupat z údolí. Náhle se mezi stromy ukázalo světlo a prostor. Vynořil se z lesa na paseku, kde byly vysekány i keře. Tam, před ním a nad ním, snad půl míle daleko čněl na rovné výspě hrad La Musarderie.

Nemýlil se, čtyři generace v nenapadnutelném vlastnictví jedné rodiny poskytly čas stavět z místního kamene, rozšiřovat a zesilovat. První palisády, jež byly nakvap postaveny před sedmdesáti lety ze dřeva, aby se jasně vyznačilo, komu to zde patří, dávno zmizely. Toto byla mohutná hmota, kurtina s cimbuřím, dvojice hranatých, silných věží nad branou, střežících tento přístup od východu, a za nimi zubatá temena dalších věží, obkružujících vysoký palác uvnitř. Za hradem půda dál strmě stoupala četnými stráněmi a rovinkami k dlouhému hřebenu v pozadí, kde Cadfael nad korunami stromů tak tak rozeznal vrcholek kostelní věže a pár střech vesnice Greenhamsteadu. K hradní bráně vedl přímý, stoupající násep, zbavený jakéhokoli krytu. K La Musarderii se nikdo nemohl přiblížit neviděn. Půda byla kolem dokola vyčištěna ode všeho porostu.

Cadfael se rozmyslně vydal po náspu vzhůru. Chtěl, aby ho viděli, chtěl, aby ho oslovili. Filip FitzRobert nestrpí neschopnou službu. Byli bdělí dávno předtím, než dojel na doslech. Zaslechl uvnitř krátké zatroubení na roh. Velká dvoukřídlá vrata byla zavřená. Hodina byla dost pokročilá, aby bylo všechno zajištěno, ale postranní branka stála otevřená. Byla dostatečně vysoká a široká, aby jí mohl projet jezdec na koni, dokonce i tryskem, kdyby byl pronásledován, a dostatečně lehká, aby se za ním dala zabouchnout a zavřít na závoru. V obou nízkých věžích u brány byly střílny, z nichž bylo možno zahájit palbu na případné pronásledovatele. Cadfael to schvaloval, pudově se vraceje k dávno minulým, ale ne zapomenutým utkáním.

K takové bráně, i když je nevinně otevřená, se člověk přibližuje s rozvahou, nechává obě ruce pěkně viditelné a nespěchá ani neváhá. Cadfael pomalu přejel posledních pár metrů a zastavil se venku, přestože se neobjevil nikdo, kdo ho buď uvítal, nebo mu zastoupil cestu. Zavolal do otevřených dveří: „Pokoj všem uvnitř!“ a bez čekání na odpověď mírumilovně projel do prostoru mezi vnějším a vnitřním opevněním.

V tmavém klenutém průchodu brány stáli po obou stranách muži, a když se vynořil na nádvoří, čekali na něho dva další, přichystaní převzít otěže a podržet třmen, beze spěchu a nijak výhružně, ale bděle.

„A každému, kdo v pokoji přijíždí,“ odpověděl důstojník stráže, vycházeje ze strážnice s úsměvem, třebaže jen malým. „A to vy jistě, bratře. Vaše roucho mluví za vás.“

„Mluví pravdu,“ ujistil ho Cadfael.

„Co si v těchto končinách přejete? A kam máte namířeno?“

„Sem, do La Musarderie,“ přímo odpověděl Cadfael, „dopřejete-li mi střechu nad hlavou, dokud nepromluvím s vaším pánem. O nic jiného mi nejde. Přišel jsem požádat o audienci Filipa FitzRoberta a slyšel jsem, že je tady. Kdykoli vám a jemu bude libo. Počkám si tak dlouho, jak bude třeba.“

„Jste poslem někoho jiného?“ vyptával se seržant jen s mírnou zvědavostí. „Právě se vrátil od celého houfu biskupů; přijel jste mluvit za vašeho?“

„Svým způsobem ano,“ připustil Cadfael, „ale i za sebe. Budete-li tak hodný a vyřídíte mu můj vzkaz, jistě se k tomu vyjádří.“

Obklopovali ho, ale snášenlivě, zpovzdálí, zvědaví a bdělí, s lehkým úsměvem, zatímco jejich seržant pomalu zvažoval, co si o něm má myslet a co s ním udělat. Prostor mezi vnější a vnitřní hradbou nebyl nijak velký, ale široká volná plocha okolo hradu to plně vynahrazovala. Ochoz na zdi jistě poskytuje dostatečný rozhled, zajišťující spolehlivé varování před blížící se ozbrojenou skupinou, a umožňuje lučištníkům, jichž je v posádce určitě mnoho, vytvořit vražedné střelecké pole. Boudy, skladiště, zbrojnice a těsné příbytky, nalepené okolo vnitřní zdi, byly vesměs ze dřeva. Oheň by to tu mohl ohrozit, přemítal Cadfael, ale ne příliš. Síň, palác, věže i kurtina byly všechny z kamene. Podivil se, proč to místo zkoumá jako bitevní pole, pevnost, jež má být dobyta. Asi ji dobývat bude muset, ale ne tímto způsobem.

„Sesedněte a buďte vítán, bratře,“ přívětivě ho pozval seržant. „Muže ve vašem rouše nikdy nevyháníme. Na pána si budete muset trochu počkat, protože je právě venku, ale nebojte se, doslechne se, oč žádáte. Tady Petr vám vezme koně a přinese vám sedlové vaky do pokoje.“

„Pečuji si o koně sám,“ mírně odvětil Cadfael, nezapomínaje, že bude dobré vědět, kde ho v případě potřeby najde; ačkoli seržant si byl tak jistý, že má před sebou pouhého církevního posla, že jej nemusel podezřívat z nějakého úkladu. „Sám jsem býval před lety vojákem. Co se jednou naučíte, to si už neodvyknete.“

„To je pravda,“ shovívavě přitakal seržant bývalému válečníkovi. „Petr vám tedy ukáže cestu, a až budete hotov, v síni si najdete někoho, kdo se vás ujme. Když jste sám sloužil v armádě, vojenské bydlení vám nebude cizí.“

„A jsem s ním spokojený,“ srdečně souhlasil Cadfael a odvedl koně za podkoním, rád, že se dostal na vnitřní nádvoří. Neušlo mu, že tu Filip udržuje bdělou a dobře fungující domácnost. Od temné, dvorné osoby, s níž se tak krátce o samotě setkal v převorském kostele v Coventry, by nic jiného neočekával. Každé hradní nádvoří žije svým vlastním členitým životem, který se bez rozruchu odehrává mezi studnou, pekárnou, zbrojnicí, skladištěm a dílnami ve dvou souběžných liniích, vojenské a domácí. Zdálo se, že domácí stránka života v La Musarderii se v tomto válčícím kraji, přestože nebezpečí hrozilo jen okrajově, zmenšila na minimum a že tu takřka nejsou ženy. Filipův správce možná má někde manželku, která se stará o případné služebné, ale hospodařilo se tu přísně vojensky a stroze mužsky, a všechno tu běželo s nemilosrdnou úsporností, jež jistě vycházela z osoby hradního pána. Fil
ip byl neženatý a bezdětný, naprosto pohlcený ďábelským konfliktem, který zřejmě nikdo nebyl schopen ukončit. Jeho hrad zrcadlil jeho posedlost.

Na nádvoří a ve stájích bylo docela rušno, muži hbitě přicházeli a odcházeli, plnili své povinnosti, a hlasy zněly nepřetržitě jako bzučení včel kolem úlu. Podkoní Petr byl hovorný a přívětivý, pomohl Cadfaelovi odsedlat a složit zavazadla, napojit koně a zavést ho do stání, a když skončili, vlídně mu ukázal, kde je síň. Správcův písař se jen krátce podivil, smířeně pokrčil rameny nad neočekávaným, ale neškodným hostem, nabídl mu lože a pověděl mu, kde najde kapli, protože čas nešpor již minul a Cadfael cítil potřebu poděkovat za obdržená požehnání a poprosit o pomoc v nadcházejícím souboji. Obstarožní benediktin, hledající přístřeší na noc – co na něm koho může zajímat déle než okamžik, přestože dobrovolných hostů je málo a přicházejí jen zřídka?

Kaple byla v srdci paláce, a tak se trochu podivil, že ho tam pouštějí bez dozoru a samotného. Filipova posádka vůbec neváhala dovolit mnichu přístup do ústřední obranné linie hradu, dokonce ho v paláci ubytovali, a pro takovou důvěru nemohl být jiný důvod než prostá víra v jeho slušnost a úcta k jeho rouchu. To ho přimělo ještě důkladněji prozkoumat vlastní pohnutky a postupy a utvrdilo ho v rozhodnutí jednat přímočaře. Není jiná cesta než přímo vpřed, buď k úspěchu, nebo ke zkáze.

Vykonal své opožděné modlitby ve studené kamenné kapli velmi vážně, na kolenou před stroze zdobeným oltářem, osvětleným jednou klidně hořící lampičkou. Klenba nahoře se ztrácela ve tmě a chlad bystřil mysl, třebaže tělo tuhlo. Pane Bože, jak se mám přiblížit k takovému člověku, jak se s ním mohu vyrovnat? S člověkem, který, když odhodil jeden kabát, obnažil se výčitkám a odsuzování, a oblékl jiný, jen aby zakryl své rány, ale nevyhojil je. Nevím, jak si tohohle Filipa vyložit.

Právě se zvedal z kleku, když zdálky zaslechl na vnějším nádvoří rázný klapot kopyt, tichý, ostrý zvuk. Jen jeden kůň; jen jeden muž, stejně jako on, který se nebojí vyjíždět a vjíždět do hradu sám v kraji, kde se hrady staly kořistí, po níž se každý vrhá, a vězením, jemuž se je třeba za každou cenu vyhnout. Za okamžik Cadfael slyšel, jak koně střízlivým krokem odvádějí po dláždění do dvora ke stájím. Potom padlo ticho. Otočil se k odchodu z kaple a vyšel ven mezi strážnicemi, branou paláce, kde bledé šero viselo mezi černými sloupy portálu. Vynořil se na světlo, jež mu připadalo téměř denní, a zjistil, že kříží cestu Filipu FitzRobertovi, který právě sesedl a rázuje přes nádvoří k síni. Cestou setřásl plášť z ramen a hodil si jej přes ruku. Setkali se, zastavili se na vzdálenost dvou tří metrů a hleděli na sebe.

Sílící večerní vítr rozčechral Filipovi černé vlasy, protože jel s nepokrytou hlavou. Krátké rozváté pramínky mu spadly do vysokého čela, takže se musel mračit, aby viděl. Byl v nejprostších tmavých šatech, bez jakýchkoli ozdob a okázalosti. Působil jen svým držením těla. V pohybu i v klidu se elegantní protáhlostí postavy a napětím podobal nataženému luku.

„Říkali mi, že mám hosta,“ pronesl a zúžil velké, tmavohnědé oči. „Bratře, myslím, že jsem vás už viděl.“

„Byl jsem v Coventry, mezi mnoha jinými. Nevím ovšem, zda jste si mě někdy všiml.“

Nastalo krátké ticho a žádný z nich se nepohnul. „Byl jste tam,“ řekl nakonec Filip, „blízko, ale nemluvil jste. Ano, vzpomínám si, že jste byl při tom, když jsme našli de Soulise mrtvého.“

„Ano,“ přisvědčil Cadfael.

„A nyní přicházíte ke mně. Chcete se mnou mluvit. Tak mi to řekli. V čí záležitosti?“

„V záležitosti spravedlnosti a pravdy,“ odpověděl Cadfael, „alespoň podle mého názoru. V záležitosti sebe samého a jistých osob, za něž hovořím. A nakonec, můj pane, možná i ve vaší.“

Oči, zúžené, aby v slábnoucím světle lépe viděly, ho chviličku mlčky zkoumaly a zjevně mu toto smělé oslovení nijak nezazlívaly.

„Budu mít čas vás vyslechnout po večeři,“ řekl pak Filip a jeho zdvořilý hlas se ani nezachvěl zvědavostí. „Přijďte ke mně, až odejdu ze síně. Každý z domácnosti vám ukáže, kde mě najdete. A budete-li si přát, můžete přisluhovat mému kaplanovi při večerní mši. Vážím si vašeho roucha.“

„To nemohu,“ drsně odpověděl Cadfael. „Nejsem kněz. A nyní si ani nemohu plným právem činit nárok na své roucho. Jsem mimo klášter bez dovolení svého opata. Přetrhl jsem pouto. Jsem odpadlík.“

„Z nějakého důvodu!“ řekl Filip a dlouze, pevně se na něho zahleděl, zaujat, ale jen do jisté míry. Pak zprudka řekl: „To nevadí, přijďte!“ Otočil se a odkráčel do své síně.

VIII.

V síni Filipa FitzRoberta byla obsluha spartánská a společnost výlučně mužská. Předsedal u vyvýšeného stolu mezi svými rytíři a mladíci z jeho družiny se k němu chovali s důvěřivou upřímností, bez bázně, ale zřejmě s ochotnou poslušností. Jedl střídmě a pil málo, se sobě rovnými rozmlouval volně a se sloužícími zdvořile. A Cadfael ho pozoroval ze svého místa po boku kaplana u dolejšího stolu a přemítal, co se asi odehrává za tím vysokým čelem a hlubokýma hnědýma očima, podobnýma pomalu hořícím ohníčkům, a o všem, co v něm bylo záhadného, ne-li zlověstného.

Od stolu vstal záhy a nechal muže z posádky, aby po libosti pokračovali. Po jeho odchodu se chování uvolnilo, začalo opět kolovat pivo a víno a ti, kdo uměli hrát, si přinesli nástroje pro oživení večera. Nebylo pochyb, že jsou postaveny silné stráže a všechny brány zavřeny na závoru. Musard, jak vyprávěl kaplan, se pošetile vydal na lov, vjel přímo mezi Filipovu číhající zálohu a byl nucen vydat svůj hrad, aby si vykoupil svobodu, možná i život; ovšem vyhrožování smrtí kvůli získání tvrze zpravidla zůstávalo jen hrozbou a často naráželo na úpornou nepoddajnost oběti, i když měla krk v oprátce a kat stál vedle ní, protože si byla naprosto jistá, že se nikdo neodváží hrozbu uskutečnit. Rodinné city a spletité vztahy založené na vzájemných sňatcích již zmařily mnoho takových pokusů. Musard však vlivného příbuzného na Štěpánově straně neměl a nebyl pro krále důležitější než Filip, takže si n
ebyl svým bezpečím tak jist, a poddal se. To by se Filipovi asi stát nemohlo. Nedával najevo strach ze žádného člověka, ale také nenechával brány nezavřené a ochozy bez stráží.

„Váš pán mě pozval k sobě, až odejde ze síně,“ ozval se Cadfael. „Ukážete mi cestu? Myslím, že ho není radno nechat čekat, když určí dobu.“

Kaplan byl starý, zkušený a nic ho nemohlo překvapit. Vlastně se zdálo, že zde nevyvolává překvapení nic, co hradní pán dělá, nic, co zakáže nebo povolí, žádný kníže, kterého nepřijme, ani skromný potulný mnich, kterého přijme. Všechno má jistě dostatečný důvod, a ten bude respektován bez ohledu na to, zda je srozumitelný nebo ne.

Starý kněz pokrčil rameny, ochotně vstal od stolu a vykročil ze síně. „Zpravidla odchází časně. Tak on vám určil čas? To jste si získal jeho přízeň. Je ovšem pohostinnný ke každému, kdo nosí vaše roucho nebo přijde ve jménu církve.“

Cadfael se nedal zlákat. Bylo tu známo, že přišel z porady v Coventry, a pravděpodobně se předpokládalo, že nese nějakou další přímluvu od svého biskupa. Jen ať si to myslí; uspokojivě to vysvětlovalo jeho přítomnost. Ale mezi ním a Filipem žádné předstírání nebylo možné.

„Tudy. Žije skoro po kněžsku,“ poznamenal kaplan, „tady, ve studeném paláci, blízko kaple, v žádné polštářované komnatě.“ Šli po úzké kamenné chodbě, osvětlené jen malou čadící pochodní v držáku na stěně. Dveře, k nimž se blížili, byly úzké a pootevřené. Na kaplanovo zaklepání se zevnitř ozvalo: „Vejděte!“

Cadfael vstoupil do malého, přísného pokojíku s vysokým úzkým oknem hledícím do nebe, zkropeného hvězdami. Byli v horním poschodí, jež na této chráněné straně přečnívalo kurtinu. Pod oknem hořela na těžkém stole velká, zastíněná svíce a za stolem seděl Filip na širokém stolci s mohutnými vyřezávanými opěradly, zády opřen o tmavý závěs na zdi. Vzhlédl od knihy, kterou měl před sebou otevřenou. Nebylo žádným překvapením, že uměl číst. Dováděl do krajnosti každou schopnost, kterou měl.

„Vejděte, bratře, a zavřete za sebou.“

Hlas měl tichý a tvář, ze strany nasvícená svíčkou, kterou měl po levém boku, se jasně rýsovala osvětlenými plochami a propastmi stínu, s hlubokými jámami pod vyčnělými lícními kostmi a se slonovinovou pletí okolo tmavých, přemýšlivých očí. Cadfael opět žasl, jak je mladý, stejně starý jako Olivier. Měl dokonce něco z Oliviera ve své čisté, vyběračné tváři, v tomto okamžiku zamyšleně zkoumající Cadfaela s utkvělou, pátravou vážností.

„Chtěl jste mi něco povědět. Posaďte se, bratře, a mluvte. Naslouchám.“

Pohybem ruky ukázal na dřevěnou lavici, přehozenou ovčí kůží, u stěny po své pravici. Cadfael by byl raději zůstal stát a hleděl mu přímo do tváře, ale uposlechl gesta, a zrakový kontakt se nepřerušil; Filip se otopil s ním a neochvějně na něho hleděl.

„Tak co ode mne chcete?“

„Chci svobodu pro dva muže, o nichž věřím, že je máte v zajetí.“

„Řekněte jejich jména a já vám povím, zda věříte správně.“

„První se jmenuje Olivier de Bretagne a druhý Yves Hugonin.“

„Ano,“ přisvědčil Filip bez váhání a nezměněným tichým hlasem. „Mám je oba.“

„Zde, v La Musarderii?“

„Ano. Jsou zde. A teď mi povězte, proč bych je měl propustit.“

„Jsou důvody, proč by spravedlivě uvažující člověk měl vzít mou prosbu vážně. Podle všeho, co vím o Olivierovi de Bretagne, ani by ho nenapadlo převléknout kabát, když jste vydal Faringdon králi. Bylo jich několik takových, co s vámi odmítli jít. Všichni byli přemoženi a vzati do zajetí a drženi kvůli výkupnému těmi, jimž je král udělil. To je veřejně známo. Proč tedy nebyl Olivier de Bretagne nabídnut k vykoupení? Proč nebylo oznámeno, kdo jej drží?“

„Nyní jsem to oznámil vám,“ suše se pousmál Filip. „Pokračujte odtud.“

„Dobrá! Je pravda, že jsem se vás dříve nezeptal a nyní jste to nepopřel. Nikdy však nebylo zveřejněno, kde je, jako v případě ostatních. Je spravedlivé, aby byl jeho případ odlišný? Jsou lidé, kteří by ho rádi vykoupili.“

„Bez ohledu na výši ceny?“

„Řekněte ji, a já se postarám, aby byla shromážděna a vyplacena.“

Nastala dlouhá odmlka, zatímco Filip na něho hleděl široce otevřenýma, jasnýma, a přece nevyzpytatelnýma očima, tak klidně, že se mu na hlavě nezachvěl ani vlásek. „Možná život,“ řekl pak potichoučku. „Jiný život místo jeho, aby tu o samotě shnil, jako shnije on.“

„Vezměte si můj,“ odpověděl Cadfael.

V klenutém úzkém okně zastřel hvězdy mrak a kameny zdi byly nyní světlejší než noc venku.

„Váš,“ pronesl Filip tiše a uvážlivě, neptal se, nevykřikoval, jen si to jedno slůvko opakoval, jako by šije chtěl vyrýt do své ocelové mysli. „Jaké uspokojení by mi poskytl váš život? Co mám proti vám, aby mi bylo potěšením vás zničit?“

„Co máte proti němu? Jaké hořké potěšení budete zažívat, když ho zničíte? Co vám kdy udělal jiného, než že se dál držel své strany, když vy jste od ní zběhl? Nebo když si to o vás myslel,“ pevně se opravil Cadfael, „protože vám musím říci, že nevím, jak si vyložit všechno, co jste udělal, a on, jak dobře vím, by byl méně ochoten se podívat ne jednou, ale dvakrát, třikrát a víckrát, než vynese soud.“

Ne, to byla zbytečná námitka. Dostatečným proviněním bylo Olivierovo ohnivé opovržení. Vyrovnal se Filipovi svou obrovskou pýchou, jež vzplála bezbřehou výčitkou, jako by na Filipa křičel jeho vlastní zrcadlový obraz. Snad nešlo dostat tu smrtelnou ránu z mysli jinak než tím, že pohřbí žalobce tam, kde ho nikdo neuvidí a kde bude zapomenut.

„Vy jste si ho cenil!“ vyhrkl Cadfael neopatrně, protože mu svitlo.

„Já jsem si ho cenil,“opakoval Filip a nic proti tomu vyjádření neměl. „Není to poprvé, kdy jsem byl odmítnut, kdy jsem byl zavržen, nedoceněn, přehlédnut někým z těch, jichž jsem si nejvíc cenil. Na tom není nic nového. Trvá dlouho, než dospějete k tomu, že odříznete posledního z nich, a dál jdete sám. Ale když už jste mi dal nabídku, proč byste měl, ano, proč vy mi nabízíte své staré kosti, aby zpráchnivěly na jeho místě? Čím je pro vás Olivier de Bretagne?“

„Je to můj syn.“

V dlouhém, hlubokém tichu, jež následovalo, Filip konečně vypustil zadržený dech dlouhým tichým vzdechem. Akord, který mezi nimi zazněl, byl složitý a bolavý a budil v mysli podivné ozvěny. Neboť i Filip měl otce, od něhož byl nyní oddělen vzájemným nesmiřitelným zavržením. Byl tu ovšem i starší bratr, William, Robertův dědic. Začal snad rozkol tam? Vždy blízký, vždy milovaný, vždy dostačující, kdežto tento přehlížený, jeho potřeby a přání brány na lehkou váhu? Tak, jako jeho prosby za Faringdon? To mohlo způsobit část Filipova vášnivého rozlícení, ale jistě ne celé. Tak jednoduché to nebylo.

„Dluží snad otcové takový ohled svým synům?“ zeptal se Filip suše. „Myslíte, že by můj pohnul prstem, aby mě dostal z vězení?“

„Co já vím a co vy víte,“ pevně opáčil Cadfael, „třeba by to udělal. Vy to nepotřebujete. Olivier ano, a zaslouží si od vás něco lepšího.“

„Děláte obvyklou chybu,“ odvětil Filip lhostejně. „Já jsem ho neopustil. On opustil mne a já jsem rozsudek přijal. Jestliže na jedné straně neexistovalo větší odhodlání skoncovat s tímhle hrozným plýtváním, co zbývalo, než obrátit se a vrhnout celou svou váhu na druhou misku vah? A když se i ta prokáže stejně neschopná a stejně hořce nás zklame? Kolik ještě může tato ubohá země unést?“

Mluvil téměř stejnými slovy jako hrabě z Leicesteru, ale jeho řešení bylo velmi odlišné. Robert Bossů se pokoušel svést dohromady všechny nejmoudřejší a nejumírněnější hlavy z obou stran a vynutit kompromis, který by ukončil boje dohodou. Filip neviděl jinou možnost ukončení sváru než naprosté vítězství, a po osmi vyplýtvaných letech mu bylo jedno, která strana zvítězí, pokud vítězství přinese Anglii aspoň trochu zákonnosti a pořádku. A stejně jako byl Filip ocejchován jako zrádce a přeběhlík, bude tak jednou ocejchován i Robert Bossů, až odmítne jít do boje, aby tak krále donutil k vyjednávání. Přesto se možná on a jiní takoví stanou zachránci zmučené země.

„Nyní mluvíte o králi a císařovně,“ promluvil Cadfael, „a já vašim slovům rozumím lépe než do této chvíle. Já však mluvím o svém synu Olivierovi. Nabízím vám za něho cenu, cenu, kterou jste uvedl. Jestliže jste to myslel vážně, já to přijímám. Ať si o vás myslím cokoli, nemyslím si, že byste ustupoval od svých úmluv, dobrých či špatných.“

„Počkejte!“ zvedl Filip ruku, ale velmi snášenlivě. „Řekl jsem: snad život. Tak opatrným prohlášením nejsem vázán. A odpusťte mi, bratře, považoval byste se ve svém stáří za spravedlivou výměnu za jeho mládí a sílu? Dovolával jste se mé spravedlnosti a já se dovolávám vaší.“

„Vidím tu nerovnováhu,“ přisvědčil Cadfael. Ne ve věku, kráse a síle, přestože tam je neshoda jasně patrná, ale ve vášnivé důvěře a náklonnosti, za něž se prostě nedá náležitě zaplatit pomíjivou sympatií, kterou nyní tento muž pocítil ke svému vyzývateli. Když došlo k nejkrajnější zkoušce, ti dva přátelé si očividně neporozuměli, a tento rozkol se nedá nikdy odpustit, protože bylo tak absolutně očekáváno porozumění. „Přesto, nabídl jsem vám to, oč jste žádal, a nic víc nemám, co bych vám nabídl. Nemohu zvýšit svou cenu. Víc dát nemohu. A buďte také poctivý a přiznejte mi, že je to víc, než jste očekával.“

„Je to víc,“ přiznal Filip, „Myslím, bratře, že mi musíte dopřát čas. Jste pro mě překvapením. Jak jsem mohl vědět, že má Olivier takového otce? A kdybych se vás ptal, jakým zvláštním způsobem jste k synovi přišel, asi byste mi to nepověděl.“

„Myslím že ano,“ pousmál se Cadfael.

Tmavé oči zahořely pobaveným zájmem. „To se tak snadno svěřujete?“

„Ne každému,“ odvětil Cadfael a viděl, jak se jiskřičky změnily v stálý žár. Opět nastalo ticho, které však na smysly doléhalo lehčeji než ticha předchozí.

„Nechme to být,“ náhle vyhrkl Filip. „Nerozřešené, ale ne zapomenuté. Přišel jste kvůli dvěma mužům. Mluvte o druhém. Máte něco ve prospěch Yvese Hugonina?“

„Ve prospěch Yvese Hugonina mohu říct, že na smrti Briena de Soulis neměl žádný podíl. V něm jste se naprosto zmýlil. Zaprvé, protože ho znám od dětství a vím, že jde za svým cílem přímo jako šíp. Já ho na rozdíl od vás viděl, když tenkrát vjel do brány převorství v Coventry, uviděl de Soulise, ozbrojeného, v celé jeho troufalosti, vykřikl na něho, že je přeběhlík a zrádce, a vytasil proti němu meč, ale tváří v tvář, před mnoha svědky. Kdyby ho zabil on, udělal by to takhle, nečíhal by ve tmě, v záloze, s tasenou čepelí. Uvažujte teď o večeru, kdy ten muž zemřel. Yves Hugonin říká, že přišel na večerní pozdě, když už obřad začal, a zůstal natlačený v posledním temném koutku ve dveřích, takže vyšel první, aby uvolnil průchod knížatům. Říká, že ve tmě klopýtl o de Soulisovo tělo, klekl si, aby zjistil, co se tomu muži stalo, a zavolal na nás, ať přineseme světla. A tak byl všemi za
stižen s rukama od krve. To všechno je spolehlivě pravda, i kdybyste mu jinak připisoval cokoli. Vy totiž říkáte, že v kostele vůbec nebyl, ale zabil de Soulise, očistil si meč, bezpečně a nevinně jej uložil do svého bytu, kde měl být, a vrátil se v pravý čas, aby osobně ztropil poplach kvůli mrtvému. Kdyby to ale byla pravda, proč by nás vůbec volal? Proč by byl u toho těla? Proč ne jinde, ve společenství ostatních, obklopen svědky své nic netušící nevinnosti?“

„Přesto by to tak mohlo být,“ neoblomně namítl Filip. „Muži, kteří mají málo času na zakrytí stop, si vždycky nevyberou tu nejlepší cestu. Co postavíte proti mému nejtrpčímu přesvědčení?“

„Řadu věcí. Zaprvé jsem ten večer ohledával Yvesův meč, který byl v pochvě a uložený, jak říkal. Není snadné dokonale očistit stopy krve z čepele se žlábkem a já mám v takovém pátrání zkušenosti. Nenašel jsem tam žádnou skvrnu. Zadruhé, když jste odjel, s biskupovým svolením jsem ohledal de Soulisovo tělo. Tu ránu mu nezasadil meč, nikdy nebyl vyroben žádný meč tak úzký a zahrocený. Byla to tenká, ostrá dýka, dostatečně dlouhá, aby dosáhla k srdci. A pevný zásah, hluboko dovnitř a ven, než stačilo začít krvácení. Krev se roztekla až později, když ležel, na dlaždicích pod ním zůstal obrys kaluže. A zatřetí, povězte mi, jak k němu jeho neskrývaný nepřítel mohl přistoupit tak blízko? Přitom měl de Soulis u sebe meč i dýku. Měl by meč tasený, jakmile by viděl, že se nepřítel blíží, dávno předtím, než by jej mohl zasáhnout dýkou. To snad dá rozum, ne?“

„To ano,“ připustil Filip, „prozatím to souhlasí.“

„Souhlasí to se samotnou podstatou věci. Brien de Soulis měl zbraně, nemínil se zúčastnit večerní mše, měl ten večer nějakou jinou schůzku. Čekal ve výklenku ambitu, a vyšel na chodbu, když zaslechl a zahlédl svého známého. Byla to klidná chvíle, kdy byl každý jiný v kostele, chvíle na soukromou poradu beze svědků. Ne s otevřeným nepřítelem, ale s přítelem, s někým, komu důvěřoval, někým, kdo k němu mohl klidně přistoupit, nepodezříván ze špatného úmyslu, a bodnout ho do srdce. Pak odkráčel a nechal ho ležet, aby o něj klopýtl bláhový mladíček, vykřičel svůj objev do noci a strčil krk do oprátky.“

„Nikdo mu ještě zatím krkem nezakroutil,“ pronesl Filip suše. „Ještě jsem se nerozhodl, co s ním udělám.“

„A já vám asi rozhodnutí nijak neusnadňuji. Protože to, co vám říkám, je pravda, a vy to chtě nechtě nemůžete neuznat. A mám ještě něco, co sice Yvese Hugonina nezprošťuje všech důvodů k nenávisti vůči Brienu de Soulis, ale otvírá to dveře mnoha jiným, kdo mohli mít lepší důvod k ještě větší nenávisti. I mezi těmi, které předtím považoval za přátele.“

„Pokračujte,“ klidně ho vyzval Filip. „Stále naslouchám.“

„Když jste odjel, posbírali jsme pod biskupovým dohledem všechno, co de Soulisovi patřilo, aby se to mohlo předat jeho bratrovi. Měl u sebe svou osobní pečeť, což se dalo očekávat. Jeho znak znáte, že?“

„Znám. Labuť a vrbové haluze.“

„Našli jsme však ještě jinou pečeť s jiným znakem. Znáte i tenhle?“ Vytáhl ze záňadří svinutý pergamen, předklonil se a rozvinul jej na stole mezi Filipovýma dlouhýma, svalnatýma rukama. „Originál je u biskupa. Znáte to?“

„Ano, viděl jsem jej,“ odpověděl opatrně a neosobně Filip. „Používal jej jeden z de Soulisových velitelů ve faringdonské posádce. Znal jsem ho, třebaže ne dobře. Měl dobrou družinu, kterou si přivedl sám. Geoffrey FitzClare, nevlastní bratr Gilberta de Clare z Hertfordu, ovšem nemanželský.“

„A myslím, že jste určitě slyšel, že Geoffreyho FitzClarea shodil kůň a on na následky toho zemřel v den, kdy se Faringdon vzdal. Prý v noci odjel do Cricklade, když předtím připojil svou pečeť ke kapitulaci jako všichni ostatní velitelé, kteří měli uvnitř vlastní vojáky. Nevrátil se. De Soulis ho jel s několika jinými druhý den hledat a přivezli ho domů na nosítkách. Ještě večer oznámili posádce, že zemřel.“

„Ano, o tom vím,“ pravil Filip, poprvé napjatě a ostražitě. „Velmi nešťastná náhoda. Ke mně vůbec nedojel. Doslechl jsem se o tom až pak.“

„A neočekával jste ho? Neposlal jste pro něho?“

Filip se nyní mračil a rovné černé obočí měl nad zapadlýma očima stažené. „Ne. Nebylo třeba. De Soulis měl plnou moc. Za tím ještě něco je. Co mi chcete říci?“

„Říkám, že se mu podařilo náhodou zemřít ve velmi vhodný okamžik, den potom, co byla jeho pečeť připojena k dohodě, jíž byl Faringdon vydán králi Štěpánovi. Pokud ovšem nezemřel tu noc, předtím, než tam jiná ruka otiskla jeho pečeť. Jsou totiž tací, a já jsem s jedním z nich mluvil, kdo odpřísáhnou, že by Geoffrey FitzClare s kapitulací nikdy nesouhlasil, kdyby měl ještě hlas, aby to mohl prohlásit, a ruku, aby tomu mohl zabránit. A kdyby byl proti tomu zvedl hlas a ruku, jeho muži, a možná nejen oni, by bojovali na jeho straně a Faringdon byl nepadl.“

„Takže vy říkáte,“ chmuřil se Filip, „že jeho smrt nebyla náhodná. A že jeho pečeť k ostatním připojil někdo jiný, ne on. Poté, co on byl mrtev.“

„Ano, to říkám. Protože on sám by ji tam neotiskl a nedal by ji do ruky nikomu jinému, dokud byl živ. A jeho souhlas byl podstatný pro přesvědčení posádky. Myslím, že zemřel, jakmile mu tu věc předestřeli a on ji odsoudil. Nebyl čas otálet.“

„Přesto ho druhý den jeli hledat a přivezli ho do Faringdonu veřejně, před posádkou.“

„Zabaleného v pláštích a na nosítkách. Jeho muži ho jistě viděli, když ho vezli kolem, poznali jeho tvář. Ale neviděli ho zblízka. Nikdo jim neukázal tělo potom, co jim bylo oznámeno, že zemřel. Mrtvého muže je snadné v noci vynést a nechat někde schovaného, aby se mohl nazítří veřejně vrátit. Branka, která se otevřela, aby vpustila královy vyjednavače dovnitř, mohla stejně dobře vypustit FitzClareovo tělo ven, do nějaké skrýše v lesích. Jak jinak, proč jinak,“ dodal Cadfael těžce, „by FitzClareova pečeť putovala s Brienem de Soulis do Coventry a našla se v jeho sedlovém vaku?“

Filip zprudka vyskočil, obešel stůl a rázoval po místnosti sem tam. Pohyboval se mlčky, s jakousi ovládanou divokostí, jako by mysl nutila tělo k pohybu, jedinému prostředku úlevy od doutnajícího vření uvnitř. Přecházel po pokoji jako plížící se kocour a nakonec se zastavil se zaťatými pěstmi opřenými o těžkou truhlu v nejtemnějším koutě, zády otočen ke Cadfaelovi i ke světlu. Jeho nehybnost byla stejně nabitá jako jeho přecházení. Dlouho mlčel. Když se otočil, z jasného klidu jeho tváře bylo zřejmé, že se již vyrovnal se vším, co slyšel.

„O tom jsem nic nevěděl. Jestli je to pravda, a má krev mi říká, že to pravda je, neměl jsem v tom prsty a nikdy bych to nedovolil.“

„To mě také nikdy nenapadlo,“ ujistil ho Cadfael. „Nevím a neptám se, zda ta kapitulace byla na vaše přání – ne, na váš rozkaz! –, ale nebyl jste tam, a co se stalo, stalo se na de Soulisovo nařízení. Možná de Soulisovou rukou. Nebylo by snadné přimět čtyři jiné velitele, kteří mají své vlastní družiny, aby přitakali vraždě. Bylo lepší odvést si ho stranou, mezi čtyři oči, a ohlásit, že odjel za vámi do Cricklade, zatímco pár chlapů, kterým není vražda proti mysli, tajně odstraní mrtvého muže a koně, na němž údajně jel na svou půlnoční výpravu. A jeho pečeť byla na pergamenu první. Ne, nikdy jsem nemyslel, že byste se spikl k vraždě, i když si myslím, že jste schopen lecčeho. Ale FitzClare je mrtev, a de Soulis je mrtev, a myslím, že nemáte takový důvod pro něho truchlit a mstít se za něho, jak jste se domníval. Ani nemáte důvod připisovat jeho smrt mladému muži, který byl otevřeně a poctiv
ě jeho nepřítelem. Ve Faringdonu bylo mnoho mužů, kteří by rádi pomstili FitzClareovu vraždu. Kdo ví, zda byl někdo z nich také přítomen v Coventry? Měli ho rádi a rádi mu sloužili. A ne všichni z jeho vojáků věřili tomu, co jim o té smrti řekli.“

„De Soulis by byl na někoho takového stejně připravený jako na Hugonina,“ namítl Filip.

„Myslíte, že by své nepřátelství prozradili? Ne, ten, kdo se k němu dostal tak blízko, by si dal dobrý pozor, aby nevzbudil žádné podezření. Ale Yves už nahlas vykřičel svůj hněv a nepřátelství před celým světem. Ne, víte sám, že by se k němu nikdy nedostal na délku meče, tím méně malé štíhlé dýky. Pusťte Yvese Hugonina na svobodu, a mne si vezměte místo mého syna.“

Filip se pomalu vrátil na své místo u stolu, posadil se, zjistil, že na něm nepovšimnuta leží otevřená kniha, a tiše ji zavřel. Sklonil hlavu do dlouhých rukou a opět upřel svůj zneklidňující pohled na Cadfaela. „Ano,“ připomněl spíš sobě než Cadfaelovi, „ano, je tu věc vašeho syna Oliviera. Na Oliviera nesmíme zapomenout.“ Neznělo to však povzbudivě. „Přesvědčme se, zda muž, kterého znám, a domnívám se, že dobře, je týž jako syn, kterého znáte vy. Nikdy se mi o otci nezmínil.“

„Neví víc, než co mu vyprávěla jeho matka, když byl malý. Já mu neřekl nic. O svém otci zná jen příliš laskavou pověst, přibarvenou náklonností.“

„Budu-li se ptát příliš důvěrně, neodpovídejte mi. Ale cítím, že to potřebuji vědět. Je synem kláštera?“

„Ne, křížové výpravy. Jeho matka žila a zemřela v Antiochii. Netušil jsem, že mám syna, dokud jsem ho nepotkal tady v Anglii. Mluvil o ní jménem, uvedl časy, takže jsem neměl žádné pochyby. Klášter přišel až později.“

„Křížová výprava!“ opakoval Filip a oči mu zlatě zahořely. Zvědavě zaměřil jejich jas na Cadfaelovu prošedivělou tonzuru a vrásčitou, ošlehanou tvář. „Křížová výprava, která nastolila v Jeruzalémě křesťanské království? Vy jste tam byl? To byla jistě ta nejdůstojnější ze všech bitev.“

„Snad nejsnáze ospravedlnitelná,“ posmutněle souhlasil Cadfael. „Víc bych neřekl.“

Jasný, pronikavý pohled dál vážil, měřil a žasl s náhlou osobní vášnivostí, hleděl skrze Cadfaela do dalekých končin, přes bájné Středozemní moře do pověstného franckého království Outremeru. Od pádu Edessy žilo křesťanstvo neustále v neklidných nadějích a obavách ohledně Jeruzaléma, papežové i opati procitali ze spánku k úvahám o svém obklíčeném hlavním městě a pozvedali hlasy jako trubky volající na obranu církve. Filip ještě nebyl tak starý, aby při zvuku trubky neožil.

„Jak se stalo, že jste se tu s ním setkal, když jste se vůbec neznali? A jen jedenkrát?“

„Dvakrát, a bude-li mi Bůh milostivý, setkáme se i potřetí,“ pevně odpověděl Cadfael. Velmi stručně vylíčil okolnosti obou setkání.

„A on pořád neví, že jste jeho otec? Nikdy jste mu to neřekl?“

„Není třeba, aby to věděl. Není se zač stydět, ale ani nač být hrdý. Stanovil si ušlechtilou dráhu, tak proč mu působit nějaké rozčilení, které by ho mohlo svést z cesty nebo otřást?“

„Vy od něho nic nežádáte, nic od něho nechcete?“ Do Filipova hlasu se vrátila ona nebezpečná hořkost, ochraptělá bolestí všeho, v co doufal od svého otce a co nedostal. Příliš prudká láska zvrácená v příliš prudkou nenávist nahlodala všechny jeho úvahy o trýznivém vztahu mezi otci a syny, příliš blízkém a příliš vzdáleném, nikdy ne v rovnováze.

„Nic mi nedluží,“ odvětil Cadfael. „Nic jiného než přátelství a sympatie, které jsme si navzájem zasloužili svobodnou vůlí a získanou důvěrou, ne krví.“

„A přesto právě krví,“ tiše pronesl Filip, „cítíte, že mu tolik dlužíte, dokonce život. Bratře, myslím, že mi říkáte něco, co jsem se naučil znát až příliš dobře, přestože mi trvalo léta, než jsem to zvládl. Rodíme se z otců, jaké si zasloužíme, a oni plodí syny, jaké si zaslouží. Jsme svým i jejich pokáním a trestem. Praví se, že první vražedná válka na světě se odehrála mezi dvěma bratry, ale ta nejdelší a nejtrpčí se vede mezi otci a syny. Nyní mi nabízíte otce za syna, a nabízíte mi něco, co nechci a nepotřebuji, v měně, kterou nemohu použít. Jak bych mohl na vás ulevit svému hněvu? Vážím si vás, líbíte se mi, dokonce jsou i věci, které bych vám s dobrou vůlí dal. Ale Oliviera vám nedám.“

Bylo to propuštění. Toho večera si již víc neřekli. Z kaple se po chodbách dutě rozlehl zvonek, zvoucí na večerní.

IX.

Cadfael o půlnoci vstal. Z letitého návyku se vzbudil i bez zvonění, a když byl vzhůru, vzpomněl si, že je ubytován v maličké cele blízko kaple. To mu poskytlo další látku k přemýšlení, přestože předtím neuvažoval, že by to mohlo mít hluboké souvislosti. Poctivě ohlásil Filipovi své odpadnutí, a Filip ho přesto ubytoval tam, kde by hostující klerik takovou zdvořilost mohl očekávat. A když je tak blízko a byl tu tak ohleduplně ubytován, proč by neměl alespoň odříkat půlnoční a chvály před oltářem? Své víry se nevzdal ani nezřekl, přestože propadla jeho práva a privilegia.

Samotné pokleknutí o samotě mezi studenými přísnými kameny a skoro němé pronášení důvěrně známých slov mu poskytlo větší útěchu a ujištění, než se odvažoval očekávat. Pokud mu milost není nablízku, proč vstal z kleku tak očištěn od pochybností a úzkostí dne, nezastřen sebemenším stínem zítřejších nejistot?

Byl právě na odchodu a pouhý krok od otevřených dveří, jež nezavřel, aby nezaskřípaly a nevzbudily jiné, když vtom sem nahlédl kdosi, kdo bděl a byl stejně tichý jako on. Slabé světlo oběma dostatečně jasně ukázalo, kdo je ten druhý.

„Na odpadlíka dodržujete hodinky velmi přísně, bratře,“ prohodil potichu Filip. Přes svou nahotu měl přehozeno těžké kožešinové roucho a šel po kamenech bos. „Ne, nevyrušil jste mě. Zůstal jsem dnes dlouho vzhůru. Za to se můžete cítit provinile, jestli chcete.“

„I nezdárník se může úpěnlivě držet podolku milosti,“ opáčil Cadfael. „Je mi však líto, jestli jsem vám zkazil spaní.“

„Třeba vám to přinese něco lepšího než lítost,“ odpověděl Filip. „Zítra si zase promluvíme. Doufám, že tu máte všechno, co potřebujete, a spíte tu aspoň tak měkce jako doma v dormitáři? Slyšel jsem, že není velký rozdíl mezi lůžkem vojáka a mnicha. Od té doby, co jsem dospěl, jsem zkoušel jen jedno z nich.“

To byla pravda, protože se chopil zbraně na podporu svého otce v tomto nekonečném sváru, ještě než mu bylo dvacet.

„Já poznal oboje a nestěžuji si ani na jedno.“

„To mi říkali už v Coventry, jak si vzpomínám. Lidé, kteří o vás věděli. Já ne – tehdy,“ přitáhl si Filip roucho těsněji k tělu. „Já mám také co říci Bohu,“ dodal, prošel kolem Cadfaela a vstoupil do své kaple. „Přijďte za mnou po mši.“

„Tentokrát ne za zavřenými dveřmi,“ řekl Filip a vzal Cadfaela pod paží, když vycházeli ze mše, „ale veřejně v síni. Vy vůbec nemusíte mluvit, váš úkol je splněn. Zvážil jsem všechno, co vyšlo najevo o Brienovi de Soulis a Yvesovi Hugoninovi, a třebaže v jedné věci zatím není rozhodnuto o vině, ta druhá příliš křičí na to, abych ji přešel. Ať Brien de Soulis odpočívá, jak může. Je pozdě ho obvinit, alespoň zde. Ale Hugonin – ne, tam je pochybnost příliš velká. Už ho neobviňuji, neodvažuji se. Pojďte a podívejte se, jak bude propuštěn, aby odjel a připojil se ke své straně, kde mu bude libo.“

V síni La Musarderie byly všechny stoly na kozách a lavice odklizeny, velký prostor zůstal strohý a holý, oheň uprostřed byl rozdmýchaný a dobře ošetřený, protože zima začínala štípat nočními mrazíky, a i v chráněném hlubokém říčním údolí se lezavý vítr prodíral každou okenicí a střílnou. Filipovi důstojníci, kteří tam byli shromáždění, při příchodu velitele otočili nestranné obličeje a shluk vojáků se držel opodál a přihlížel, očekávaje jeho vůli.

„Mistře žalářníku,“ pravil Filip, „Jdi a přiveď z cely Yvese Hugonina. Vezmi s sebou kováře, ať mu sundá řetězy. Bylo mi ukázáno, že jsem mu velmi pravděpodobně křivdil, když jsem se domníval, že je vinen de Soulisovou smrtí. Přinejmenším mám tak velké pochybnosti, že ho propustím a nebudu mu dál nic zazlívat. Jděte a přiveďte ho sem.“

Šli bez zaváhání, s jakousi lhostejnou pohotovostí, jež byla přirozená všem, kdo mu sloužili. Jejich poslušnost bez otázek nevyplývala ze strachu. Ten, kdo by se ho bál, by od něj prostě odpadl a odebral se jinam.

„Nedal jste mi příležitost vám být vděčný,“ zašeptal Cadfael Filipovi do ucha.

„Tady není zač být vděčný. Jestliže jste mi řekl pravdu, tohle se sluší. Někdy trochu příliš spěchám, ale vědomě neplivám pravdě do obličeje.“ A obrátil se k mužům, kteří postávali ve dveřích: „Dejte mu osedlat koně a pořádně mu naplňte sedlový vak. Ne, počkejte s tím ještě. Bude mu možná chvíli trvat, než se upraví, a musíme přece posílat své hosty do světa nakrmené a slušně ustrojené.“

Šli splnit jeho rozkazy: ohřát vodu a odnést ji do volného pokoje a dopravit tam sedlový vak, který vzali z koně, když byl Yves přivezen jako zajatec. Trvalo tedy ještě přes půl hodiny, než byl chlapec přiveden do síně před svého věznitele. Zarazil se a zíral, když spatřil po Filipově boku bratra Cadfaela.

„Tady je člověk, který tvrdí, že jsem vás hrubě nepochopil,“ řekl Filip přímo, „a já se přiklonil k jeho názoru. Nyní oznamuji, že můžete svobodně odejít, nadále nejste můj nepřítel a tam, kde platí má pravomoc, na vás nikdo nesmí sáhnout.“

Yves se díval z jednoho na druhého a byl zmaten, když byl tak najednou vytažen z vězení a vyveden na světlo. Byl v zajetí tak krátce, že to na něm zatím téměř nezanechalo stopy. Zápěstí měl otlačená od okovů, ale bylo vidět jen tenkou zmodralou čáru, a buď byl ubytován někde v čistém a suchém místě, nebo se převlékl. Ještě vlhké vlasy se mu okolo hlavy kroutily a usychaly v chomáčcích jako dětské. Ve strnulé tváři však měl temné stíny hněvu a podezření, když pohlížel na Filipa.

„Vyhrál jste ho ve spravedlivém boji,“ pronesl Filip lhostejně a pousmál se nad chlapcovým urputným pohledem. „Obejměte ho!“

Zmatený a ostražitý Yves ztuhl, jakmile se Cadfaelovy ruce dotkly jeho ramen, ale okamžitě roztál a nastavil zardělou a stále ještě trochu zdráhavou tvář k polibku. Celý se třásl. Zajíkavě, bezradně vyhrkl: „Co jste udělal? Co vás sem přivedlo? Neměl jste za mnou jezdit.“

„Na nic se nevyptávej,“ přikázal Cadfael a odtáhl si jej na délku paže. „Není třeba. Ber, co se ti nabízí, a buď rád. Není v tom žádný klam.“

„Říkal, že jste mě vyhrál.“ Yves se otočil na Filipa zamračeně, připraven vzplanout. „Co udělal? Jak dosáhl toho, že jste mě pustil? Nevěřím, že jste to udělal jen tak. Čím se vám za mne zavázal?“

„Je pravda,“ chladně odpověděl Filip, „že bratr Cadfael přišel nabídnout život. Ale ne za vás. Vás mi vymluvil, příteli, nezaplatil žádnou cenu. Také jsem ji nežádal.“.

„To je pravda,“ přisvědčil Cadfael.

Yves se díval z jednoho na druhého, zmítán mezi vírou v jednoho a nevírou v druhého. „Za mne ne,“ opakoval pomalu. „Takže je to pravda, musí to být pravda. Olivier je tady! Kdo jiný?“

„Olivier tady je,“ klidně souhlasil Filip a s rozhodností dodal: „A tady zůstane.“

„Nemáte právo.“ Yves byl nyní tak zaujatý a smrtelně vážný, že pro hněv neměl místo. „To, co jste zazlíval mně, bylo aspoň uvěřitelné. Proti němu nemáte žádnou spravedlivou při. Pusťte ho. Nechte si mne, jestli chcete, ale pusťte Oliviera na svobodu.“

„Sám posoudím,“ nebezpečně stáhl obočí Filip, ale hlas zněl stále vyrovnaně, „jestli mám důvod k hořkým výčitkám vůči Olivierovi de Bretagne. Pokud jde o vás, koně máte osedlaného, zásoby připravené, můžete jet, kam chcete, zpátky k císařovně, a nikdo z mých lidí vám nebude bránit. Bránu budete mít dokořán. Tak jděte.“

Toto úsečné propuštění vehnalo Yvesovi do hladkých, pečlivě umytých tváří červeň a Cadfael na okamžik dostal strach o mladíkovu čerstvě dosaženou zralost. Jaký smysl by mělo dál protestovat, když situace vylučuje cokoli jiného kromě důstojného uposlechnutí? Před několika měsíci, v nebezpečném období přechodu z chlapce v muže by byl možná vzplanul neúčinným vztekem. Ale kdesi pod jednou z kurtinových věží La Musarderie se dovršilo Yvesovo dospívání. Stál proti svému protivníkovi s ovládnutou tváří a zdvořilým chováním.

„Dovolte mi aspoň, abych se zeptal, jaký záměr máte s bratrem Cadfaelem. Je také vězněm?“

„Bratr Cadfael je u mne celkem v bezpečí. Nemusíte se o něho bát. Prozatím bych si ale rád ponechal jeho společnost a myslím, že mi ji neodepře. Může svobodně odejít, kdy bude chtít, a svobodně zůstat, jak dlouho bude chtít. Může dodržovat hodinky v mé kapli stejně dobře jako v Shrewsbury. A také to dělá,“ krátce se usmál Filip při vzpomínce na noční setkání, „dokonce i půlnoční. Ponechte bratru Cadfaelovi vlastní volbu.“

„Ještě tu mám jednání,“ vysvětlil Cadfael a pohlédl chlapci do jeho vážných očí, které se rozšířily, aby vstřebaly více významů, než obsahovala slova samotná.

„Půjdu tedy,“ řekl Yves. „Ale dávám vám na vědomí, Filipe FitzRoberte, že se vrátím pro Oliviera se zbraní v ruce.“

„Vraťte se, ale pak si nestěžujte na uvítání.“

Byl pryč, ani se neohlédl. Rukou uchopil uzdu, nohu vsunul do třmene, lehce vyskočil do sedla, a už měl otěže v jedné ruce a podpatky bez ostruh kopl koně do strakatých boků. Řady zvědavých vojáků, sloužících a dvořanů se před ním rozestoupily, a vzápětí byl venku z brány a na klesajícím náspu. Mířil dolů k okraji lesa v říčním údolí. Tam se přebrodí a opět vystoupá vzhůru hustým pásem lesa, obklopujícím Greenhamstead ze všech stran. Yves odjel cestou, jíž Cadfael přijel, směrem k široké, rovné silnici, kterou kdysi dávno postavili Římané napříč středem Anglie. Na ní zatočí doleva směrem ke Gloucesteru, zpátky ke svým povinnostem.

Cadfael nešel k bráně, aby se za ním podíval. Naposled jej toho dne viděl na pozadí zatažené oblohy, se zády rovnými jako kopí, než se za ním vrata zavřela a závora zaklapla.

„Myslí to vážně,“ pronesl Cadfael na výstrahu. Jsou totiž mladí muži, kteří říkají věci, jež nemyslí doopravdy, a ti, kdo se nenaučí mezi oběma typy rozlišovat, toho zpravidla jednou litují. „Vrátí se.“

„Já vím,“ přisvědčil Filip. „Nepřipravil bych ho o jeho gesto, i kdyby to bylo jen gesto.“

„Je to víc. Nepodceňujte ho.“

„Bůh uchovej! Přijde a my uvidíme. Záleží na tom, jak velké vojsko má teď císařovna v Gloucesteru, a zda je s ní můj otec.“ Mluvil o otci zcela chladně, prostě hodnotil svou schopnou myslí, jaké síly se proti němu mohou postavit.

Muži z posádky se rozešli za svými rozličnými povinnostmi. Vítr přinesl z nádvoří vůni čerstvého, teplého chleba, vynášeného na podnosech z pekárny, sladkého jako jetel, a ostré, kovové ťukání kladiv ve zbrojnici.

„Proč si přejete, abych tu zůstal?“ zeptal se Cadfael. „Vždyť nedokončené jednání mám já s vámi, ne vy se mnou.“

Filip se probral z úvah a s plnou pozorností se věnoval otázce i tazateli. „Proč jste se vy rozhodl zůstat? Řekl jsem vám, že můžete odejít, kdy budete chtít.“

„Na to odpověď znáte,“ trpělivě odpověděl Cadfael. „Já odpověď na svou otázku neznám. Co ode mne chcete?“

„Sám nevím jistě,“ přiznal Filip s natrpklým úsměvem. „Snad nějaké vodítko k vaší mysli. Zajímáte mě víc než většina lidí.“

Jestliže to byla poklona, Cadfael ji mohl horoucně a pravdivě oplatit. Nějaké vodítko k mysli tohoto muže by skutečně mohlo být zjevením. Trochu pochopit syna by mohlo osvětlit i osobu otce. Jestliže Yves zastihne u císařovny ve městě Roberta z Gloucesteru, bude ji on pobízet k útoku na Filipa se stejnou hořkostí, jakou má Filip k němu, nebo se pokusí její zášť ztlumit a svého syna šetřit?

„Doufám,“ pokračoval Filip, „že se u mne budete chovat jako doma, bratře, dokud tu budete. Postrádáte-li něco, řekněte si.“

„Jedna věc mi schází.“ Vstoupil Filipovi přímo do cesty, aby ho bylo jasně vidět a slyšet, a bude-li třeba, aby byl odmítnut z očí do očí. „Je mi odpírán můj syn. Dovolte mi, abych se na něho podíval.“

Filip prostě řekl: „Ne.“ Bez důrazu. Nebylo třeba.

„Říkal jste, že se tu mohu chovat jako doma. Jsou nějaká omezení, kam uvnitř těchto zdí nesmím jít?“

„Žádná. Jděte, kam chcete, otevřte každé nezamčené dveře, kdekoli vám bude libo. Možná ho najdete, ale nebudete se k němu moci dostat,“ nevzrušeně pravil Filip, „a on se nebude moci dostat ven.“

V časném soumraku před nešporami podnikl Filip obchůzku své pevnosti, přesvědčil se, že jsou všude rozestaveny stráže a zajištěny všechny zábrany. Na západní straně, kde půda strmě stoupala k vesnici na hřebenu, byla hradba opatřena přečnívající dřevěnou podprsní, protože z té strany se dalo snáze proniknout tak blízko, aby bylo možno na hradby zaútočit beranidlem nebo je podkopat. Filip přešel podprseň po celé délce, aby se ubezpečil, že všechny padací dveře v podlaze, umožňující obráncům shora napadnout obléhatele, kteří by se dostali ke zdi, a přitom se nevystavit nebezpečí střelby z luků, jsou přístupné a volně shlížejí podél kamenné zdi na zem očištěnou od veškerého porostu keřů nebo mladých stromků. Pravda, podprseň se dá zapálit. Byl by rád nahradil dřevo kamenem, musel však být Musardovi vděčný, že opatřil aspoň tuto dočasnou pomůcku. Mohutný vinný kmen, který šplhal po zdi na
východní straně, tam byl ponechán a obrůstal roh, odkud vybíhala jedna věž, ale z té strany, na strmém svahu, po půdě zbavené všeho porostu, útok příliš nehrozil.

I na této vyšší straně vykácel široký pruh na úbočí, takže obléhací stroje rozmístěné na hřebeni musejí zůstat dost daleko, aby byly kryty, a pokud si k útoku nepřivezou těžké stroje, hradby La Musarderie by měly být bezpečně mimo dostřel.

Strážní na věžích se s ním cítili volně, byli si jisti jeho i svou zdatností, uznávali ho a on uznával je. Mnozí z posádky mu sloužili už léta a přišli sem s ním z Cricklade. Faringdon byl jiný případ, nová posádka byla slepená dohromady z několika základen, takže od nich neměl takový důvod očekávat naprostou důvěru a pochopení. Přesto se proti němu s nechápavým pohrdáním obrátil právě ten, koho měl nejraději a komu nejvíc důvěřoval, ten, na jehož porozumění nejvíc spoléhal, ten se postavil do čela odpůrců. Šlo o selhání jazyka? Selhalo někde souznění myslí? Neporozuměl jeho pohledu na svět? Nepostřehl, jak postupuje stále hlouběji do zoufalství? Selhala láska. Ta určitě.

Filip shlédl z hradby do vlastních hradních nádvoří, kde se rozhořívaly pochodně, pryskyřičné ohníčky v houstnoucím šeru. Nad věžemi na této západní straně visely těžké mraky, možná sněhové, a strážní na zdi se halili do plášťů a úporně se bránili rezavému větru. Ten rytířský, hloupoučký chlapec už jistě dojel do Gloucesteru, pokud měl ovšem do Gloucesteru namířeno.

Filip si s lehkým, uznalým úsměvem připomněl Yvesovu paličatou prostomyslnost. Ne, benediktin měl skoro určitě pravdu. Je bláhové domnívat se, že by takové stvoření dovedlo zabít ze zálohy. Vypadal jako zmenšená kopie toho druhého, vtělení udatnosti a věrnosti; v něm nebylo místa pro ztrápenou mysl, jež by mohla hledat cestu přes bludiště zkázy méně skvělými způsoby než mečem. Na jedné straně jen a jen bílá, na druhé jen a jen černá, a nikde místo pro ony neokázalé odstíny šedi, jimiž je vybarvena většina smrtelníků. Nu, jestliže někdo z nás, strakatých a zmrzačených duší, dokáže nějak prorazit cestu k budoucnosti pro udatná a pohrdavá neviňátka, proč jim to nepřát? Ale proč, když už mysl dokázala to úsilí vyvinout, je tak těžké dosáhnout otrlé rezignace, jež měla přijít zároveň? Hořící oheň nikdy není lehké snášet.

Dole na nádvoří navykle a zdatně zabezpečovali La Musarderii na noc. Malé, zkrácené postavičky přecházely ze stavení u hradeb k síni a paláci, dlažební kostky před kovárnou rudě zrcadlily kovářovu pec. U dveří paláce zavlály suknice dvou postav v dlouhém rouchu: kaplan a benediktin společně mířili na nešpory. Zajímavý člověk, ten benediktin z Shrewsbury, bratr, avšak zříkající se bratrstva, ne kněz, a přesto otec, jenž v mládí zažil vlastní střet syna s otcem, protože byl nesporně zplozen jako všichni jiní lidé. A nyní byl sám přes dvacet let otcem, aniž o tom věděl, až se mu najednou zjevil jeho potomek v plné mužnosti, beze vší námahy, zklamání a úzkostí, jež s sebou nese vychovávání muže k dospělosti. A takový potomek, takový muž, dokonalý a úplný, jemuž schází jen spásná špetička pochybnosti o sobě samém, která muže udržuje v pokoře. A já jsem jí také mnoho neprojevil, trpce si přizn al Filip.

Nu, je čas. Sestoupil po úzkém kamenném schodišti ze strážního ochozu a šel za nimi na nešpory.

Ten večer jich bylo na obřadu málo, stráž byla zesílená a kováři ještě pracovali v kovárně a zbrojnici. Filip s přístupnou myslí naslouchal, když benediktinský bratr ze Shrewsbury předčítal žalm. Bylo svatého Mikuláše, šestého prosince.

„Počten jsem mezi ty, kteříž se dostávají do jámy; připodobněn jsem člověku beze vší síly.

Spustils mne do jámy nejspodnější, do nejtemnějšího a nejhlubšího místa…“

I tady mě upamatovává, pomyslel si Filip, přijímaje to znamení. Přesto byl ten žalm pro tento den předepsán, a ne Cadfaelem.

„Daleko jsi vzdálil mé známé ode mne, jimž jsi mne velice zošklivil, a tak jsem sevřín, že mi nelze nijak vyjíti.“

Jak snadné je dát se přesvědčit k víře, že Bůh vkládá slova do denního obřadu úmyslně, aby je pronesla ta pravá ústa. Prostě sortes jiného druhu. Ale já, říkal si Filip rozpolcen mezi lítostí a vzpourou, já tomu nevěřím. Celý tenhle chaotický svět se motá kupředu jen náhodou.

„Zdali před mrtvými učiníš zázrak? Aneb vstanou-liž mrtví, aby tě oslavovali?“

Nu? vyzýval Filip mlčky: Vstanou?

Po večeři v síni se Filip odebral sám do svého pokoje, vzal nejtajnější ze svých klíčů a vyšel z paláce k věži na severozápadním nároží kurtiny. Padal zmrzlý déšť, ještě ne sníh, třebaže zanechával na dlažbě lehký, pomíjivý bílý poprašek. Do rána bude pryč. Strážný na věži si všiml vysoké postavy přecházející přes nádvoří a ani se nepohnul, věděl, kdo to jde a kam. Už se to nyní nestalo celé týdny. Bylo tu jméno, které se nesmělo vyslovit, ale z mysli nevymizelo. Strážný si položil otázku, co je asi připomnělo právě tohoto večera, ale příliš si s tím hlavu nelámal.

Dveře na úpatí věže, které otevřel první klíč, byly úzké a vysoké. Jeden muž s mečem a za jeho zády lučištník, o tři schody výš, aby mířil přes něho, by je ubránili proti celé armádě. Na stěně uvnitř hořela krátká pochodeň v držáku, vrhající světlo do šachty schodiště, jež spirálovitě pokračovalo dolů. I větrací šachty, stoupající šikmo ke světlu ze dvou dolních pater, prostupovaly tlustými zdmi jen na uzavřené a lidnaté nádvoří, ne do světa venku. I kdyby někdo dokázal setřást okovy a bolestně se vtlačit do úžící se šachty, vynořil by se, jen aby ho strčili zpátky do vězení. Nebylo odtamtud úniku.

V nejnižším poschodí vsunul Filip druhý klíč do zámku jiných dveří, úzkých a nízkých. Otvíraly se tak hladce a tiše jako vše ostatní, co mu sloužilo. Ani se je nenamáhal za sebou zamknout, když vstoupil.

Tato nejdolejší kobka byla víc než do poloviny výše zdí, nahoře zaklenutých kamenem, vytesána ve skále a dost prostorná, aby opatrný věznitel, přijde-li někdy na návštěvu, zůstal mimo dosah vězně v okovech. Chlad uvnitř byl pronikavý, ale suchý. Šachtou, jež šikmo stoupala věží k zamřížovanému otvoru ve zdi na nádvoří, proudil do kobky studený vzduch. Na držáku ve skále klidně hořela mohutná svíce, stranou od průvanu a v dosahu srovnané kamenné lavice, na níž měl vězeň ustláno. Na kraji držáku stála připravená nová svíčka, protože současná pomalu dohořívala.

A na lůžku, od prvního zaškrábání klíče v zámku strnule vzpřímený, s očima namířenýma na dveře jako oštěpy, seděl Olivier de Bretagne.

„Nepozdravíš mě?“ zeptal se Filip. Svíčka poprvé zaprskala v průvanu, který s ním vnikl. Všiml si toho a pečlivě za sebou zavřel. „Po tak dlouhé době? Zanedbával jsem tě.“

„Ach, buďte vítán,“ s chladnou zdvořilostí odpověděl Olivier. Tóny obou hlasů, poněkud zkomplikované blízkou, a přece vzdálenou ozvěnou, spolu ladily a narážely na sebe. Ozvěna dělala v místnosti znepokojujícího třetího, posluchače a komentátora. „Lituji, že nemám občerstvení, které bych vám nabídl, Vaše Lordstvo, ale nepochybuji, že jste již večeřel.“

‚A ty?“ krátce se usmál Filip. „Vídám, jak se vracejí prázdné podnosy. Uklidňuje mě, že jsi neztratil chuť k jídlu. Zklamalo by mě, kdybys někdy zeslábl ve své vůli udržet si všechny síly pro den, kdy mě zabiješ. Ne, neříkej nic, není třeba, uznávám tvé právo, ale ještě nejsem připravený. Buď klidný, chci se na tebe podívat.“

Chvíli se s vážnou pozorností díval a celou tu dobu se velké, okrouhlé oči se zlatými duhovkami, dravé jako jestřábí, neochvějně zabodávaly do jeho. Olivier byl hubený, ale neklidnou hubeností spoutané energie, ne tělesným strádáním, a planul nesnesitelným jasem rozčarování, hněvu a nenávisti. Byla to – od počátku – ztráta pro oba, jejich vztek a bolest byly stejné, oba se cítili osiřelí a zahořklí. I v tom spolu ladili. Byli dokonalý pár. A Olivier byl upravený, slušně oblečený, postel měl dobře nastlanou, jeho důstojnost byla diskrétně uchovávána kamennou nádobou a koženým vědrem pro jeho tělesné potřeby a měl svíci, která mu po libosti poskytovala světlo nebo tmu.

Měl totiž po ruce i prostředky k jejímu zapálení, křemínek, ocílku a troud v dřevěné krabičce. Oheň je nebezpečný dar, ale proč ne? Kámen nehoří a žádný muž se zdravým rozumem si v kamenné cele nezapálí vlastní postel nebo cokoli jiného hořlavého a neupálí se s tím. A Olivier měl rozum snad až přespříliš zdravý, tak, že dokázal vnímat jen podle svých vlastních úzkých, neposkvrněných měřítek, a nikdy nedohlédl k nadějím a zoufalství a ke kulhavým a žalostným uskokům, pomocí nichž se s drsným světem vyrovnávají křehčí lidé.

Věznění, odpor a vynucená trpělivost jen vyblýskaly a zdokonalily jeho krásu, zvýraznily dychtivé kosti, vyleštily hladké čelo ve slonovinu. Černé, lesklé vlasy mu objímaly spánky a propadlé tváře jako láskyplné, ale cizokrajné ruce, modročerné, sršící napětím. Denně se vrhal do vody, kterou mu přinášeli, jako plavec do moře, v touze být neposkvrněně čistý, kdykoli se na něj jeho nepřítel podívá, nikdy nepoklesnout, nikdy se nepoddat, nikdy neprosit. Především neprosit.

Tuto svou schopnost nezrezivět, neshnít ani se žádným jiným způsobem nepoddat znesvěcení musel zdědit po své syrské matce na východě, říkal si Filip, zkoumaje ho. Nebo ji přece jen má po tom velšském mnichovi, kterého jsem z tohoto setkání vynechal? Jaké to muselo být milování, jež přivedlo na svět takového syna!

„To jsem se tak změnil?“ vyzývavě zareagoval Olivier na upřený pohled. Když se hnul, řetězy lehce zařinčely. Ruce měl volné, ale kotníky mu obepínaly tenké ocelové pásky a velkoryse dlouhým řetězem ho poutaly ke kruhu v kamenné zdi vedle lůžka. Filip znal jeho vynalézavost a smělost, a tak neriskoval. I kdyby se sem dostali pomocníci, měli by hodně práce, než by ho vytloukli z vězení na svobodu. Nebyla zde žádná vůle ho poškodit nebo pošpinit, ale absolutní vůle udržet ho mimo svět, jedinečný poklad, jehož cenu nelze stanovit.

„Nezměnil ses,“ odpověděl Filip a postoupil blíž, na dosah paže ke svému zajatci. Olivier měl pěkné ruce, elegantní, velké a šlachovité; jakmile by jednou dobře chytily za krk, nebylo by snadné se vyprostit. Snad by bylo pokušení a dráždění ještě neodolatelnější, kdyby ty ruce byly v řetězech. Tenký řetěz kolem krku by zadusil život ještě účinněji.

Olivier se však nepohnul. Filip ho už takto pokoušel víc než jednou od onoho nenapravitelného rozchodu ve Faringdonu a nedokázal ho vyprovokovat. Samozřejmě by pak nejspíš následovala jeho vlastní smrt. Nedalo se však uhodnout, zda ho od činu odrazovalo právě toto pomyšlení.

„Ne, nezměnil ses.“ Přesto ho Filip pozoroval s novým, pronikavým zájmem, pátraje po nenápadných prvcích oněch dvou nesourodých bytostí, jež zplodily tuto arogantní skvělost. „Mám v síni hosta, Oliviere, který přišel kvůli tobě. Dovídám se o tobě věci, které myslím sám nevíš. Možná je načase, abys je věděl.“

Olivier mu oplácel pohled s upjatou, nepřátelskou tváří a neřekl ani slovo. Nepřekvapilo ho, že jej hledají, věděl, že má svou hodnotu a že se ho někteří budou úzkostlivě snažit vydobýt. Překvapivější bylo, že ho někdo z jeho příznivců dík rozumné úvaze nebo štěstí vystopoval až sem. Jestliže sem Laurence d’Angers skutečně poslal s dotazem po svém ztraceném panoši, byl to náhodně namířený luk. A šíp nezasáhne cíl.

„Po pravdě,“ pokračoval Filip, jsem tu měl dva, kteří se stejně zajímali o tvůj osud. Jednoho z nich jsem poslal pryč s prázdnou, ale říká, že se pro tebe vrátí se zbraní v ruce. Nemám důvod pochybovat o jeho slovu. Tvůj mladý příbuzný, Yves Hugonin.“

„Yves?“ Olivier ztuhl a naježil se. „Yves byl tady? Jak je to možné? Co ho sem přivedlo?“

„Byl pozván. Poněkud hrubě, obávám se. Ale neboj se, už je pryč, živ a zdráv, jako přišel, a touhle dobou už v Gloucesteru sbírá armádu, aby sem přitáhl a dobyl tě z vězení. Nějaký čas jsem myslel, že proti němu něco mám,“ uvážlivě pokračoval Filip, „ale zjistil jsem, že jsem se mýlil. A i kdyby ne, ukázalo se, že důvod sporu je bezcenný.“

„Přísaháš? Nikdo mu neublížil a je zpátky u svých? Ne, beru to zpátky,“ prudce vyhrkl Olivier. „Vím, že nelžeš.“

„Aspoň tobě nikdy. Je živ a zdráv a kvůli tobě mě srdečně nenávidí. A ten druhý – říkal jsem ti, že byli dva – ten druhý je benediktinský mnich ze Shrewsbury a je stále tady v La Musarderii, z vlastní vůle. Jmenuje se Cadfael.“

Olivier byl naprosto ohromen. Rty se mu pohnuly a zopakovaly známé, ale zcela neočekávané jméno. Když konečně našel slova, byla nesouvislá.

„Jak tu může být? Klášterní bratr – ti přece nikam nechodí, leda na rozkaz – jeho sliby by to nedovolily – A proč tady? Kvůli mně…? Ne, to není možné!“

„Takže víš, kdo to je? Jeho sliby – ano, prohlašuje se za neposlušníka, vzdálil se bez požehnání. Má důvod. Tebe. Buď ke mně spravedlivý, sám jsi říkal, že nelžu. Viděl jsem tohoto bratra v Coventry. Byl tam a pátral po zprávách o tobě, stejně jako ten mladý. Jakýmy kouzly tě sem vystopoval, to najisto nevím, ale vystopoval tě a přišel tě vykoupit. Myslel jsem, že bys to měl vědět.“

„Je to muž, kterého si nesmírně vážím,“ řekl Olivier. „Setkal jsem se s ním dvakrát a byl jsem za to vděčný. Ale nic mi nedluží, vůbec nic.“

„To jsem si myslel a říkal i já,“ souhlasil Filip. „Ale on to ví lip. Přišel mě otevřeně požádat o to, co chce. Tebe. Řekl, že jsou lidé, kteří by ti rádi vykoupili svobodu, a když jsem se zeptal: za jakoukoli cenu?… odpověděl, uveďte ji, a já se postarám, aby byla zaplacena.“

„To je mi nepochopitelné,“ bezradně vzdychl Olivier. „Nerozumím.“

„A já mu řekl: Možná život. A on: Vezměte si můj!“

Olivier se pomalu posadil na ustlané lůžko, zbloudilý mezi přítomnou zimavou skutečností a vzpomínkami, které se k němu vracely svěží jako jaro. Benediktinský bratr v kutně a kápi, který s ním zacházel jako se synem. Čekali spolu na půlnoční v bromfieldském převorství a on mu kreslil na podlahu plány, kudy může Olivier nejlépe dostat své svěřence ze Štěpánova území a zpátky do Gloucesteru. Byli spolu pod ševelícími, voňavými svazečky bylin, visícími z trámů v Cadfaelově dílně, tenkrát posledně, kdy se Olivier na odchodu bez přemýšlení shýbl a nastavil tvář k polibku, jak se sluší mezi blízkými příbuznými, a radostně jej oplatil.

„A pak jsem se ho zeptal: Proč mi nabízíte své staré kosti, aby tady zpráchnivěly? Čím je pro vás Olivier de Bretagne? A on: Je to můj syn.“

Po dlouhém tichu dohořívající svíčka náhle zaprskala a roztekla se v kalužinku vosku, knot padl na stranu do loužičky a vyšlehl z něj poslední nízký modrý plamínek. Filip naklonil novou, aby zachytila mizející jiskru ze tmy, která se kolem svírala, sfoukl poslední zbyteček a ukotvil nové světlo na tuhnoucích ostatcích starého. Olivierova tvář, jež se nakratičko stáhla do soumraku, pomalu zahořívala a jasněla, jak se plamen svíčky protahoval a ustaloval. Byl zcela nehybný a velké, užaslé oči hleděly do nekonečné dálky.

„Je to pravda?“ zeptal se téměř bezzvučně, ale ne Filipa, který nelhal. „Nikdy mi to neřekl. Proč mi to nikdy neřekl?“

„Nalezl tě už na koni a v plné parádě. Kdyby se najednou zjevil otec a popadl tě za rameno, mohlo by tě to vykolejit z dráhy. Nechal tě být. Dokud jsi nic nevěděl, nic jsi mu nedlužil.“ Filip ustoupil o pár kroků ke dveřím s klíčem v ruce, ale na okamžik se ještě zastavil a opravil svůj poslední výrok. „Říkal, že jsi mu nedlužil nic jiného, než co jste si navzájem zasloužili jako muž od muže. Protože dokud jsi nic nevěděl, nebyli jste pro sebe ničím víc. Mezi otcem a synem to tak snadné nebude, to já dobře vím. Dluhy se množí a cena je vždycky příliš vysoká.“

„Přesto teď přišel a nabízí za mne všechno,“ zápasil Olivier s tím paradoxem skoro rozhněvaně. „Bez požehnání, jako vyhnanec, opustil své povolání, svůj klid, svůj pokoj mysli, nabízí svůj život. Podvedl mě!“ vykřikl bolestně.

„Nechám tě s tím o samotě,“ ozval se Filip z otevřených dveří. „Můžeš v noci přemýšlet, nebudeš-li moci spát.“

Potichu vyšel, zavřel a zamkl za sebou.

X.

Yves se opovržlivě nesl po náspu dolů jen tak dlouho, dokud ho bylo vidět od brány a z ochozu. Jakmile se dostal mezi stromy, našel si místo, odkud si mohl prohlédnout kamenný obrys hradu. Odtud, zdola, vypadal nebezpečně vysoký a bytelný, ale tak velká pevnost to zase nebyla. Měl dobrou posádku a byl dobře střežen, ale s dostatečnou silou by se dobýt dal. Filip k němu přišel lacino, tím, že přepadl jeho pána daleko od domova a hrozbami ho donutil, aby hrad vydal. Obléhání by tu nebylo k ničemu; vyhladovět dobře zásobenou posádku trvá příliš dlouho. Nejnadějnější byl totální útok vší dostupnou silou a rychlé rozhodnutí.

Okolní lesy obklopovaly otevřený prostor ze všech stran, a dokonce i přes vykácenou plochu Yvesův skvělý zrak zaznamenával podrobnosti hradeb, jejich sklon, ba i slabiny, pokud Filip nějaké ponechal. Kdyby si s sebou dokázal do Gloucesteru odnést nějaké užitečné postřehy, tím lépe, a rozhodně to stálo za pár hodin vynaložených na obhlídku.

Věnoval dlouhý pohled tomuto čelnímu přístupu, protože doposud viděl jen vnitřek cely pod jednou z věží, jelikož ho sem dopravili s hlavou omotanou pláštěm a se svázanýma rukama. Věže po stranách brány umožňovaly lučištníkům střílet přes bránu a nalevo i napravo k sousedním věžím. Na této straně nebyla podprseň, protože přístup tudy byl nejobtížnější. Yves otočil koně do hustého krytu stromů a začal hrad objíždět. Tak se nakonec dostane nahoru k vesnici a odtamtud bude moci jet nejrychlejší cestou ke Gloucesteru.

Přes záclonu lesa měl jasný výhled na nejsevernější věž a na zeď pokračující dál. V rohu mezi nimi rostl mohutný zkroucený kmen, nyní na zimu zčernalý, bez listí, a šplhal až k cimbuří, kde začínala podprseň. Vinná réva, prastará a silná jako strom. Když má listí, možná zčásti zakrývá aspoň jednu střílnu, pomyslel si. Nebylo nijak nebezpečné ji tam nechat růst. Mohla by umožnit přístup jednomu muži, opatrně a v noci, ale stěží by se tam dostal víc než jeden a i ten první by nasazoval život. Na zdi nahoře přecházela od věže k věži stráž. Zahlédl záblesk světla na oceli. Přesto to stojí za zapamatování. Přemítal, kdo ze čtyř generací Musardů tu révu zasadil. Římané mívali v těchto končinách vinice už před staletími.

V obvodu zdí byly čtyři věže kromě těch u brány a mezi každou dvojicí pochodoval po ochozu strážný. Někdy musel Yves při objížďce zajet hlouběji do lesa, ale vytrvale pokračoval ve zkoumání, hledal možné slabiny, žádné však nenacházel. Když si prohlížel poslední věž, byl už mnohem výš, než stál hrad, a blížil se k prvním domkům vesnice. Po tomto posledním stoupání se půda srovnávala v cotswoldskou rovinu, širokou a plochou vyvýšenou pláň s prostornými, rovnými silnicemi, rozlehlými otevřenými poli a bohatými vesnicemi se spoustou ovcí. Zde, těsně pod temenem, bude místo, kde rozestaví mangonely. A odtud by bylo nejlepší vyslat rychlým během s kopce zákopníky nebo beranidlo, aby se v noci dostali až ke zdi. Na úpatí této poslední věže mělo zdivo jinou barvu, jako by se tu opravovalo. Kdyby se dalo nabourat beranidlem, palba by mohla věž zčásti pobořit.

Je třeba si zapamatovat aspoň tu možnost. Víc už zde udělat nemohl. Nyní znal terén a mohl o něm podat přesnou zprávu. Nechal vesnici za sebou a první slibnou stezkou zamířil přímo na východ, aby se dostal na silnici, která se táhla na severozápad ke Gloucesteru a na jihovýchod k Cirencesteru.

Pozdě odpoledne vjel Východní branou do města. Ulice mu připadaly rušnější a lidnatější, než jak je kdy viděl, a než dojel ke Kříži, objevil v davu odznaky či livreje několika nejmocnějších císařovniných přívrženců, mezi nimi jejího mladšího nevlastního bratra Reginalda FitzRoye, Baldwina de Redvers, hraběte z Devonu, Patricka ze Salisbury, Humphreyho de Bohun a maršála Johna FitzGilberta. Očekával, že tu najde její dvorní úředníky, ale o stoupencích ze vzdálenějších končin předpokládal, že se již rozjeli do svých zemí. To znamení ho povzbudilo. Všichni, kdo míří na jih a na západ, se tu zřejmě zastavili a shromáždili, aby se po nezdaru biskupských pokusů dosáhnout míru poradili, jak nejlépe využít času, než je nepřátelé předběhnou. Měla tu shromážděnou celou armádu, dostatečnou sílu, aby ohrozila větší pevnosti než La Musarderie. A na hradě tu měla útočné stroje, natolik lehké, že se d
aly rychle přemisťovat, natolik zatížitelné, aby při účinném využití mohly prolomit zeď; a měla tu nejnebezpečnější zbraň, neúhybnou věrnost Roberta z Gloucesteru, jeho osobu, která se mohla postavit před svého odpadlého syna a odzbrojit ho. Jeho krev osloví Filipovu a učiní ho bezmocným.

Filip rozhodně bojoval za krále Štěpána stejně neúnavně jako předtím pro císařovnu, ale dosud ne tváří v tvář otci, kterého opustil. Jedna zrůdnost, ta jediná, jež byla v této občanské válce nepřípustná, bylo zabít blízkého příbuzného, a kdo si mohl být bližší než otec a syn? Říkalo se tomu bratrovražedná válka, ale právě tou nebyla. Až Robert před branou La Musarderie požádá o kapitulaci a na misku vah položí vlastní život, Filip musí ustoupit. A dokonce, i kdyby se dal z pýchy do boje, bude bojovat jen polovinou srdce a stále se bude odvracet od střetnutí s vlastním otcem. Ať se milují nebo nenávidí, je to nejposvátnější a nejnezrušitelnější pouto, které svazuje lidi. Nic je nemůže zlomit.

Musí jít se svým příběhem přímo k hraběti z Gloucesteru a spolehnout se, že bude vědět, jak věc řešit. Proto se u Kříže otočil zády k opatství a zamířil po lidnaté Southgate k řece a říčním luhům, jež se navzdory zimě ještě zelenaly, dolů k hradu. Veliká šedá hmota hradu se na straně k městu rýsovala nad ulicemi, na druhé straně nad přístavišti, pobřežím a rozlehlými ocelovými vodami. Císařovna si ráda dopřeje větší pohodlí, pokud se dá zajistit, a tak se jistě se svými ženami ubytovala v prostorách pro hosty v opatství. Hrabě Robert se spokojil s přísnějším ubytováním na hradě mezi svými muži. Soudě podle pohybu spousty ozbrojenců a livrejí ve městě musela být zřejmě dočasně obsazena četná další sídla, aby se sem shromážděná vojska vešla. Tím lépe, bylo tu víc než dost sil, aby se rychle vypořádali s útokem na La Musarderii.

Yves horoucně snil, jak vyšplhá po mohutné révě a zůstane ukryt uvnitř, dokud nenajde branku, která by se dala otevřít, nebo strážného, jehož by mohl přemoci a obrat o klíče. Čím méně bojování, tím lépe, tím méně času se ztratí, méně škod se bude muset napravovat a méně hořkosti se pak bude muset zahladit a zapomenout. Mezi jednou a druhou stranou, mezi otcem a synem. Třeba dojde i k usmíření.

Ještě než dojel k bránám, začali Yvese pozdravovat někteří vrstevníci, panoši toho či onoho šlechtice, ohromení, že oběť Filipa FitzRoberta vesele přijíždí, jako by se nikdy nedostala do drápů toho nebezpečného nepřítele. Ochotně jim oplácel pozdravy, ale nenechal se od nich zdržet. Teprve když dojel na vnější nádvoří hradu, přitáhl u strážnice uzdu a zastavil se, aby se vyptal a odpověděl na otázky. Ani pak nesesedl, ale jen se naklonil ze sedla, aby se trochu udýchaně, vzrušen zprávou, kterou přinášel, a radostí z uvítání přátel, otázal:

„Hrabě z Gloucesteru? Kde ho najdu? Mám novinu, kterou by měl rychle slyšet.“

Důstojník stráže vyšel ven, aby se podíval, kdo to přijel, a ohromeně na něho zíral. Jeden panoš z následovníků hraběte z Devonu, pracující na sousedním nádvoří, hlasitě vykřikl a nadšeně mu přiběhl podržet uzdu.

„Yvesi! Ty jsi svobodný? Jak ses probojoval na svobodu? Slyšeli jsme, jak tě unesli, a ani nás nenapadlo, že se tak brzy vrátíš.“

„Nebo spíš, že se vůbec vrátím?“ zasmál se Yves, nyní, když bylo nebezpečí zažehnáno, schopný o té možnosti uvažovat s lehkou myslí. „Ne, pustili mě, abych vás ještě trochu sužoval. Budu vám to vypravovat později. Teď potřebuji rychle najít hraběte z Gloucesteru.“

„Tady ho nenajdete,“ odpověděl strážný. „Je v Herefordu s hrabětem Rogerem. Zatím nevíme, kdy ho můžeme očekávat zpátky. Co máte tak naléhavého?“

„On tu není?“ zarazil se Yves.

„Jestli je to tak hrozně důležité,“ rázně mu poradil důstojník, „raději s tím jděte rovnou k Její Milosti císařovně do opatství. Nemá ráda, když ji někdo obejde, ani kvůli jejímu bratrovi, a to byste měl vědět, když už jste tak dlouho v jejích službách. Nepoděkuje vám, jestli se to bude muset dovědět od někoho jiného, když jste s tím takhle zatepla přijel.“

Právě do toho se Yvesovi vůbec nechtělo. Její přízeň i nepřízeň byly stejně děsivé a bylo dobré se obojímu vyhnout. Bezpochyby stále žije v klamném domnění, že pro ni na její jasnou nápověď vykonal ohavnou službu, ale zároveň jí nechtěně pokazil cestu domů do Gloucesteru, takže kvůli němu musela vynaložit jistou námahu, a za to mu vděčná nebude. A bude-li hledat na jeho malíčku svůj prsten a nenajde jej tam, nebude to mluvit v jeho prospěch. Yves si přiznal, že se před ni bojí předstoupit, a při tom pomyšlení se rozhořčeně otřásl.

„Je se svými ženami v opatství. Být vámi, jedu tam co nejrychleji,“ radil zkušený strážný. „Byla dost rozčilená, když vás zajali, tak se jí jděte ukázat, ať má aspoň v jedné věci klid.“

„To bych ti radil,“ dobromyslně se usmál panoš a srdečně plácl Yvese po zádech. „Odbuď si to a přijď si pohovět. Všichni tě rádi uvidí, byli jsme kvůli tobě celí nešťastní.“

„Je u ní FitzGilbert?“ chtěl vědět Yves. Není-li po ruce Robert z Gloucesteru, jednal by alespoň raději s maršálem než s paní samotnou, a právě maršál bude muset paní rozumně vysvětlit, jak tuto příležitost využít.

„A Bohun a její královský strýc ze Skotska. Její nejužší rada, nikdo jiný.“

Yves mávl rukou nad krátkým nevyhnutelným zdržením a otočil koně zpátky na Southgate, nahoru ke Kříži a odtud k opatství, kde kralovala císařovna. Škoda, že se nesetkal se samotným Gloucesterem. Určitě to bude znamenat zdržení. Paní nebude jednat sama, bez rady a podpory svého bratra, a Olivier je ve vězení už dlouho. Ale využijme toho, jak se dá. Císařovna má prostředky, aby mohla zakročit, město je nabité vojáky. Nebude-li chtít postupovat s vojenskou silou, mohla by snadno připustit sestavení oddílu dobrovolníků, kteří by se pokusili zasáhnout tajně. Yves nepochyboval o její odvaze a udatnosti, ale značně pochyboval o jejích velitelských schopnostech.

Vjel na velké nádvoří opatství a přes rušný prostor zamířil k domu pro hosty. Nošení zbraní a přítomnost ozbrojených mužů tu byly diskrétně omezeny, ale přesto tu bylo stejně mnoho vojáků jako bratrů, sice bez brnění a beze zbraní, ale nepochybně válečnického vzezření. Přítomnost stráže na schodišti k hlavním dveřím svědčila o tom, že celou budovu zabrala Matylda, a malí človíčci se do její přítomnosti dostanou, teprve když prokážou závažnost své záležitosti. Yves se smířil s tím, že byl rázně zastaven a vyslechnut.

„Yves Hugonin. Sloužím v císařovnině domácnosti. Můj pán a strýc je Laurence d’Angers a jeho vojsko je nyní v Devizes. Musím vidět Její Milost. Mám pro ni zprávu. Jel jsem nejdřív na hrad, ale tam mi řekli, abych jel za ní sem.“

„To jste vy?“ zúžil ostré oči tazatel, aby si ho pozorněji prohlédl. „Vzpomínám si, vy jste ten, co ho unesli z jejího doprovodu cestou z Coventry. A od té doby jsme o vás neslyšeli ani slovo. Zřejmě to dopadlo líp, než jsme se obávali. Nu, jistě by měla být aspoň ráda, že vás vidí živého a zdravého. Tyhle dny každého nevítá. Pojďte dovnitř, já k ní pošlu páže.“

V síni už čekalo na povolání do její přítomnosti mnoho jiných, mezi nimi nejeden menší šlechtic, a také kupci z města, kteří chtěli prosit o přízeň nebo nabízeli zboží. Dokud zde držela dvůr a měla kolem sebe početnou čeleď, byla pro Gloucester zdrojem zisku a blahobytu a její zde usídlené armády byly bezpečnou ochranou.

Všechny je nechala nějakou dobu čekat. Uplynulo půl hodiny, než se otevřely dveře jejích komnat a prošla jimi dívka, vyvolala dvě jména a uvedla dovnitř dva nevýznamné šlechtice, snad ne rovnou k císařovně, ale aspoň do její předsíně. Yves poznal smělou, sebejistou mladou ženu, která ho v Coventry podrobila tak pečlivému zkoumání, než se rozhodla, co udělá. Tmavé vlasy s rezavými záblesky, jasné zelenkavě oříškové oči, jež posuzovaly muže jedním pohledem a nelítostně si je zařazovaly. Zdálo se, že zamítá všechny starší třiceti let. Jí samotné mohlo být tak devatenáct, stejně jako Yvesovi. Zatímco povolávala, zkoumala a pouštěla z mysli oba pány, které dostala za úkol přivést, nelenovala věnovat jeden dlouhý, nikoli odmítavý pohled Yvesovi, ten však měl v hlavě jiné věci a nepostřehl jej. Odešla se svými svěřenci skoro dřív, než si vybavil, kde se s ní prvně setkal. Asi oblíbená dvorní dáma; rozhodně převzala některé způsoby od své paní.

Uplynula další půlhodina a pár měšťanů to vzdalo a odešlo ze síně. Pak se vrátila pro Yvese.

„Její Milost se ještě radí, ale pojďte dovnitř a posaďte se, brzy pro vás pošle.“

Následoval ji po krátké chodbě do velké, světlé komnaty, kde v jednom koutě seděly tři dívky s vyšíváním na klíně a tlumeně rozmlouvaly, protože mezi nimi a císařovninou radou byly jen dveře zastřené závěsem. Tu a tam z povinnosti udělaly nějaký ten steh, ale velmi nepozorně. Žádalo se od nich, aby byly přítomny, ale ne aby se udřely. Ihned po vstupu je víc zaujal Yves, tím spíš, že se tvářil vážně a zaměstnaně a nejevil o ně zvláštní zájem. Jeho příchod pozdravila krátká odmlka a pak pokračovaly ve svém tichém a soukromém rozhovoru s důvěrnou opatrností, jež naznačovala, že se mluví o něm. Průvodkyně ho tam nechala a sama šla dál do vnitřního pokoje.

Na polštářované lavici u stěny, stranou od houfku dívek, seděla starší žena. Na klíně měla knihu, ale světlo s podvečerem sláblo a ona už přestala číst. Císařovna jistě potřebuje mezi svými dámami i osoby znalé písma a zdálo se, že tato je podstatnou součástí jejího průvodu. I ji si pamatoval z Coventry. Prý teta a neteř, jediné dámy, které si císařovna s sebou přivezla do té výlučně mužské společnosti. Vzhlédla k němu a poznala ho. Usmála se a nepatrně pohnula rukou na znamení, že ho zve k sobě.

„Yves Hugonin? Jste to vy? To jsem ráda, že vás tu vidím živého a zdravého. A na svobodě! Slyšela jsem, že jsme vás ztratili. Většina z nás se o té ohavnosti dověděla až v Gloucesteru.“

Dokonale se ovládala, vlastně si neuměl představit, že by ji něco mohlo vyrušit z klidu, přesto ho na okamžik oslnilo, jak se jí hřejivě rozšířily oči, když ho poznala. Měla pohled ženy středního věku bez iluzí, zkušené oči obklopené vráskami a obrněné proti většině překvapení, přesto v tom okamžiku radostného údivu měly zář a hloubku, která jím otřásla až do srdce. Hluboce ji zasáhlo, že se i potom, co jej císařovna v Coventry ochránila, octl se v ohrožení života. A nyní ji zasáhlo i to, že se takto nečekaně vrátil do Gloucesteru svobodný a bez úhony.

„Pojďte, posaďte se! Klidně můžete, čekání na audienci je únavné. Jsem tak ráda,“ opakovala, „že vás vidím živého a zdravého. Když jste s námi odjel z Coventry a nikdo se tomu nepokusil zabránit, myslela jsem, že jsou nepříjemnosti bezpečně za námi a nikdo se vás víckrát neodváží obvinit z nějaké špatnosti. Byla to velká smůla, že jste vůbec upadl do takového podezření. Ale Její Milost se pevně zastala vašeho práva a já jsem myslela, že to tím končí. A pak ten útok… Doslechli jsme se o tom až druhý den. Jak jste mu unikl? A byl na vás tak rozezlený, měli jsme o vás strach.“

„Neunikl jsem mu,“ poctivě odpověděl Yves a cítil chlapecké ponížení, že to musel přiznat. Bývalo by velmi uspokojivé probojovat se z La Musarderie vlastní chytrostí a odvahou. Potom by se však vůbec nedověděl, že je tam bratr Cadfael, a neměl by také jistotu, že je tam držen Olivier, a nebyl by mohl odhodlaně a vyzývavě prohlásit, že se tam pro něho vrátí se zbraní v ruce. To bylo důležitější než jeho sebeúcta. „Filip FitzRobert mě pustil na svobodu. Vlastně poslal pryč! Zprostil mě jakékoli viny na de Soulisově smrti, a tak pro mě nemá další použití.“

„To je mu ke cti,“ pravila Jovetta de Montors. „Zchladl a přišel k rozumu.“

Yves neřekl, že Filip dostal na cestu k rozumu jistou pobídku. I tak mu skutečně bylo ke cti, že přiznal změnu smýšlení a jednal podle toho.

„On opravdu věřil, že jsem se dopustil vraždy,“ řekl Yves, aby byl k nepříteli spravedlivý, třebaže dosud s jistým pobouřením a zdráháním. „A de Soulise si cenil. Ale mám s ním jiné účty, které nebude tak snadné srovnat.“ Vážně pohlédl na bledý profil vedle sebe, vysoké čelo pod spletenými stříbřitými vlasy, rovný, jemný nos a elegantně silnou křivku brady, a především na pevné, plné a přitom citlivé rty, které se dovedly uzavřít k mlčení a v důstojné rezervovanosti si podržet vše, co se za víc než padesát let života dozvěděla. „Vy jste nikdy nevěřila, že jsem vrah?“ zeptal se a překvapilo ho, jak bolestně touží po správné odpovědi.

Otočila se k němu velkýma očima a celou vážnou tváří. „Ne,“ odpověděla, „nikdy!“

Dveře audienční komnaty se otevřely, mladá Isabeau vyšla, až jí brokátové sukně zavlály, a podržela je otevřené. „Její Milost vás nyní přijme.“ A bez hlasu dodala: „Poslala mě pryč. Mluví se o vysoké strategii. Jděte k ní a dávejte si pozor.“

V místnosti, do níž vešel, byly čtyři osoby – kromě dvou písařů, kteří si právě sbírali náčiní a změť pergamenů, poházených po velkém stole. Všude, kde se císařovna usídlila, se sepisovaly a osvědčovaly smlouvy, cukrátka v podobě majetku a titulů, udílená výměnou za přízeň, drobné odměny pro zasloužilé a drobné úplatky pro ty, kdo mohli být do budoucna nejužitečnější – nevyhnutelné plody rozdělení a sváru. Písaři krále Štěpána se zabývali více méně tímtéž. Tito však pro dnešek skončili, a když uklidili ze stolu všechny znaky svého povolání, vyšli zadními dveřmi a tiše je za sebou zavřeli.

Císařovna odstrčila svůj široký stolec s opěradly, aby písaři mohli volně procházet kolem stolu. Seděla mlčky, s rukama na vyřezávaných opěradlech, nesvírala je, jen je nechávala ležet na brokátové látce, pro jednou v klidu. Bohaté a lesklé tmavé vlasy měla spletené do dvou dlouhých copů přehozených přes ramena a protažených šňůrkami ze zlatých nití. Ležely jí na prsou purpurových svrchních šatů a lehce se zvedaly a klesaly s jejím dlouhým, uvolněným dýcháním, jako by žily vlastním životem. Vypadala trochu unaveně, trochu jako by se před nedávnem zlobila, ale již se zbavovala podráždění nad prací a vynořovala se z temnější nálady. Za její zasmušilou nádherou byla stěna ověšená látkami a lavice ozdobené polštáři a bohatými přehozy. Přivezla si s sebou vlastní výbavu k vytvoření této audienční síně, největší a nejsvětlejší místnosti, jakou jí opatství mohlo poskytnout.

Tři, kdo v tuto chvíli představovali její nejužší radu, vstali od stolu, když byla poslední listina připravena k opisu a osvědčení, a po dlouhém sezení několik kroků poodešli. U jednoho temnícího okna stál skotský král David, vdechoval studený vzduch, napůl odvrácen od své císařské neteře. Po většinu let tohoto dlouhého válčení stál na její straně s pevnou rodinnou loajalitou, ale také s okem bystře sledujícím vlastní prospěch i prospěch svého národa. Svár v Anglii nebyl špatný pro panovníka, jehož hlavním cílem bylo zmocnit se Northumbrie a posunout svou hranici na jih až k Tees. Schopný, postarší, mlčenlivý a mohutný muž, stále hezký i se šedinami ve vlasech a ve vousech, stál, protahoval si široká ramena po příliš dlouhém hrbení nad nudnými pergameny a náročnými mapami a ani se neotočil, aby viděl, jaký další prosebník sem byl takto na sklonku dne vpuštěn.

Druzí dva postávali každý po jednom boku císařovny: Humphrey de Bohun, její hofmistr, a John FitzGilbert, její maršál. Oba byli mladší muži, opory její osobní domácnosti, zatímco její okázalejší paladinové předváděli skvělé výkony ve zbrani na jasnějším poli slávy. Yves měl příležitost tyto dva trochu pozorovat během týdnů strávených v císařovnině doprovodu a obou si vážil jako praktických mužů, s nimiž mohou druzí jednat s důvěrou. Nyní k němu obrátili zaměstnané, ale vlídné tváře. Matylda si dopřála dlouhý okamžik, než si vybavila okolnosti, za nichž se vzdálil, a stáhla přitom zamračeně obočí, jako by to byla jeho vina, že jí způsobil značné mrzutosti.

Yves postoupil o několik kroků a složil jí hlubokou poklonu.

„Milosti, vrátil jsem se ke svým povinnostem a nikoli beze zpráv. Smím mluvit?“

„Ano, vzpomínám si,“ řekla pomalu a vytrhla se ze zamyšlení. „Nic jsme o tobě nevěděli od té doby, co jsme tě ztratili pozdě večer na silnici v lese u Deerhurstu. Jsem ráda, že tě vidím živého a zdravého. Připsali jsme to zajetí na účet FitzRoberta. Bylo to tak? A kde jsi byl v jeho držení a jak ses probil na svobodu?“ Mluvila s oživením, ale velkou starost o něj neměla, pomyslel si. Křivda na jednom panoši ani jeho smrt by příliš neprodloužily seznam všeho, co již Filipu FitzRobertovi zazlívala. Při zmínce o jeho jménu jí v očích zahořely svislé plamínky.

„Milosti, byl jsem dopraven do La Musarderie v Greenhamsteadu, na hrad, který před několika měsíci vzal Musardům. Nemohu se chlubit, že jsem se osvobodil vlastním úsilím, propustil mě z vlastní vůle. Opravdu věřil, že jsem zavraždil jeho člověka, de Soulise.“ Tváře mu zahořely při vzpomínce, čemu věřila a stále věří ona, a nechtěl si ani představovat, s jakým pobaveným souhlasem naslouchá této diskrétní narážce na onu smrt. Pravděpodobně od něho takovou rafinovanost nečekala. Možná prožila při jeho opětovném zjevení pár nepříjemných okamžiků a připsala Filipovi na účet i toto trapné opomenutí, že svého zajatce nezahubil. „Už tomu ale nevěří,“ rychle pokračoval Yves, aby měl za sebou to, co nyní konečně není důležité. „Propustil mě na svobodu. Já osobně si nemohu stěžovat, nezacházel se mnou špatně, když uvážím, co proti mně měl.“

„Byl jsi v řetězech,“ poznamenal Bohun při pohledu na chlapcova zápěstí.

„To ano, a vzhledem k situaci na tom není nic divného. Ale zjistil jsem, Vaše Milosti a Vaše Lordstva, že má na tom hradě v kobce Oliviera de Bretagne, manžela mé sestry, drží ho tam již od Faringdonu a odmítá vyslyšet jakékoli prosby, aby ho propustil, ani za něho nechce výkupné. Mnozí by ho rádi vykoupili za jakoukoli cenu, ale on Oliviera za žádnou cenu nedá. Vaše Milosti, La Musarderie je sice pevná, ale já věřím, že tu máme potřebnou sílu, abychom ji mohli vzít útokem tak rychle, že nebudou mít čas poslat pro posily do žádné jiné z jeho pevností.“

„Kvůli jedinému vězni?“ zeptala se císařovna. „To by mohlo přijít opravdu draho, a ještě bychom ho nemuseli získat. Máme na mysli větší plány než blaho jednoho muže.“

„Olivier byl naší věci velmi užitečný,“ naléhal Yves. Právě včas se zadržel a nepodráždil ji výrazem „vaší věci“. To by znělo jako výtka a té by se neodvážili ani její nejbližší a nejvíce uznávaní. „Vaše Lordstva,“ obrátil se k nim, „vy znáte jeho odvahu, viděli jste jeho udatnost. Je nespravedlivé, že je držen v tajnosti, když všichni ostatní z Faringdonu byli počestně nabídnuti za výkupné, jak je zvykem. A nezískáme jen jednoho muže, ale pěkný hrad, a budeme-li postupovat dost rychle, můžeme jej získat nedotčený, skoro nepoškozený, a s ním spoustu zbraní a zbroje.“

„Celkem slušný zisk,“ zamyšleně souhlasil maršál, „kdyby se ho dalo dosáhnout překvapením. Ale jinak nám za velké ztráty nestojí. Neznám to tam. Ty ano? Z cely pod zemí jsi nemohl z jeho dispozice mnoho vidět.“

„Můj pane,“ dychtivě vyhrkl Yves, „objel jsem to tam celé, než jsem zamířil sem. Mohl bych vám nakreslit plány. Kolem dokola je vykácený prostor, ale ne dál než na dostřel šípu, a kdybychom dostali na hřeben nahoře stroje…“

„Ne!“ odstře odmítla císařovna. „Pro jednoho zajatce nepotáhnu, nebezpečí je příliš velké a zisk příliš malý. Bylo opovážlivé žádat to ode mne. Manžel tvé sestry si musí počkat, máme před sebou větší věci a nemůžeme si dovolit sejít z cesty kvůli nešťastnému rytíři, který si náhodou přivodil něčí nenávist. Ne, nepotáhnu.“

„A dovolíte mi, Milosti, abych se pokusil sebrat menší družinu a pokusil se o to jinak? Řekl jsem totiž Filipu FitzRobertovi přímo do obličeje a odpřísáhl, že se pro Oliviera vrátím se zbraní v ruce. Řekl jsem to a musím to udělat. Vím, že by se mnou někteří rádi šli,“ pokračoval zardělý, rozohněný Yves, „dovolíte-li.“

Nevěděl, co řekl, že ji to vzrušilo, ale nyní se předkláněla přes stůl, svírajíc rukama vyřezávaná opěradla, a slonovinová tvář jí náhle planula. „Počkej! Co jsi to říkal? Do obličeje! Ty jsi mu to řekl do obličeje? On tam byl ještě dnes ráno, osobně? To jsem nepochopila. Dal příkaz – to mohl udělat odkudkoli. Slyšeli jsme už před několika dny, že je zpátky v Cricklade.“

„Ne. Je tam, v La Musarderii. Nepomýšlí na stěhování.“ Tím si byl Yves z určitých důvodů jistý. Filip se rozhodl, že si ponechá bratra Cadfaela, a bratr Cadfael se rozhodl, že tam zůstane, bezpochyby kvůli Olivierovi. Ne, zatím se žádný odchod z Greenhamsteadu nechystá. Filip tam čeká, až se Yves vrátí se zbraní v ruce. Nyní Yves porozuměl jejímu uvažování, nebo si to aspoň myslel. Domnívala se, že je její nenáviděný nepřítel v Cricklade, a kdyby ho chtěla dostat tam, musela by vyvést svá vojska kus cesty na jihovýchod, přímo do kruhu Štěpánových pevností. Byla by obklopena Bamptonem, Faringdonem, Purtonem, Malmesbury, odkud odevšad by se daly poslat družiny, aby ji odrazily, nebo ještě hůř, obklopily ji a změnily obléhatelku v obléhanou. Ale Greenhamstead nebyl ani z poloviny tak daleko, a kdyby na něj odhodlaně zaútočili, mohli by ho dobýt a obsadit, než stačí dorazit Štěpánovy posily. To byl docela jiný
předpoklad, nad nímž jí ohně v očích jasně vzplály a pramínky uvolněné z pletenců se chvěly a kadeřily intenzitou jejího vášnivého odhodlání.

„Tak on je na dosah,“ pomstychtivě se rozzářila. „Je na dosah, a já ho dostanu! Musíme vypravit každého muže a každý obléhací stroj, který máme, to za to stojí.“

Stojí jí za to dostat muže, kterého nenávidí, ale nestojí jí za to osvobodit muže, který jí až příliš věrně sloužil a kvůli ní ztratil svobodu. Yves pocítil, jak mu obavou chladne krev. Ale co může udělat s Filipem, až ho dostane, než předat ho otci, který ho možná omezí a uvězní, ale jistě mu neublíží? Jakmile svého zrádce přemůže a zvítězí nad ním, nenávist ji omrzí. Nemůže se stát nic horšího. Třeba dojde i ke smíření, jakmile se otec a syn budou nuceni setkat, a buď se spolu srovnat, nebo se navzájem zničit.

„Já ho dostanu,“ pronesla císařovna pomalu a s planoucím odhodláním, „a on přede mnou klekne na kolena před vlastní zajatou posádkou. A pak,“ pronesla urputně a uváženě, „bude viset.“

Yvesovi se vydralo dušené zaúpění děsu a nevíry. Nadechl se, aby našel hlas a zaprotestoval, ale nedokázal pronést ani slovo. To přece císařovna nemůže myslet vážně. Syn jejího bratra, snad vzbouřený, ale přesto jeho vlastní tělo a krev, její vlastní blízký příbuzný a králův vnuk. Tím by zničila tu jedinou skrupuli, jež dosud bránila, aby se z této války nestala naprostá krvavá lázeň, výjimku, která se nesmí zrušit. Příbuzný smí příbuzného zastrašit, podvést, oklamat, přechytračit, ale ne zabít. Přesto její tvář vyjadřovala železné odhodlání, doutnající rozjaření. Myslela to vážně, a udělá to, bez záchvěvu pochyb, nepočká, nepoleví.

Král David se prudce otočil od nepřítomného sledování temnícího světa za oknem, zahleděl se nejdříve na svou neteř a pak na maršála a hofmistra, kteří mu pohled oplatili a stvrdili jeho úlek. I král váhal pronést přímo, co měl na mysli; měl dlouholeté zkušenosti s reakcemi císařovny na jakýkoli náznak pokárání, a třebaže se jejích záchvatů vzteku osobně nebál, znal jejich trvalost a úpornost, a beznaděj snahy je zvládnout, jakmile vzplanou. Proto promluvil tím nejrozumnějším a nejmírnějším hlasem:

„Je to moudré? Uznávám jeho provinění i tvoje nepochybné právo, ale stálo by za to v tuto chvíli zadržet ruku. Zbavilo by tě to snad jednoho nepřítele, ale jistě by to vzbudilo tucet jiných. Po mírových rozhovorech by to byl způsob, jak zajistit pokračování války, a s ještě větší hořkostí než dříve.“

„A hrabě tu není,“ důrazně dodal hofmistr, „abychom se s ním poradili.“

Ne, rozsvítilo se náhle Yvesovi, právě proto císařovna vytáhne ještě dnes v noci, zahájí přípravy k přesunu všech obléhacích strojů, které se dají rychle přepravit, pobere všechny vojáky, které bude moci, nechá všechny ostatní plány padnout, jen aby se probila do La Musarderie dřív, než se hrabě z Gloucesteru doslechne, co se chystá. A ona to udělá, má na to tvrdost i černý nevděk. Pověsí Filipa a hraběte Roberta postaví před hotovou věc a mrtvého syna. Ona se toho odváží! A vůbec jí nezáleží na tom, jak strašlivý rozklad musí následovat, jak zničí svou vlastní věc, jen když bude moci hodit oprátku na krk tomuto jednomu nepříteli.

„Milosti,“ vykřikl a zmařil opatrnou umírněnost krále Davida, „to nemůžete udělat! Nabídl jsem vám pěkný hrad a osvobození čestného vojáka, který obohatí vaše řady, ale nenabízel jsem vám smrt, smrt, pro kterou bude hrabě Robert truchlit až do konce života. Zajměte ho, to ano, dejte ho hraběti jako vězně, ať si to vyřídí mezi sebou. To je spravedlivé. Ale tohle – tohle nesmíte, nemůžete udělat!“

Již byla na nohou, rozzuřená, ale ovládající se, protože Yves byl jen malý drzoun, kterého stačilo smést stranou a ne rozdrtit, a v tomto okamžiku byl pro ni ještě užitečný. Viděl ji už takto vzplanout a sápat jiné nešťastníky. Nyní ten oheň sežehl jeho, a i ve svém rozhořčení před ním couval.

„Ty mi budeš říkat, co smím a co nesmím, chlapečku? Tvůj úkol je poslouchat, a poslouchat budeš, nebo se octneš v horším žaláři a těžších okovech, než jsi zažil dosud. Maršále, okamžitě zavolejte na poradu Salisburyho a Reginalda a Redverse, ať strojníci připraví mangonely, všechny, které se dají rychle přemístit. Vyrazí napřed, zítra v poledne chci mít na cestě přední voj a hlavní voj se musí řadit. Chci mít svého zrádce mrtvého během pár dnů a nedám si pokoj, dokud se nebude houpat. Najděte mi muže, kteří znají cestu do Greenhamsteadu, budeme je potřebovat. A ty,“ obrátila planoucí zrak na Yvese, „počkáš v předsíni, dokud tě nezavoláme. Říkáš, že nám můžeš nakreslit plány La Musarderie, a teď to prokážeš. A pořádně! Znáš-li nějaké slabiny, uveď je. Děkuj za to, že tě nechávám na svobodě a se zdravou kůží, a pamatuj, jestli mi neposkytneš, co jsi mi slíbil, přijdeš o oboje. A teď jdi, zmiz mi z očí!“

XI.

Nyní se nedalo nic dělat, jen se srovnat s tím, co se už stalo a nemůže se odestát, zvládnout to co nejlépe a pokusit se všemi prostředky zabránit nejhoršímu. Na jeho odhodlání vrátit se k La Musarderii a bojovat až do krajnosti pro vysvobození Oliviera se nic nezměnilo. Podpoří útok, jak bude moci. Strávil v noci několik hodin kreslením plánů hradu a terénu od hřebenu až dolů k řece a snažil se co nejlépe odhadnout rozsah vyklestěného prostoru okolo pevnosti a vzdálenost, kterou budou muset překonávat obléhací stroje. Dokonce označil kurtinovou věž, kde došlo k poškození a opravám a kde by snad bylo možné dosáhnout průlomu. Ať si císařovna poslouží hradem, jakmile bude Olivier bezpečně venku ze zajetí, bude-li však tomu moci zabránit, nedovolí jí zabít hradního pána. Když se jí postavili jiní, smělejší a uznávanější než on, vší silou dokazovala, že hrabě Robert je Filipovou zradou stejně smrtelně ur
ažen jako ona a že nebude váhat a schválí tu smrt. Přesto nemilosrdně spěchala, aby zahájila svůj podnik dřív, než se její bratr bude moci doslechnout o jejím záměru. Ne že by se Roberta bála nebo byla ochotná uznat, že bez něho válku vést nedokáže. Bylo známo, že ho dovede ponížit na veřejnosti stejně arogantně a nemilosrdně jako každého jiného. Ne, šlo jí o to, aby ho postavila před již dokonanou smrt, znemožnit domluvy, znemožnit vykoupení, postavit ho před svůj nesporný a absolutní čin, prohlásit svou svrchovanost. Neboť všechny ty roky, kdy ho používala a spoléhala na něj, na něho také určitě žárlila a nepřála mu, že nad ni vyniká.

Yves prospal těch pár hodin, jež mu zůstaly, když skončila porada, zabalen do pláště na lavici ve ztemnělé síni, a v utrápené hlavě neměl nejmenší představu, jak předejít císařovnině pomstě. Nešlo jen o to, že takovým činem by si odcizila polovinu svých přívrženců a vypudila z pochvy všechny meče, jež dosud nebyly taseny a zkrvaveny, čímž by se prodloužilo a otrávilo toto již nyní jedem prosycené válčení. Šlo i o to (přestože po takovém dnu nedokázal proniknout do jádra svých pohnutek), že si Filipovu smrt nepřál. Byl to nepřístupný, uzavřený člověk, bylo těžké ho poznat, ale za jiných okolností by ho možná měl rád. Míval ho rád i Olivier, ale také mu nerozuměl.

Yves trhaně pospával až do hodiny před úsvitem. V pošmourných dopoledních hodinách se připravil a vyjel s hlavním vojem císařovniny armády pod velením Johna FitzGilberta do útoku na La Musarderii.

Rozmístění obléhacích sil okolo hradu bylo ponecháno maršálovi a maršál svou práci znal. Dovedl dostat své strojníky a jejich mangonely do pozic na hřebenu bez hluku a ruchu, který by dolehl ke strážným na zdech, a strategicky rozmístil své družiny do úkrytu kolem celého hradu od břehu řeky až na okraj vesnice nahoře, kde císařovna se svými ženami zabrala dům knězi, aby nemusela snášet strasti táboření. Operace by asi byla mnohem obtížnější a tajemství by se prozradilo ještě téhož dne, nebýt toho, že si greenhamsteadští vesničané za Musardů žili docela dobře a necítili nejmenší potřebu varovat současného pána La Musarderie. Smířili se s nynějším úplným obsazením, u jedné strany jim to prospěje, totiž u té, která se u nich objevila s přesvědčivou silou. A tak byli zticha, opatrně se krčili mezi vojáky, kteří k nim vpadli, a čekali, jak to dopadne.

Rozmisťování pokračovalo až do tmy a strážné na zdech upozornily na nebezpečí až první nedostatečně přikryté a zadušené ohně v táboře na hřebenu. Obchůzka ochozů ukázala mnoho podobných jiskřiček, roztroušených mezi stromy kolem dokola vykácené prostory.

„Přivedl na nás celou její armádu,“ prohodil Filip s klidem ke Cadfaelovi nahoře na jižní věži, dívaje se na droboučká světélka ukazující kruh obléhatelů. „Chlapec stojí za svým slovem! Čirou náhodou zřejmě měla v Gloucesteru shromážděnou radu hrabat se všemi jejich družinami, zrovna když bych se bez nich ochotně obešel. Nu, pozval jsem ho na hostinu. Jsem tak připraven, jak mohu proti takové přesile být. Zítra uvidíme. Aspoň už máme výstrahu.“ Pak velmi zdvořile řekl svému mnišskému hostu: „Pokud se chcete vzdálit, klidně to udělejte hned, dokud je čas. Přijmou vás s úctou a uvítají vás.“

„Považuji tu nabídku za velmi laskavou,“ stejně zdvořile odpověděl Cadfael, „ale bez svého syna odtud neodejdu.“

Když se úplně setmělo, opustil Yves své stanoviště mezi stromy na severu. Oblohu zakrývaly nízké mraky, halící měsíc a hvězdy. Této noci se nebude nic dít. Při takové ukázce síly jistě dojde na výzvu ke kapitulaci, místo aby se hned na začátku pustili do rozbíjení takového cenného majetku. Takže za svítání. Má tuto jednu noc na navázání kontaktu, půjde-li to.

Paměť měl výbornou. Dosud dokázal slovo od slova opakovat, co řekl Filip o svém nečekaném hostu: „Může v mé kapli dodržovat hodinky stejně věrně jako ve Shrewsbury. A také to dělá, dokonce i půlnoční.“ Mimoto Yves věděl, kde musí být kaple, protože když ho vyprostili z kobky a vedli z paláce do síně, zahlédl, jak se kaplan noří ze šeré kamenné chodby s misálem v ruce. Někde na té chodbě Cadfael možná, dá-li Bůh, bude i této noci před utkáním konat svůj osamělý obřad. Zejména tuto noc své modlitby nevynechá.

Tma byla velkým požehnáním. I tak, přestože má černý plášť a jde tiše, je možné postřehnout pohyb podle záchvěvu v hluboké černavě nebo pouhým pohybem vzduchu. A obnažený svah, který musel překonat, se mu v tu chvíli zdál úmorné míle dlouhý. Ale i oholené úbočí se může vlnit, nabízet mělké brázdy, které budou přesto dost hluboké na to, aby mu zajistily souvislou cestu od stromů ke kurtinové zdi a zastíněnému koutu pod severní věží, kde roste ten obrovský vinný kmen. V odstínech tmy se může stát jistou ochranou i malá prohlubeň. Přál si, aby viděl hlavu strážného, který přecházel po zdi mezi těmi dvěma věžemi, ale na to byl příliš vzdálen. Až bude za polovinou, odliší se možná pevná hmota od oblohy natolik, aby mu ukázala obrysy věží a cimbuří, třeba bez podrobností; snad i pohyb hlavy ve volném prostoru, jak strážný přechází po svém úseku ochozu. Doufat ve větší viditelnost bylo z bytečné. Znamenalo by to jen, že by bylo vidět i jeho.

Ovinul kolem sebe těžký černý plášť a postoupil před stromy. Slabý odraz světla pochodní z nádvoří vytvářel pod hustým příkrovem oblaků sotva postřehnutelnou svatozář. Upřel na ni oči a kráčel směrem k ní. Nohama ohledával neviditelnou půdu, jako to dělají slepci. Kráčel vyrovnaným krokem a nebyl žádný vítr, aby zapleskal jeho pláštěm a vlasy, takže by to mohli na dálku vycítit.

Černá hmota čnící proti obloze se blížila. Sluchem začínal vnímat drobné zvuky vycházející zevnitř nebo od strážných na hradbách, když se střídali. Jednou náhle vzplála pochodeň a zavolal nějaký hlas, když kdosi stoupal z nádvoří, a Yves padl na zem, schoval hlavu a všechno ostatní pod plášť a zůstal ležet tiše tam, kde bylo všechno kolem tiché, a nehybně tam, kde se nic nehýbalo, pro případ, že by ti dva nahoře pohlédli přes cimbuří a podle nějakého nepatrného znamení odhalili, že se blíží živý tvor. Ale muž s pochodní si zase rychle posvítil na cestu dolů a okamžik minul.

Yves se opatrně posbíral, chviličku stál nehybně, aby se volně vydýchal, a zadíval se před sebe, než pokračoval v tichém plížení. Nyní byl již tak blízko, že rozeznával hlavu strážného přecházejícího mezi věžemi, jelikož pohyb, i neviditelný ve tmě, se dá postřehnout. Tady, kde se stýkala věž a hradba, začínala podprseň; opět si to bedlivě prohlédl, než padla tma, a viděl, jak husté, přerostlé větve révy natahují křivolaké paže a chytají se dřevěné galerie, jež vyčnívá z kamene. Mělo by být možné přelézt přes její zábradlí, až se bude strážný ubírat opačným směrem. A pak?

Yves přišel neozbrojen. Meč a pochva jsou k ničemu, když člověk leze po stromě nebo po hradní zdi, a nemínil napadnout Filipovu stráž. Chtěl se jen dostat dovnitř a zase ven neodhalen a pronést slovo výstrahy, kterou musí předat, aby po nezdaru v Coventry zůstala živá aspoň křehká naděje na urovnání a mír. A zda se mu to zdaří nebo nezdaří, to bude záležet na náhodě a jeho vlastní vynalézavosti.

Strážný na zdi právě odcházel k vzdálenější věži. Yves využil toho okamžiku a rozběhl se přes nebezpečnou nerovnou půdu, vděčně zapadl pod hradbu a sunul se podél ní, až se dostal do rohu a vsoukal se pod spleť větví. Tady mu byla podprseň nahoře ochranou místo hrozbou. Do půlnoci jistě schází ještě skoro hodina, může si tedy několik minut v klidu vydechnout a naslouchat krokům nahoře, jež sem doléhaly jen slabě, i když se blížily, a zcela utichaly, jakmile strážný zamířil pryč.

Plášť musí nechat tady, šplhat v něm by bylo nepohodlné a možná nebezpečné. Postaral se však, aby i pod ním byl oblečen do černého. Počkal, až se kroky nad ním dvakrát vrátí, aby si změřil interval, protože při každém návratu bude muset zkamenět. Když zvuk potřetí utichl, nahmatal pevnou větev, jíž by se zachytil, a začal šplhat.

Téměř bezlistá réva se příliš nehýbala ani nešelestila a větve byly křivolaké a sukovaté, ale velmi silné. Cestou musel několikrát zanechat pohybu a zůstat viset bez hnutí, zatímco se strážný nahoře na okamžik zastavil, když se obracel, a rozhlédl se po vykácené ploše, jako se jistě rozhlížel i v době, kdy se Yves plížil pod nejistou ochranu kurtinové zdi. Jednou, jak hledal, čeho se zachytit u oblé zdi věže, sáhl rukou do střílny, postřehl uvnitř záblesk světla, prosvítajícího pootevřenými dveřmi, a stáhl se zpět do kouta ke zdi v hrůze, že ho někdo mohl zahlédnout. Všude bylo dál ticho, a když opatrně nahlédl, nebylo uvnitř vidět nic než hranu oněch vnitřních dveří a ostrý okraj světla. Co kdyby vedly nezamčené dveře i z chodby do věže… Během dne jistě stěhovali zbraně, jakmile se dověděli o nebezpečí, a místo pro lehké mangonely a espringaly bylo na hradbě a na věžích. Určitě už tam
mají i hromadu kamenů a kusů železa pro mangonely a střely a oštěpy pro espringaly…

Yves čekal, až se bude zase mocí pohnout, a doufal.

Věže La Musarderie vyčnívaly jen málo nad zeď s cimbuřím a réva se vyšplhala až nad úroveň podprsně, stále přisátá ke kameni. Dostal se k silnému dřevěnému zábradlí dřív, než si to uvědomil, zůstal nehybně viset a díval se přes ně do galerie v podprsni. Byl nyní jen tři kroky od strážného, když ten došel na obrátku a otočil se. Yves počkal, až odejde do poloviny vzdálenosti, než se odvážil hmátnout po pevném zábradlí tam, kde začínala podprseň, a přehoupnout se na galerii. Ještě jeden interval a bude moci vylézt na ochoz. Zalehl těsně u jednoho zubu cimbuří a počkal, až ho kroky minou a opět se vrátí. Pak se opatrně prosoukal mezerou mezi zuby na pevný kámen a otočil se k věži. Posádka u ní skutečně nakupila střely pro obranné stroje, ale dveře byly nyní pevně zavřené a nepoddaly se tlaku. Na dopravu břemen nepotřebovali věž, do vnějšího nádvoří trčela shora kladka a hned vedle ústilo sch
odiště z nádvoří na hradbu. Mohl se dát jen jednou cestou, než se strážný na konci obchůzky obrátí. Yves v zoufalém spěchu slezl po prvních schodech, potom se za ruce spustil přes okraj a krůček po krůčku se soukal dolů, vratce zavěšen nad hlubinou.

Když strážný přicházel, Yves visel nehybně a pak pokračoval v bolestném sestupu do tohoto naštěstí odlehlého a tmavého kouta nádvoří. Ve vzdálené zbrojnici bylo stále světlo a hluk a ze síně do skladišť i z kovárny do zbrojnice přecházely cílevědomě a mlčky stínové postavy. La Musarderie řešila záležitost obklíčení klidně a zdatně, ale ještě si plně neuvědomovala, jaké množství proti ní stojí. Yves seskočil z posledních schodů, přitiskl se ke zdi a dělal si obraz o tom, kde vlastně je.

K paláci nebylo daleko, ale pokusit se k němu dostat podezřelým klusem by bylo nebezpečné. Ovládl se a vykročil z úkrytu přes nádvoří rychlým, zaměstnaným krokem, jak chodili i ostatní, kdo byli tak pozdě v noci venku. Ve známém prostředí šetřili pochodněmi, takže stačilo, aby držel tvář odvrácenou od světla a budil dojem, že rázně kráčí za nějakou důležitou záležitostí. Kdyby někoho potkal zblízka, musel by ho minout se zamumláním, tak zabrán do svého úkolu, že nemá čas na nic jiného. A nelhal by. Dostal se však k otevřeným dveřím a vstoupil do nich neosloven a hluboce si vydechl, když se bezpečně dostal tak daleko.

Opatrně se plížil úzkou chodbou s kamennými dlaždicemi, když se náhle z jedněch dveří před ním vynořil kaplan a zamířil směrem k němu s lahvičkou oleje v ruce. Právě dolil a upravil oltářní lampu. Nebyl čas se mu vyhnout, a kdyby to zkoušel, jedině by upoutal pozornost zamyšleného starého muže. Uctivě se tedy přitiskl ke zdi, aby mu uvolnil průchod, a hluboce se mu poklonil, když jej míjel. Krátkozraké oči ho mírně přejely pohledem a rezignovaný, pokojný hlas mu požehnal. Celý se roztřásl a skoro se zastyděl, ale přijal to jako dobré znamení. Starý kněz mu dokonce ukázal, kde je kaple, a ukázal mu směr k oltáři. Vstoupil tam pokorně a vděčně a poklekl, aby poděkoval za tucet nezasloužených milostí, jež ho přivedly až sem. Dokonce zapomněl i na to, že by měl zpozornět při každém zvuku, dělat si starost o život nebo přemýšlet, jak se vlastně dostane odtud. Byl tam, kam si předsevzal se dostat. A Cadfael ho nezklame.

Kaple byla vysoká, úzká a kamenně studená, ale její strohost trochu zmírňovaly vlněné závěsy na stěnách a záclona na vnitřní straně dveří. V šerém koutku za dveřmi, kde se stýkaly bohaté záhyby záclony se zdí, mohl stát ukrytý člověk. Jen kdyby za sebou příchozí úplně zavřel dveře, hrozilo by odhalení přítomnosti cizí osoby. Yves se tam postavil, urovnal záhyby, aby ho kryly, a připravil se na čekání.

Těch několik dní, kdy byl hostem v La Musarderii, se Cadfael o půlnoci probouzel a vstával převážně ze zvyku, ale také z potřeby lpět aspoň na vzpomínce na své povolání a na místo, kam patřilo jeho srdce. Pokud se nedožije návratu, bylo tím důležitější, aby se spojení nepřetrhlo. Bylo mu také velkou útěchou, že může konat mnišské obřady o samotě. Kaplan dodržoval všechny součásti uctívání, patřičné pro světského kněze, ale benediktinské hodinky nedržel. Cadfael se musel při půlnoční rozdělit o kapli jen jedinkrát, tenkrát, když chtěl i Filip něco říci Bohu.

Této noci přišel trochu předčasně, protože se nemusel probouzet ze spánku. V posádce La Musarderie toho dnes nikdo mnoho nenaspí. Odříkal obřad a zůstal klečet spíš v zasmušilém přemítání než v soukromé modlitbě. Všechny modlitby za Oliviera, které mohl vznést, už pronesl, a byly vyslechnuty, a v duchu je mnohokrát zopakoval, aby je Bohu připomněl. A modlit se za sebe mu připadalo nepodstatné v tuto hodinu, kdy dnešní den se svými nevyřešenými úzkostmi skončil a zítřejší starosti ještě nenastaly a není třeba je přivolávat.

Když vstal a obrátil se ke dveřím, všiml si, že se záhyby opony za dveřmi zachvěly. Na kraji se objevila ruka a odtáhla těžkou látku. Cadfael se nepohnul a nevydal žádný zvuk, když se mu před očima vynořil Yves, umazaný a rozcuchaný po svém šplhání, a naléhavým pohybem a rozšířenýma očima prosil o opatrnost a ticho. Chviličku oba strnuli a hleděli na sebe. Pak Cadfael opřel dlaň Yvesovi o prsa, jemně ho zatlačil zpátky do úkrytu a sám se vyklonil ze dveří a rozhlédl se po chodbě na obě strany. Filipova komnata byla blízko, bylo však sporné, zda v ní dnes bude. Nic se tu nehýbalo a Cadfaelova úzká cela nebyla ani deset metrů daleko. Natáhl se zpět, sevřel Yvesovo zápěstí, spěšně ho odtáhl po chodbě do tohoto azylu a zavřel dveře před světem. Objali se a chviličku napjatě stáli a naslouchali, ale všude bylo ticho.

„Mluv tiše,“ řekl pak Cadfael, „a budeme celkem bezpeční. Kaplan spí kousek odtud.“ Zdi byly i tady uvnitř velmi silné. „Tak copak tu děláš? A jak ses dostal dovnitř?“ Ještě chlapci svíral zápěstí, tak pevně, až to bolelo. Uvolnil stisk, posadil nečekaného návštěvníka na postel a držel ho za obě ramena, jako by ho svým dotekem mohl ochránit. „To bylo šílenství! Co tu můžeš dokázat? A já byl rád, že jsi z toho venku, ať se děje, co chce.“

„Vylezl jsem po vinném kmeni,“ zašeptal Yves. „A musím se vrátit stejnou cestou, leda byste věděl o lepší.“ Po prožitém rozčilení se trochu třásl; Cadfael cítil, že se mu pod rukama chvěje jako tětiva, jež se po výstřelu pomalu uklidňuje. „Není to žádný velký výkon, pokud bude možné rozptýlit strážného, zatímco polezu na galerii. Ale to počká. Cadfaele, musel jsem vám nějak přinést zprávu. On se musí dovědět, co má ona v úmyslu…“

„On?“ ostře vydechl Cadfael. „Filip?“

„Filip, kdo jiný? Musí vědět, s čím se bude muset vypořádat. Ona – císařovna – má s sebou půl tuctu svých baronů, všichni byli shromáždění v Gloucesteru, a měli s sebou všechna svá vojska. Salisbury, Redvers z Devonu, FitzRoy, Bohun, skotský král a všichni, největší armáda, jakou měla k dispozici za celý rok. A hodlá všechno použít proti tomuhle hradu. Může ji to přijít draho, ale chce ho dobýt, a rychle, než se Gloucester stačí dovědět, co se chystá.“

„Gloucester?“ nevěřícně opakoval Cadfael. „Ale vždyť ho potřebuje, bez něho nic nedokáže. Tím spíš, že tohle je jeho syn, i když vzbouřený.“

„Ne!“ prudce opáčil Yves. „Právě proto chce, aby zůstal v Herefordu a nic nevěděl, dokud nebude po všem. Cadfaele, ona hodlá Filipa pověsit a skoncovat s ním. Přísahala to a udělá to. Až se o tom Robert dozví, bude už jen moci pohřbít tělo.“

„To by se neodvážila!“ sykl Cadfael.

„To se odváží. Viděl jsem ji, slyšel jsem ji! Je neoblomně rozhodnutá ho zabít, a tohle je její jediná šance. Už se mu zakousla do krku a pochybuji, že by i sám Robert dokázal rozevřít její smrtelný stisk, ale ona mu k tomu nemíní dát příležitost. Bude po všem, než se on o tom vůbec doví.“

„Je šílená!“ řekl Cadfael. Spustil ruce z chlapcových ramen, seděl a viděl před sebou dlouhou řadu bezuzdností a zvěrstev, jež budou následovat po této smrti: každá dosud zbylá loajalita bude přervána, každé příbuzenství rozvráceno, poslední cáry naděje na smíření a zdravý rozum rozedrány a hozeny do větru. „On ji opustí. Mohl by se dokonce obrátit proti ní.“ A tím by se to možná opravdu ukončilo a násilím by došlo k urovnání, k němuž nedokázali dospět dohodou. Ale ne, on by se nepřiměl sáhnout na ni, jen by se stáhl z pole se svou osiřelostí a zármutkem a nechal její pád na jiných. Bude to delší záležitost a delší a hlubší agónie pro zemi, o kterou se bude bojovat křížem krážem až do posledního zoufalství.

„Já to vím,“ řekl Yves. „Ničí svou vlastní věc a odsuzuje nás všechny, obě strany, k pokračování tohoto chaosu, a Bůh ví, že i všechny ty chudáky, kteří nechtějí nic víc než sít a sklízet svá pole, prodávat, kupovat a v míru vychovávat děti. Pokusil jsem se jí to povědět do očí, a ona mě za to rozcupovala. Nikoho neposlouchá. Proto jsem musel přijít.“

A nejen proto, aby odvrátil zhoubný politický krok, pomyslel si Cadfael, ale také proto, že ta nadcházející smrt ho uráží a je jí nutno zabránit prostě jako barbarskému činu. Yves nechtěl, aby Filip FitzRobert zemřel. Ano, přišel se zbraní v ruce pro Oliviera a bude na tom trvat do posledního dechu, ale nebude spolupracovat s krutou pomstou své lenní paní.

„Za mnou,“ připomněl Cadfael. „Přišel jsi za mnou. Co tedy ode mne chceš, když už jsi tady?“

„Varujte ho,“ prostě odpověděl Yves. „Povězte mu, co s ním má v úmyslu, přinuťte ho, aby tomu uvěřil, protože ona se nikdy neoblomí. Aspoň mu povězte celou pravdu, než s ní bude muset vyjednávat. Raději by hrad uchovala a zabrala neporušený, než jej zbořila, ale když bude muset, zboří jej. Třeba se mu podaří vyjednat podmínky, jimiž si zachrání život, když se vzdá La Musarderie.“ Ale ani chlapec sám nevěřil, že by se to mohlo stát, a Cadfael věděl, že se to nikdy nestane. „Aspoň mu povězte pravdu. Pak je rozhodnutí na něm.“

„Postarám se,“ ujistil ho Cadfael velmi vážně, „aby nebyl na pochybách, co je v sázce.“

„Vám uvěří,“ pronesl Yves se zvláštní spokojeností. Protáhl se, vzdychl a opřel se hlavou o zeď. „Teď abych přemýšlel o tom, jak se odtud dostanu.“

Tou dobou už byli v La Musarderii na Cadfaela úplně zvyklí, přijímali ho jako neškodného hosta, trpěného hradním pánem, a chovali se k němu uctivě díky jeho rouchu. Volně se s nimi stýkal, chodil si po hradě, jak mu bylo libo, a hovořil, s kým mu bylo libo. To Yvesovi dobře posloužilo, aby se dostal pryč stejnou cestou, jako přišel.

Nejlépe se vyhneš pozornosti, poznamenal Cadfael, když jdeš, jako bys měl plné právo a oprávněný důvod jít tam, kam tě vidí jít, a nijak se neplížíš. Za dne je to samozřejmě riskantní i v početné posádce mladých mužů, kteří jsou si poměrně podobní, ale nyní ve tmě to dokonale platí, když jdeš přes nádvoří osvětlená ještě méně než normálně, aby shromáždění nepřátelé nemohli odhadnout sílu obrany.

Yves přešel přes nádvoří na úpatí schodiště k ochozu po Cadfaelově boku, docela bezstarostně a pomalu, důvěřivě poslouchaje pokyny, a vplul do temného kouta, kde se přitiskl ke stěně, zatímco Cadfael lezl po schodech, aby se vyklonil z mezery mezi zuby cimbuří a podíval se na roztroušené jiskry ohníčků v dálce mezi stromy. Strážný došel na tento konec své patroly, na okamžik se zdržel, aby se naklonil vedle něho a sdílel jeho úvahy, a když zase zamířil k vzdálenější věži, Cadfael šel s ním. Dole naslouchající Yves slyšel, jak se jejich tlumené hlasy vzdalují. Jakmile usoudil, že jsou dost daleko, spěšně se vyplížil po schodech, proskočil mezerou a lehl si na podlahu podprsně pod jedním zubem. Byl na konci galerie, natahovaly se k němu sukovité černé větve a křivolaké úponky, ale neodvážil se vstát a vytáhnout se mezi ně, dokud strážný neudělal ještě jednu otočku a opět se nevzdálil, nechávaje Cadf aela, aby sestoupil na nádvoří a šel si na zbytek noci lehnout.

Nad Yvesovou hlavou se ozval tichý, známý hlas: „Je pryč. Běž!“

Yves vstal, vysoukal se přes zábradlí do šlachovitých závitů révy a začal se opatrně spouštět dolů k zemi. A když chlapec zmizel a utichlo počáteční šustění a ševelení větví, Cadfael sestoupil do nádvoří a šel hledat Filipa.

Filip sám zkontroloval obranu a shledal, že je tak úplná, jak mohl svými prostředky dosáhnout. Tento útok přišel rychle, mladý Hugonin musel být neobyčejně přesvědčivý a císařovna neobyčejně dobře vybavená vojáky i zbraněmi, jinak by byl měl víc času na přípravu. Nevadí, tím dřív se rozhodne.

Stál právě na ochozu nad branou a shlížel na otevřený násep, po němž se časně ráno pod praporcem příměří přiblíží první vyzývatel, když ho Cadfael objevil.

„Vy, bratře?“ obrátil se s mírným údivem. „Myslel jsem, že dávno spíte.“

„Tohle není noc na spaní, dokud nebude uděláno všechno, co se dá udělat. A je třeba udělat ještě něco, a proto jsem přišel. Pane Filipe, musím vám povědět, a berte to vážně, protože to vážné je, že císařovna plánuje vaši smrt. Yves Hugonin sem na vás přivedl celé tohle vojsko, aby vysvobodil svého přítele a příbuzného. Ale ona ne! Ona tu není dokonce ani proto, aby dobyla hrad, přestože to musí udělat nejdřív. Je tu, aby zajala jednoho muže. A až vás dostane, hodlá vás pověsit.“

Nastalo ticho. Filip stál, hleděl k východu, kde před svítáním začne nejdřív blednout obloha. Nakonec tiše řekl: „O jejím smýšlení jsem nikdy nepochyboval. Povězte mi, když víte tolik, bratře, smýšlí tak o mně i můj otec?“

„Váš otec tu není. Neví, že její armáda vytáhla, a ona si dá dobrý pozor, aby se to nedověděl, dokud nebude po všem. Váš otec je v Herefordu u hraběte Rogera. Pro jednou vytáhla bez něho. Z dobrého důvodu. Vidí, že má na dosah svého hlavního nepřítele. Je tady, aby vás zničila. A protože si dává takovou práci, aby to před ním utajila,“ dodal Cadfael vzdáleným a vlídným hlasem, „zdá se, že si není dvakrát jistá tím, jak o vás smýšlí.“

Podruhé mezi ně padlo ticho. Pak Filip promluvil, aniž |otočil hlavu: „Znal jsem ji dost dobře, aby mě nyní nic nepřekvapilo. Nic lepšího jsem neočekával, kdyby někdy k tomuto došlo. Znevážil jsem ji, když jsem se obrátil ke králi, ¦to je pravda, ale méně už je pravda, nebo jen zčásti, že jsem se obrátil proti ní. Nic nedokázala, v tom to vězelo. A zde, ačkoli v Normandii ne, je Štěpán na vzestupu. Jestliže dokáže zvítězit, kde to ona nedokázala, a ukončit tento zmatek a pustošení, ať se převlékne tolik kabátů, kolik je třeba, aby se to uskutečnilo. Jakýkoli konec, který nechá lidi žít, obdělávat pole, jezdit po silnicích a bezpečně konat své řemeslo, je žádoucnější než ospravedlnění a triumf nějakého monarchy. Můj otec určil směr, kam půjdu. Pro mne je Štěpán stejně dobrý jako Matylda, když dokáže prosadit pořádek. Ale chápu její vztek. Uznávám, že má právo na každou částečku své záti ke mně. Má právo mě nenávidět a já její nenávist unesu.“

To bylo poprvé, kdy promluvil takto volně, umírněně, bez lítosti i bez kajícnosti.

„Jestliže jste mi uvěřil, že vám chystá potupnou smrt, splnil jsem své poslání. Znáte-li celou pravdu, můžete se na ni připravit. Ona však sleduje i zisk, nejen pomstu. Budete-li chtít, mohl byste vyjednávat.“

„Jsou věci, s nimiž neobchoduji,“ otočil Filip hlavu a usmál se.

„Tak mě ještě chviličku poslouchejte. Mluvil jste o císařovně. Nyní se mnou mluvte o Olivierovi.“

Tmavá hlava se opět prudce odvrátila. Filip stál němě, hleděl k východu, kde nebylo vidět vůbec nic, ledaže si do tmy něco promítala jeho mysl.

„Budu o něm tedy mluvit sám. Znám svého syna. Je jednodušší povaha než vy, žádal jste od něho příliš mnoho. Myslím, že jste s ním sdílel mnoho nebezpečných chvil, že jste si zvykli spoléhat se jeden na druhého a jeden druhého jste si cenili. A když vy jste změnil dráhu a on s vámi jít nemohl, byl to dvojnásob hořký rozchod, protože jste oba cítili, že ho ten druhý zklamal. On viděl jen zradu a vy jste viděl nepochopení, jež bylo také zradou.“

„To říkáte vy, bratře,“ upozornil Filip už zase klidně, „ne já.“

„Moje myšlenka má stejně ostrý hrot jako dýka. Císařovně její zášť nezazlíváte. Proč nedokážete být stejně spravedlivý k mému synovi?“

Nedostal od Filipa žádnou odpověď, ale nepotřeboval ji; už věděl. Olivier byl draze milován, císařovna nikdy.

XII.

Očekávané poselství přišlo se svítáním a přinesl je maršál. Skupina se vynořila z lesa a dala se po náspu, aby ji bylo vidět, jakmile opustí příkrov stromů: napřed rytíř s bílým praporcem, za ním FitzGilbert s třemi důstojníky za zády, ne v brnění a bez viditelných zbraní, aby dali jasně najevo, že v tuto chvíli ničím nehrozí a hrozbu neočekávají. Jakmile byli zpozorováni, Filip vstal z krátkého spánku, vyšel na ochoz nad branou mezi obě věže a čekal na ně.

Cadfael dole na nádvoří poslouchal rozhovor ze dveří síně. Ticho uvnitř hradeb bylo jako klid před bouří, jelikož každý se zastavil a strnul, aby lépe slyšel; ne ze strachu, spíš z pronikavého rozechvění či vzrušení, jaké prožili už mnohokrát a na něž byli již zvyklí a skoro je vítali.

„FitzRoberte,“ zvolal maršál, který se zastavil několik metrů od zavřené brány, aby lépe viděl na muže, jehož vyzýval, „otevřete bránu Její Milosti císařovně a přijměte jejího vyslance.“

„Vyřiďte své poselství z místa, kde stojíte,“ odpověděl Filip. „Slyším vás docela dobře.“

„Dávám vám tedy na vědomí,“ pronesl důrazně FitzGilbert, „že váš hrad je obklíčený silným vojskem. Nemůže se k vám dostat žádná posila a nikdo z vašich lidí se nedostane ven, jedině po dohodě s Její Milostí. Nemylte se, proti útoku, který na vás můžeme podniknout, nemůžete obstát, a my jej podnikneme, zůstanete-li zatvrzelý.“

„Předneste svou nabídku,“ odtušil Filip nepohnutě. „Nemáte-li žádnou, mám dost práce.“

FitzGilbert byl příliš ostřílený v manévrování v občanské válce, aby se dal otřást nebo rozptýlit tónem, jakým se s ním mluvilo. „Dobrá,“ odvětil. „Vaše lenní paní, císařovna, vás vyzývá, abyste okamžitě vydal tento hrad, nebo jej vezme útokem. Vydejte jej neporušený, nebo padnete i s ním.“

„A za jakých podmínek?“ stručně opáčil Filip. „Uveďte je.“

„Bezpodmínečnou kapitulaci! Musíte se i se všemi, které tu držíte, podřídit vůli Její Milosti.“

„Vůli Její Milosti bych nevydal ani psa, který se na ni jednou opovážil štěknout,“ odpověděl Filip. „Rozumné podmínky bych možná zvážil. Ale i pak bych chtěl tvoji záruku, Johne, na podporu její.“

„Žádné smlouvání nebude,“ suše prohlásil maršál. „Poddejte se, nebo zaplaťte cenu.“

„Pověz císařovně, že ji to může přijít draho. Nedáme se koupit levně.“

Maršál pokrčil rameny a obrátil koně po svahu dolů. „Neříkej, že jsi nebyl varován!“ zavolal přes rameno a odklusal k lesu s hlasatelem před sebou a důstojníky za sebou.

Pak už dlouho čekat nemuseli. Útok začal mračnem šípů ze všech okrajů lesa kolem hradu. Pro dobrého lučištníka byly hradby na dostřel a každý, kdo se neopatrně ukázal mezi zuby cimbuří, byl snadným terčem; ale Cadfaelovi, který stál na jihozápadní věži, nejblíž k vesnici na vrcholku, připadalo, že útočníci chrlí střely zčásti pro zastrašení a nebojí se, že jim šípy dojdou. Obránci si dávali mnohem větší pozor, aby neplýtvali, a stříleli, jen když objevili někoho, kdo neopatrně vyhlédl z úkrytu. Jestliže jim dojde zásoba šípů, nemají je čím nahradit. Espringaly a střely i oštěpy, které se z nich vrhaly, si šetřili na odražení hromadného útoku. V útočící družině by spolehlivě našli cíle, ale proti jednomu muži v pohybu by střelami plýtvali a plýtvání si nemohli dovolit. Nízké, široké stroje, připomínající velké samostříly, byly vsazené do mezer v cimbuří, čtyři na této jihozápa
dní straně, odkud se dal nejspíš očekávat početný útok, další dva obrácené na východ a na západ.

Mangonely měli jen dva a neměli pro ně žádný terč, pokud nebude maršál tak nemoudrý a nevyšle hromadný útok. Sami se museli obávat obléhacích strojů, ale těžké kameny, v případě potřeby vrhané do houfu mužů ženoucích se k hradbám, by v jejich řadách dokázaly vyorat hrozné brázdy a způsobit, že by se tento druh útoku neúnosně prodražil.

První hodiny byly akce spíš chvilkové, ale jeden dva útočící lučištníci zasáhli cíl. Zatím to byla jen škrábnutí, když se nějaký neopatrný mladíček na okamžik ukázal mezi zuby cimbuří. Nebylo pochyb, že i někteří zkušení lukostřelci na zdech trefili někoho na okraji lesa na hřebenu. Zatím to všichni jen zkoušeli.

Pak udeřil do kurtinové zdi pod podprsní první kámen a odrazil se bez větších škod. Odlétlo jen několik úlomků zdiva. Nato se z úkrytu vyvalily obléhací stroje a začaly soustředěně bušit do hradeb. Našly si správnou vzdálenost, kámen za kamenem hučel vzduchem a duněl o spodek zdi. Soustřeďovaly se na tuto jednu věž, kde Yves zpozoroval stopy dřívějšího poškození a oprav. Tohle bude pokračovat celý den, říkal si Cadfael, a v noci se možná pokusí dostat ke zdi beranidlo a probít se konečně dovnitř. Prozatím ztratili aspoň jednoho strojníka, který se ve svém zápalu příliš jasně ukázal. Cadfael viděl, jak ho vlečou zpátky mezi stromy.

Díval se přes výšinu, za níž se skrývala vesnice Greenhamstead, a pátral po pohybu mezi stromy nebo po ukrytých strojích. Bylo to bitevní pole, na němž neměl mít žádnou účast. Nic ho nepoutalo k obléhatelům ani obléhaným, jen to, že byli lidé jako on a mohli krvácet. Měl by být raději užitečný tím jediným způsobem, jakým si to zde může ospravedlnit. Ale když se uvážlivě ubíral po strážním ochozu od jednoho zubu cimbuří k druhému jako zkušený voják, který má rád svou kůži, shledával, že si v duchu pochvaluje, jak Filip rozmístil své lučištníky a espringaly a jak věcně se posádka věnuje obraně.

Dole v síni kaplan a jeden starší správce ošetřovali drobná poranění, jež se zatím vyskytla, pohmožděniny a šrámy od létajících odštěpků kamene, jež se rozprskávaly do výše při ostřelování hradby, a pár zejících ran od šípů, kde se z ochrany cimbuří vynořila ruka nebo rameno. Nic vážnějšího; zatím. Cadfael až příliš dobře věděl, že horší zanedlouho přijde. Přidal se k ošetřovatelům a potěšilo ho, že několik hodin skoro neměl co dělat. Než však minulo poledne, bylo zjevné, že FitzGilbert dostal rozkaz zaútočit na La Musarderii všemi prostředky, které měl k dispozici, a zajistit rychlý konec.

Již na počátku došlo pod pláštíkem pokračujícího náporu kamenů na západní věž k jednomu přímému útoku na bránu, ale espringaly nad branou vyryly svými oštěpy v řadách útočníků brázdy, takže se museli stáhnout a odvléci s sebou raněné. Poplach ovšem poněkud odpoutal pozornost od hlavního náporu a odvedl řadu obránců, aby posílili věže nad branou. Obléhatelé toho využili, aby vytlačili z lesa svůj největší mangonel a vrhli na hradby všechny nejtěžší kameny a bedny železného šrotu. Zamířili výš, do dřevěné podprsně, jež byla daleko zranitelnější než hutné zdivo hradby. Cadfael cítil uvnitř v síni, jak se při každém nárazu zachvívá, a vzduch se tetelil jako v předzvěsti bouřky. Začnou-li útočníci střílet ještě výš a posílat střely přes hradbu mezi budovy na nádvoří, brzy se možná budou muset přesunout se svou činností a svými několika raněnými do paláce, pevného jako skála.

Přišel mladý lučištník s roztrženou paží visící ve zkrvaveném rukávu a seděl, potil se a těžce dýchal, zatímco mu odstřihávali látku, čistili a ošetřovali zející ránu.

„Touhle rukou natahuji luk,“ ušklíbl se. „Ale z espringalu můžu střílet dál, když mi ho někdo natáhne. Velký kus podprsně je na třísky, málem jsme přišli o mangonel, když spadlo zábradlí, ale podařilo se nám ho mezerou v cimbuří vtáhnout dovnitř. Trochu moc jsem se vyklonil a dostal tohle. Bohunovi lučištníci to umějí.“

Teď přijdou, přemítal Cadfael, zatímco uhlazoval obvaz na rozťaté paži, hořící šípy do rozštípaného dřeva galerie.

Tenhle chlapec se stal ke své škodě důkazem, že tam snadno dostřelí, není skoro žádný vítr, aby šípy unášel, naopak, podle bezvětří a něčeho ve vzduchu se dá soudit, že přijde tuhý mráz, a všechno dřevo bude suché jako troud.

„Nepokusili se dostat ke zdi pod vámi?“ zeptal se.

„Zatím ne.“ Mladý muž opatrně ohnul ovázanou paži, ve tváři mu cuklo, pokrčil však rameny, vstal a chystal se zpátky za svými povinnostmi. „Mají opravdu naspěch, ale tolik zase ne. Ale v noci to asi zkusí.“

Za soumraku vyšel Cadfael na nádvoří a pod bezměsíčnou oblohou, zataženou těžkými nízkými mraky, vystoupil na strážní ochoz a z úkrytu se podíval na rozštípanou galerii, jež se opile, šikmo vykláněla mezi věží a kurtinovou zdí. V lesích okolo se nahoře mihotaly ohně, a když tu a tam vyšlehly, narýsovaly obludné černé tvary útočných strojů. Vzdálenost je měnila v stěží postřehnutelné hračky, ale nezmenšovala jejich hrozivost. V tu chvíli však nastalo zklidnění, téměř ticho. Na hradbě se obránci opatrně vynořovali z úkrytů za zuby cimbuří a hleděli k hřebenu a vesnici za ním. Na střelbu lukem už bylo příliš málo světla, pokud by někdo nenabídl neodolatelný cíl tím, že by vstoupil do plného světla pochodně.

Už měli první mrtvé, uložené v kamenném chladu kaple a na chodbách paláce. Pohřbívat se nedalo.

Cadfael kráčel po zdi od věže k věži, mezi muži v šeru, napjatými, nehybnými, a zahlédl Filipa na konci ochozu, kde v koutě u věže volně visely zbytky podprsně. Tmavý na tmavém pozadí, stále v brnění, pátral očima v záblescích ohně na okraji lesa po rozmístění mangonelů, které proti němu přivezla císařovna.

„Nezapomněl jste, co jsem vám říkal?“ zeptal se ho zblízka Cadfael. „Pověděl jsem vám totiž holou pravdu.“

„Ne,“ neotočil Filip hlavu, „nezapomněl jsem.“

„A nepřipadalo vám to k nevíře?“

„Ne,“ usmál se. „Ani jsem nezapochyboval. Právě na to myslím. Kdyby Bůh císařovnu předešel, budou se muset udělat opatření pro ty, kdo zůstanou.“ Pak přece otočil hlavu a stále se usmívaje pohlédl zpříma na Cadfaela. „Vy nechcete, abych přišel o život?“

„Ne. Nechci, abyste přišel o život.“

Jeden z ohníčků v dálce, o nic větší než první jiskra z pazourku, náhle vzplanul v jasnou rudou zář, rozhodil kolem sebe stíny prudkého pohybu, maličký vír sotva postřehnutelného ruchu v noci a v lese, kde větve vyvstaly jako jemná krajka a opět zmizely. Do tmy se sykotem a plápolem vylétlo cosi jako strašlivá kometa vlekoucí za sebou ohnivý chvost. Jeden z mladých lučištníků deset metrů od místa, kde stál Cadfael, na to s bezmocným úžasem zíral. Pouhý chlapec, nezvyklý na obléhání. Filip zakřičel na poplach a na výstrahu a jako šíp se vrhl k chlapci, chopil ho kolem pasu a strhl s sebou pod ochranu věže. Všichni tři upadli, jako padali všichni muži pod každý zub cimbuří podél zdi a tiskli se do úhlu mezi zdí a dlážděným ochozem. Kometa chrlící jiskry a výtrysky planoucí kapaliny zasáhla střed poškozené galerie, rozstříkla se, rozmetala hořící dehet od jednoho konce proláklých trámů na druhý a také
všemi mezerami na strážní ochoz. Potlučené dřevo se okamžitě vzňalo a plameny vyskakovaly z polámaných prken a rozštípaného zábradlí po celé délce zdi.

Filip už byl na nohou a zvedal s sebou chlapce s vyraženým dechem.

„Jsi v pořádku? Můžeš chodit? Honem dolů, nech oheň ohněm. Běž pro sekyry!“

Později se budou muset ošetřovat popáleniny a horší věci, ale tohle bylo naléhavější. Mladý muž se zuřivým spěchem slézal dolů na nádvoří a Filip se pod ochranou zdi přikrčeně rozběhl podél požáru, zvedal své muže a nejhůř postižené posílal dolů do bezpečí, aby vyhledali pomoc. Tady se bude muset podprseň odsekat, než se od ní oheň rozšíří dovnitř, přeskočí na dřevěné konstrukce věží a naprská roztavený dehet na nádvoří. Cadfael scházel ze schodů s naříkajícím mladíčkem v náručí. Opatrně ho snášel z jednoho schodu na druhý, ovinutého vlastním škapulířem, aby udusil ještě doutnající látku a zápach připáleného masa. Dole už na něho a na další postižené čekali jiní, aby je odnesli do úkrytu. Cadfael zaváhal, skoro se mu chtělo vyběhnout zpátky. Filip na ochozu spolu se zbylými strážci odsekával planoucí dřevo a brodil se přitom loužičkami hořícího dehtu, aby dosáhl na trá my, které ještě vratce držely ve zdi.

Ne, není členem posádky, nemá právo se zapojit do sporu na jedné ani na druhé straně. Raději aby se šel podívat, co může udělat pro popálené.

Snad za půl hodiny, přecházeje mezi lůžky v síni, chřípí plné zápachu spálené vlny a masa, zaslechl, jak se dřevo galerie ulamuje a padá, skřípá, když povolují poslední vlákna, cestou plápolá a hučí, rozníceno letem, hlučně dopadá pod věž a tam se s praskáním hroutí u kamene.

O něco později přišel Filip, učerněný až po čelo a s vyprahlým hrdlem, jak se nadýchal dýmu, a pozdržel se, jen aby se podíval, jak se daří jeho raněným. Sám měl popáleniny, ale nevěnoval jim pozornost.

„Do rána se pokusí prolomit zeď,“ řekl.

„Ještě bude příliš horká,“ namítl Cadfael, nepřestávaje natírat těžce popálenou paži.

„Oni to zkusí. Je to jen dřevo, stačí pár hodin nočního chladu. A chtějí rychlý konec. Zkusí to.“

„Bez krytu?“ Stěží by vlekli až z Gloucesteru celou pevnou dřevěnou střechu, dost dlouhou na to, aby ochránila a zakryla oddíl mužů a těžké beranidlo, soudil Cadfael.

„Určitě ho celý den stloukali. Mají spoustu dřeva. A když na té straně chybí půl podprsně, budeme zranitelní.“ Filip si urovnal brnění na pohmožděném a popáleném rameni a vrátil se na strážní ochoz vyhlížet do noci. Cadfael si mezi raněnými konečně trochu vydechl. Odhadl, že se blíží půlnoc, a odříkal krátký, ale horoucný obřad půlnoční.

Útok přišel před rozbřeskem, bez ochrany, kterou by poskytl kryt, ale s o to větší rychlostí, jež tu nevýhodu vyrovnávala. Z lesů se vynořila velká družina a rozběhla se z kopce ke zdi. Přestože čekající espringaly mezi nimi nadělaly mezery, doběhli k úpatí věže těsně vedle dohořívajících zbytků ohně. Cadfael slyšel ze síně dunění jejich beranidla o kámen a cítil, jak se při nárazech třese země. Nyní jim scházela shořelá část galerie a obránci se museli vyklánět, aby mohli z mezer v cimbuří házet kameny, olej a pochodně a tak znovu rozdmýchat žár. Cadfael neměl tušení, jak se bitva vyvíjí, měl dost co dělat tam, kde byl. K ránu se jeho ramene dotkl Filipův první důstojník, pohraniční rytíř z okolí Berkeley jménem Guy Camville, vytrhl ho z vyčerpané dřímoty a poradil mu, aby odešel do poměrně klidného paláce a pár hodin se prospal, dokud to jde.

„Už jste toho udělal dost, bratře,“ pravil srdečně, „ve sporu, který jste vůbec nezpůsobil.“

„Nikdo z nás,“ smutně povzdechl Cadfael, omámeně se zvedaje na nohy, „nikdy neudělal dost, nebo ne ve správném směru.“

Beranidlo a útočná družina se před úplným rozedněním stáhly, ale tou dobou už stačily udělat průlom, ne do kurtinové zdi, ale do základny věže. Přiblížit se znovu za denního světla by jim bez krytu přišlo příliš draho, ale obléhatelé už jej jistě vyrábějí, aby se při dalším náporu chránili, a pokud se jim podaří nastrkat dovnitř větve a chrastí, třeba si dokážou propálit cestu na nádvoří. Nebudou ovšem moci vniknout dovnitř ve větším počtu, dokud průlez dostatečně nevychladne. Jediné, co jim scházelo, byl čas. Filip nahromadil na ohroženou jihozápadní zeď vlastní mangonely a nechal soustavně ostřelovat okraj lesa, aby překážel stavbě krytu a zmenšil počet nepřátel, nebo aby je přinutil držet se pěkně vskrytu až do setmění.

Cadfael všechno pozoroval, ošetřoval raněné s ostatními, kdo mohli být uvolněni pro tuto povinnost, a předvídal brzký konec. Přesila byla příliš velká. Zbraně, které tady uvnitř spotřebují, každý oštěp, každý kámen, nemají čím nahradit. Císařovna má volné silnice a spoustu vozů na dopravování zásob. Nikdo to nevěděl lépe než Filip. V běžném chodu této těkavé války by na jeden osamělý hrad jako La Musarderie nikdy nesoustředila celé toto běsnění, které stojí mnoho mužů i materiálu. Nebrala ohled na ty, které obětovala, a ospravedlňovala své náklady jen jediným: uvnitř byl její nejnenáviděnější nepřítel. Žádná cena nebyla příliš vysoká, jen když jí zajistí jeho smrt. I to věděl lépe než kdo jiný. Skoro ani nebylo třeba to sdělovat; přesto byl Cadfael rád, že Yves riskoval svou svobodu a možná i život, aby přinesl výstrahu, a že byla věrně předána.

Zatímco útočníci čekali na noc, aby dokončili průlom, a obránci jej namáhavě uzavírali, všechny obléhací stroje na hřebenu obnovily svůj jednotvárný nápor. Tentokrát dělily střely mezi úpatí věže a nové zpestření: po zvýšené balistické dráze posílaly kameny, bečky železného šrotu a soudky dehtu přes zeď do nádvoří. Dvakrát se uvnitř vznítily střechy, ale oheň byl bez velkých škod uhašen. Lučištníci na zdech si začali pečlivě vybírat oběti, aby bez užitku neplýtvali šípy z tenčící se zásoby. Jejich hlavním cílem byla obsluha obléhacích strojů a tu a tam dobrý zásah zajistil chvilku oddechu. Na kopci však bylo příliš mnoho zkušených mužů, takže každá ztráta byla brzy nahrazena.

Začali polévat všechny střechy uvnitř kurtinové zdi a přestěhovali raněné do většího bezpečí v paláci. Muselo se myslet i na koně, nejen na lidi. Kdyby chytily stáje, musí se zvířata ustájit v síni. Na nádvoří bylo plno cílevědomé činnosti, nevyhnutelně ve volném prostoru, přestože přes zeď stále létaly střely a pobyt venku mohl znamenat smrt.

Už byla tma, když se Filip vynořil z poškozené věže. Udělali proti nevyhnutelnému nočnímu útoku, co mohli; průlom opět zahradili, věž uzavřeli, zamkli a zavřeli na závoru. Jestliže tam nepřítel pronikne, aspoň několik hodin nezíská nic víc. Filip vyšel poslední, se zbrojířovým chlapcem po boku. Ten přinášel a odnášel, co potřebovali, aby uzavřeli otvor ve zdi železem. Zbrojíř a jeden z jeho kovářů předtím vylezli na strážní ochoz, aby zajistili, že se tudy, horem, nikdo snadno nedostane dovnitř. Chlapec vyšel zavěšený do Filipa a ten ho zadržel, aby se okamžitě nerozběhl ke dveřím paláce. Chviličku čekali těsně pode zdí a pak se rychlým krokem vydali napříč.

Byli v polovině cesty, když Filip zaslechl, co zaslechli všichni ostatní: ječivý, hvízdavý let snad poslední střely vržené přes zeď, černé, nemotorné a vražedné, jež se zřítila na dlažbu pár kroků před nimi. Ještě než narazila, chytil chlapce do náruče, otočil se kolem své osy, nemaje čas utéci, a vrhl se i s ním na zem. Chlapce tiskl tváří dolů pod sebe.

Veliká dřevěná bedna, sotva držící pohromadě, v témže okamžiku dopadla, pukla a rozmetala na třicet metrů kolem dokola šrouby, pokroucené kusy železa, škváru z pece, potrhané kusy kroužkového brnění. Unavení muži z posádky se na všech stranách tiskli ke zdem a choulili se, dokud ve skořápce nádvoří nedozněla chvějivá ozvěna posledního nárazu.

Filip FitzRobert ležel nehybně, natažený na dlažbě, hlavu a tělo zkřivené dvěma beztvarými kusy železa, darem od císařovny. Pod ním lapal po dechu a tiskl se k zemi vyděšený chlapec. Byl nezraněn.

Zvedli ho, zatímco třesoucí se chlapec s pláčem přihlížel, a odnesli ho do paláce, do jeho vlastní strohé komnaty, tam ho uložili na lůžko, s obtížemi ho vyprostili z brnění a svlékli donaha, aby ohledali zranění. Cadfaela, který se opozdil, pustili k lůžku bez ptaní. Už na něho byli zvyklí, i na volnost, s níž ho jejich pán přijímal, věděli něco o jeho dovednostech a byli rádi, že je byl ochoten použít pro každého domácího, kdo přišel k úrazu. Stál s posádkovým lékařem a díval se na hubené, svalnaté tělo, nyní zohavené rozervanou ranou v levém boku, a na ostrou, temnou tvář, právě omytou od krve. Do boku ho zasáhl nepovedený kus železa, vytažený z pece, a jistě mu zlomil nejméně dvě žebra, a pokroucená, vyřazená hlavice kopí mu hluboko rozsekla kůži pod černými vlasy a uvázla v levé straně hlavy, hrotem ve spánku. Dalo jim pernou práci dostat ji ven, aniž by způsobili horší škody, a i když by
la venku, nedalo se poznat, zda je lebka proražena nebo ne. Zabalili mu tělo těsně, ale ne příliš pevně, postrašení krátkými nádechy, jež svědčily o vnitřním zranění. Během celé doby byl ponořen v hlubokém bezvědomí a necítil bolest. Ránu na hlavě pečlivě vyčistili a ovázali. Zavřená víčka se nikdy ani nezachvěla a ve tváři se nepohnul ani sval.

„Může to přežít?“ zašeptal chlapec, který se třásl ve dveřích.

„Dá-li Bůh,“ odpověděl kaplan a zahnal ho, ne nelaskavě. Šel několik kroků s ním a šeptal mu povzbudivá slova. Ovšem kdo z nás by chtěl být na božím místě za takových okolností, pomyslel si hořce Cadfael, když si vzpomněl, jaký osud čeká tohoto hrdého a tvrdohlavého muže, pokud se Bohu zlíbí a nechá ho zranění přežít. Jak by mohl někdo z nás lidí unést rozhodnutí, zda život, nebo smrt?

Přišel Guy Camville, obtížený břemenem vedení, krátce se vyptal, zahleděl se na Filipův neproniknutelný klid, potřásl hlavou a odešel plnit úkol, který mu byl přenechán, co nejlépe. Neboť tato noc mohla být kritická.

„Vzkažte mi, jestli se probere,“ požádal Camville a šel bránit pochroumanou věž a odrážet nevyhnutelný nápor. Nyní, když bylo mnoho mužů vyřazeno z boje, zůstalo na starých a lehce raněných, aby se starali o nejtěžší případy. Cadfael seděl u Filipova lůžka, naslouchal krátkým, úsečným vdechům, bolestným a těžkým, jež ho přesto nedokázaly vyrušit z mdlob a přivolat zpátky do světa. Dobře ho zabalili proti chladu, v obavě, že by se mohla vyvinout horečka. Cadfael mu vlhčil zavřená ústa a pohmožděné čelo pod obvazy. I takto, v bezmoci, vypadala ta hubená, distinguovaná tvář přísná a klidná, jak někdy vypadají mrtví.

Chvilku před půlnocí se Filipova víčka zachvěla a obočí se stáhlo. Dýchal hlouběji a náhle sykl vracející se bolestí. Cadfael zvlhčil pootevřené rty vínem a ony se pohnuly a žíznivě tu službu přijaly. Za chviličku otevřel Filip oči a neurčitě vzhlédl, rozeznávaje tvar vlastní komnaty a muže, který vedle něho seděl. Byl opět zcela při vědomí a podle pevné inteligence v očích, když se projasnily, se mu vrátila i paměť.

Otevřel ústa a nejprve se tiše, ale zřetelně zeptal:

„Co chlapec – byl raněn?“

„Živ a zdráv,“ sklonil se k němu Cadfael, aby slyšel a byl slyšen.

Filip to nepatrným pohybem hlavy vzal na vědomí a chviličku mlčel. Pak: „Přiveďte Camvilla. Mám co vyřizovat.“

Šetřil dechem, snažil se říci co nejvíc málo slovy, a zatímco čekal, zavřel rty i oči a střežil si jasnou mysl i síly, jež mu v těle ještě zůstaly. Cadfael cítil, jakou silou si udržuje a chrání své schopnosti, a bál se pádu, který možná bude následovat. Ale ještě ne, nenastane, dokud nebude všechno uspořádáno.

Guy Camville přispěchal, nalezl svého pána vzhůru a při vědomí a rychle podal zprávu o tom, co asi nejvíc chtěl slyšet. „Věž drží. Zatím neprorazili, ale jsou pode zdí a vyrobili si kryt pro beranidlo.“

Filip viditelně sebral síly a přitáhl si svého pobočníka za zápěstí k lůžku. „Guyi, svěřuji ti tu velení. Žádná úleva nepřijde. Ona nechce La Musarderii. Chce mne. Dejte jí mne a ona uzavře dohodu. Jakmile se rozbřeskne, zamávej vlajkou na FitzGilberta a pozvi ho k vyjednávání. Vyjednej nejlepší možné podmínky a vzdej se jí. Když bude mít mne, nechá posádku se ctí odejít. Doprav je bezpečně do Cricklade. Nebude vás pronásledovat. Bude mít, co chce.“

Camville prudce zaprotestoval: „Ne!“

„Já říkám ano a já jsem tu stále pánem. Udělej to, Guyi! Dostaň mé lidi z jejích rukou, než je všechny pobije, aby se zmocnila mne.“

„Ale to znamená váš život…,“ začal otřesený a zaleknutý Camville.

„Měj rozum, chlape! Můj život nestojí za smrt jediného z těch, co jsou tady, tím míň za všechny. Stejně jsem krůček od smrti a na nic si nestěžuji. Už jsem se stal příčinou smrti mužů, kterých jsem si cenil, tak mě na odchodu ušetři, ať nemám na duši krev dalších. Vyhlaš příměří a získej za mne, co budeš moci! Hned za rozbřesku, Guyi! Jakmile bude možno vidět bílou vlajku.“

Nedalo se mu vzdorovat. Říkal, co si myslel, rozumně a důrazně, a Camville byl umlčen. Teprve když odešel, otřesen, ale přesvědčen, Filip jako by se na lůžku zmenšil, jako by z něho s naléháním vyšel vzduch i tělesná síla. Vyrazil na něm silný pot, Cadfael mu jej setřel z čela a rtu a lil mu do úst po kapkách víno. Chvíli bylo ticho, ozývaly se jen chraplavé nádechy, jež se zdály snadnější a mělčí. Pak se ozval s přízračnou zřetelností slaboučký hlas: „Bratře Cadfaele?“

„Ano, jsem tu.“

„Ještě jedno a jsem hotov. Tamhleta truhla… otevřte ji.“

Cadfael bez ptaní uposlechl, přestože nechápal. Co bylo naléhavé, to se již vyřídilo. Filip osvobodil svou posádku od jakékoli spojitosti s vlastním osudem. Ale je nutné odejmout cokoli, co ještě tíží jeho mysl.

„Tři klíče… visí uvnitř pod zámkem. Vezměte je.“

Tři na jednom kroužku, od největšího k nejmenšímu, od ozdobného k prostému. Cadfael je vzal a zavřel truhlu.

„A teď?“ přinesl je k lůžku a čekal. „Povězte mi, co chcete, a já to přinesu.“

„Severozápadní věž,“ zřetelně pronesl přízračný hlas. „Dvě patra pod zem, ten druhý klíč. Třetí odmyká pouta.“ Filipovy černé, planoucí, pozorné oči neochvějně tkvěly na Cadfaelově tváři. „Bylo by možná dobré nechat ho, kde je, dokud sem ona nevkročí. Nechtěl bych, aby byl viněn z čehokoli, co má císařovna za zlé mně. Ale jděte za ním hned, jakmile budete chtít. Jděte a najděte svého syna.“

XIII.

Cadfael neodešel, dokud ho u lůžka nevystřídal kaplan. Chorý dvakrát otevřel oči, jež nyní byly zapadlé v namodralých jámách ve vyzáblé tváři, a zadíval se na něho, jak tu nehybně sedí s klíči v ruce, ale nedal najevo údiv ani nesouhlas a již nepromluvil. Své úkoly dokonal. Cadfaelův může ponechat Cadfaelovi. A postupně opět klesl pod hranici vědomí, nemaje už nic, co by ještě musel dát do pořádku. Přinejmenším nic, co by mohl svou mocí zlepšit. Co zůstalo pokřivené, musí být přenecháno Bohu.

Cadfael ho s úzkostí pozoroval, všímal si propadlin pod lícními kostmi, zbělelého čela, napětí sevřených rtů a později vyvstalého potu. Silný, houževnatý život, který snadno nevyhasne. Rány, jež utrpěl, mohou snadno znamenat jeho konec, ale nebude to hned. A zítra v poledne již bude FitzGilbert jistě v La Musarderii a Filip bude jeho zajatcem. I kdyby císařovna svůj vstup o pár dní pozdržela, aby si nechala připravit náležité ubytování, delší čas mu dopřán nebude. Ona bude neúprosná. Znevážil ji a ona mu tu urážku plně oplatí. I muže, který se nemůže postavit a sotva žije, lze zvednout nějaký ten metr na oprátce pro výstrahu jiným.

Bylo tedy ještě třeba dát do pořádku závažné věci, jak se sluší před nadcházející smrtí. A kdo to má pod božím vedením zařídit?

Když ho přišel vystřídat kaplan, Cadfael vzal klíče a vyšel z poměrného ticha v paláci do hluku bitvy na nádvoří. Obléhatelé nevyhnutelně obnovili útok na místo, které již zeslabili, a tentokrát s narychlo stlučeným krytem, jenž chránil beranidlo i muže, kteří s ním pracovali. Dutý, cílevědomý rytmus beranidla otřásal půdou pod nohama a neustále byl přehlušován nepravidelnými nárazy kamenů a kusů železa, házených na dřevěnou střechu krytu z poškozené podprsně a z otvorů v cimbuří na strážním ochozu. Ze vzduchu nahoře jen zřídka dolehl náhlý tichý záchvěv tětivy a sykot šípů. Lučištníci teď nemohli příliš pomoci.

Ozvěna nárazů oceli a křiku hlasů se odrážela ode zdi ke zdi, od úpatí poškozené věže k hmotě paláce, a skomírala téměř do ticha pod druhou, severozápadní věží, pod níž ležel v okovech Olivier. Ale tady, kde začal boj muže proti muži, se okolo základny poškozené věže a uvnitř zmítala masa pěších bojovníků s kopími, meči a halapartnami. Nad jejich hlavami viděl Cadfael kusy oblohy zarámované groteskními tvary, jež zůstaly z pobořené vnější zdi, světlejší než matná čerň zdiva a zabarvené září dohasínajícího ohně. Byla proražena i vnitřní zeď, dveře a okolní zdivo rozbity a vraženy do nádvoří, a povalovaly se tu a tam mezi nahromaděnými obránci. Nebyl to velký otvor a zdálo se, že útok byl odražen a průlom úspěšně zaplněn muži a ocelí; přesto to byl otvor. Za opravu nestál, když měl být hrad zítra vydán, ale za obranu ano, aby se zabránilo dalšímu umírání. Filip se zachoval v sou
ladu se svým postavením: ze situace, kterou vytvořil, vyprošťoval všechny životy, jež mohl, jen za cenu svého vlastního.

Stále bylo moudré držet se cestou po nádvoří při zdi, přestože déšť střel v noci skončil a přes zeď přilétl jen občas nějaký hořící šíp, aby rozptýlil obránce hašením zapálené střechy. Cadfael obešel hmotu paláce a dorazil k téměř opuštěné severozápadní věži, kde byla obsazená jen hradba a podprseň, a dokonce i hluk vřavy u průlomu tu byl podivně vzdálený. Klíče se mu v ruce zahřály a ve vzduchu této noci nebyl mráz. Zítra, po kapitulaci, budou moci pochovat mrtvé a dopřát množství raněných odpočinek.

Úzké dveře na úpatí věže se otevřely prvním klíčem bez jediného zaskřípání. Filip říkal dvě patra dolů. Cadfael sestoupil. V polovině cesty planula v držáku nad točitým schodištěm pochodeň. Ani ve vzruchu obléhání tu nebylo nic opomenuto. U dveří cely zaváhal a zhluboka, dlouze dýchal. Zevnitř se neozýval žádný zvuk, jen mdlé světlo němě sílilo a sláblo, jak plamen blikal.

Když vsunul klíč do zámku, zatřásla se mu ruka a náhle dostal strach. Ne že uvnitř najde nějakou vyzáblou trosku; takový strach už ho dávno opustil. Bál se, že dosáhne cíle své cesty a zůstane mu už jen hrůzný pád po úspěchu a cesta domů jako nekonečný, namáhavý sestup do dlouhé tmy, jež neskončí ničím lepším než ztrátou.

V tu chvíli byl za celý život nejblíž zoufalství, ale trvalo to jen okamžik. Když klíč kovově cvakl v zámku, bylo pryč a srdce mu stouplo až do krku jako přílivová vlna. Rozrazil dveře a stanul tváří v tvář Olivierovi na druhém konci cely.

Zajatec vyskočil, jakmile se dveře jeho vězení pohnuly, a stál napjatý, očekávaje, že se střetne s jediným návštěvníkem, který za ním nyní chodil, nepočítaje žalářníka, který ho obsluhoval, a zmatený tímto nečekaným zjevením. Šikmou šachtou vedoucí z nádvoří k jeho cele musel slyšet hluk bitvy a užírat se vlastní bezmocí, zvědavý, co se nahoře děje. Urputný pohled, který upřel na dveře, náhle změkl, otřesen údivem; pak jeho tvář strnula, pozorná a ostražitá. Věřil tomu, co viděl, byl přece upozorněn. Ale nerozuměl. Jeho vytřeštěný, divoký zlatý pohled ani nevítal, ani nezapuzoval; ještě ne. Řetězy na kotnících jedenkrát ostře řinkly a pak ležely klidně.

Byl tvrdší, hubenější, znepokojivě jasný, jasný až zářivě nadrženou a nevybitou energií. Svíčka na polici ve skále na něho vrhala světlo ze strany a každou ostrou linii jeho obličeje vybrušovala v hranu jako ostří břitvy a planula mu v oslňujících duhovkách, rozšířených pochybností a úžasem. Upravený, hladce oholený, nijak nezohavený, takže jen pouta ukazovala, že je vězněm. Když se klíč otáčel v zámku, ležel na lůžku: lesklé černé vlasy objímaly olivové tváře zcuchanými křídly a vrhaly modré stíny do prohlubní pod hladkými vyčnělými kostmi. Cadfael ho nikdy neviděl krásnějšího, ani ten první den, kdy zahlédl tuto tvář otevřenými vraty bromfieldského převorství, jak sklání hladkou líc k tváři dívky, která je nyní jeho ženou. Filip stále ctil, oceňoval a chránil tuto eleganci těla a mysli, přestože se neodvolatelně obrátila proti němu.

Cadfael udělal dlouhý krok dopředu ke světlu. Nebyl si jist, zda je ho zřetelně vidět. Cela byla prostornější, než čekal, a měla v tmavém koutě nízkou truhlu, na níž byly složeny části oděvu a brnění. „Oliviere?“ zeptal se váhavě. „Poznáváš mě?“

„Poznávám,“ tiše odpověděl Olivier. „Byl jsem poučen. Jste můj otec.“ Pohlédl z Cadfaelova obličeje k otevřeným dveřím a pak na klíče v Cadfaelově ruce. „Bojovalo se,“ řekl v úsilí porozumět něčemu ze všech zmatených událostí, které se na něho hrnuly. „Co se stalo? Je mrtev?“

On. Filip. Kdo jiný mu to mohl povědět? A teď se okamžitě ptá po svém někdejším příteli, předpokládaje, že klíče se mohly dostat do jiných rukou jen po jeho smrti, uhodl Cadfael. V tázavém hlase však nebyla žádná dychtivost, žádné uspokojení, jen plochá konečnost, jako když přijímá, co se nedá změnit. Jak je to zvláštní, myslel si Cadfael, s bolestnou intenzitou pohlížeje na svého syna, že je toto složité stvoření od počátku křišťálově jasné tomu, kdo je zplodil.

„Ne,“ mírně odpověděl, „není mrtev. Klíče mi dal on.“

Postoupil skoro ostražitě, jako by se bál, že mu uletí ptáče, a stejně opatrně rozevřel náruč, aby svého syna objal, a napjaté tělo se při prvním doteku zahřálo, roztálo a horoucně ho objalo na oplátku.

„Je to pravda!“ řekl Olivier užasle. „Ale samozřejmě je to pravda! On nikdy nelže. A vy jste to věděl? Proč jste mi to nikdy neřekl?“

„Proč se drát jinému do života v půli, když už je na ušlechtilé cestě k slávě? Jediný závan nepříznivého větru tě mohl vychýlit z dráhy.“ Cadfael ho odtáhl na délku paží, aby se na něho pořádně podíval, a políbil propadlou oválnou líc, která se k němu poslušně naklonila. „Toho otce, kterého jsi potřeboval, jsi měl v matčině vyprávění, lepšího než ten opravdový. Ale teď je to venku a já jsem rád. Pojď, posaď se sem, ať ti sundám pouta.“

Klekl si k lůžku, zasunul poslední klíč do nákotníků a řetězy opět ostře, neladně zařinčely, když rozvíral pouta a odstrkoval železa stranou. Odhodil celý pletenec ke skalní stěně. A celý ten čas na něm visely zlaté oči s vášnivým soustředěním, pátrajíce po něčem, co by potvrdilo návaznost krve, která je spojovala. A po chviličce se začal Olivier vyptávat, ne na pravdivost tohoto matoucího objevu, ale na okolnosti, které jej obklopovaly, a na oslnivé možnosti, které nabízel.

„Jak jste to poznal? Co jsem řekl nebo udělal, že jste mě poznal?“

„Řekl jsi jméno své matky,“ vysvětlil Cadfael, „a čas i místo odpovídaly. A pak jsi otočil hlavu a já ji v tobě spatřil.“

„A nikdy jste neřekl ani slovo! Jednou jsem řekl, Hughovi Beringarovi jsem to řekl, že jste se ke mně zachoval jako k synovi. A ani jsem se nezachvěl, když jsem to říkal, tak slepý jsem byl. Když mi pověděl, že jste tady, řekl jsem, že to nemůže být pravda, protože byste neopustil opatství jinak než na rozkaz. Vyhnanec, odpadlík, bez požehnání, říkal, přišel, aby tě vykoupil. Já měl zlost!“ trhl sebou Olivier při vzpomínce, přiznávaje její nelogickou bolestivost. „Řekl jsem, že jste mě podvedl! Neměl jste pro mne takhle zahodit všechno, čeho jste si cenil, stát se vyhnancem a hříšníkem, nabídnout svůj život. Bylo to spravedlivé, obtížit mě takovým strašným břemenem dluhu? Do smrti bych jej nemohl splatit. Cítil jsem jen palčivost své vlastní křivdy. Je mi to líto! Opravdu je mi to líto! Už jsem pochopil.“

„Není tu žádný dluh,“ usmál se Cadfael a zvedl se z kleku. „Mezi námi dvěma je jednou provždy nemožné jakékoli počítání nebo smlouvání.“

„Já vím! Já to vím! Cítil jsem se tak strašně překonán, že to ranilo mou pýchu. Ale to už je pryč.“ Olivier vstal, protáhl si dlouhé nohy a rázoval po cele sem a tam. „Není nic, co bych od vás nepřijal, a s vděčností, i kdyby nikdy nepřišel den, kdy vás budu moci náležitě uctít a něco pro vás udělat. Ale věřím, že ten den přijde, a brzy.“

„Kdo ví? Jednu věc bych chtěl právě teď, kdybych věděl, jak to zařídit.“

„Ano?“ Olivier s kajícným spěchem hodil vlastní problémy za hlavu. „Povídejte!“ Vrátil se k lůžku a stáhl Cadfaela k sobě. „Povězte mi, co se tu děje. Říkáte, že není mrtev – Filip. On vám ty klíče dal?“ Zdálo se mu to možné jen na smrtelné posteli. „A kdo to tu obléhá? Nadělal si dost nepřátel, to vím, ale tohle musí být celá armáda útočící na hradby.“

„Armáda tvé lenní paní, císařovny,“ s lítostí odpověděl Cadfael. „A silnější než obvykle, protože ji domů do Gloucesteru doprovodilo několik hrabat a baronů. Když byl Yves propuštěn na svobodu, rozjel se do Gloucesteru, aby ji přesvědčil, že sem má přitáhnout a vysvobodit tě; a ona přišla, ale ne kvůli tobě. Chlapec jí řekl, že je tu Filip. Přísahala, natolik veřejně, že nemůže couvnout, i kdyby chtěla (o čemž pochybuji), že jeho hrad dobude, zajme ho a pověsí z jeho vlastní věže před očima jeho vlastních lidí. Ne, necouvne. Je rozhodnutá ho zajmout, ponížit a oběsit. A já jsem stejně rozhodnutý,“ uzavřel Cadfael, „že to neudělá, ačkoli zatím nevím, jak tomu zabránit.“

„To nemůže udělat,“ zděsil se Olivier. „To by bylo zlé a bláznovské. To přece musí vědět? Takový čin by zvedl každého schopného muže v zemi, který složil zbraně, a nahnal by ho zpátky do bitevního pole. I ten nejhorší z nás, z obou stran, by si rozmyslel zabít muže, kterého přemohl a zajal. Jak víte, že je to pravda, že to přísahala?“

„Vím to od Yvese, který byl při tom a nemá žádné pochybnosti. Ona to myslí vážně. Ze všech lidí nejvíc nenávidí Filipa za to, co považuje za jeho zradu…“

„Byla to zrada,“ opáčil Olivier, ale umírněněji, než Cadfael očekával.

„Podle všech pravidel ano. Ale bylo to víc než pouhá zrada, přestože to byl mimořádný čin. Zanedlouho,“ ztěžka přiznal Cadfael, „budou na stejném podkladu obviněni ze zrady někteří z největších mužů mezi námi, z obou stran, ano, ti nejlepší. Třeba se neobrátí a nepůjdou bojovat za druhou stranu, ale když nechají meč v pochvě a odmítnou dál zabíjet, bude to stejně jistě odsouzeno jako zrada. Ať už se jeho zločin nazve jakkoli, ona ho chce dostat do rukou a hodlá ho usmrtit. A já jsem rozhodnut, že ho nedostane.“

Olivier se na chviličku zamyslil, kousaje si zamračeně kotníky prstů. Pak řekl: „Bylo by dobře, především kvůli ní, aby tomu někdo zabránil.“ Upřel pronikavý, ustaraný pohled na Cadfaela. „Neřekl jste mi všechno. Je tu ještě něco. Jak pokročil tento útok? Snad už neprorazili dovnitř?“ To, že o nich mluvil ve třetí osobě, možná vyplývalo jen z nucené neúčasti na bitvě, místo aby s ostatními bojoval za věc, kterou si vyvolil, ale budilo to dojem, že se tím od obléhatelů ještě více vzdaluje. Cadfael málem zaslechl v duchu stranické „my“ proti „oni“.

„Ještě ne. Prorazili jednu věž, ale dovnitř se nedostali, aspoň když jsem šel za tebou,“ svědomitě se opravil. „Filip odmítl kapitulovat, ale ví, co s ním má za úmysly…“

„Jak to ví?“ bděle se zajímal Olivier.

„Ví to, protože jsem mu to pověděl. Yves tu zprávu přinesl s nasazením života. Já jsem ji bez nasazení svého života předal. Ale myslím, že to Filip věděl. Řekl totiž: kdyby se Bůh náhodou rozhodl císařovnu předejít, musí se postarat o muže ze své posádky. Udělal to. Předal velení nad La Musarderií svému zástupci Camvillovi a dovolil mu – ne, nařídil mu! –, aby pro posádku vyjednal nejlepší možné podmínky a hrad vydal. A zítra se to stane.“

„Ale on by…,“ začal Olivier a náhle vykřikl: „Říkal jste přece, že není mrtvý!“

„Není mrtvý. Je však těžce raněný. Neříkám, že na svá zranění nezemře, to se stát může. Ale nezemře na ně včas, aby unikl tomu, že ho dá císařovna bez ohledu na jeho stav oběsit, jakmile vnikne do La Musarderie. Souhlasil s vlastní potupnou smrtí, aby svým lidem zajistil propuštění. Jí na nikom z nich nebude záležet, jen když dostane Filipa. Hrad a zbraně si nechá a muže nechá odejít živé.“

„On s tím souhlasil?“ tichoučce se zeptal Olivier.

„On to nařídil.“

„A v jakém je stavu? Jaká má zranění?“

„Má zle polámaná žebra a bojím se, že má od nich nějaká vnitřní zranění. A poraněnou hlavu. Vrhli dovnitř bednu s kusy železa, polámané hlavice kopí, strusku z pecí. Byl blízko, když praskla a rozletěla se. Má na hlavě ošklivou ránu od hlavice kopí, možná znečištěnou. Probral se jen na tak dlouho, aby vydal rozkazy. Vyjádřil se jasně a bude uposlechnut. Až zítra vejdou, stane se jejím zajatcem. Jejím jediným zajatcem, protože přijme-li FitzGilbert podmínky, dodrží slovo.“

„A je to zlé? Nemůže sednout na koně? Nemůže ani vstát a chodit? Ale k čemu by to bylo,“ bezmocně povzdychl Olivier, „i kdyby mohl? Když pro ně koupil svobodu, neodešel by a nenechal cenu nezaplacenou. Z vlastní vůle nikdy. Znám ho! Ale člověk tak chorý a vydaný na milost… To by přece neudělala!“ urputně prohlásil Olivier, ohlédl se stranou na Cadfaela a nejistě dořekl: „Nebo ano?“

„Zasáhl ji do srdce, kde sídlí její pýcha. Ano, bojím se, že by to udělala. Ale když jsem od něho odcházel za tebou, byl Filip opět v bezvědomí a myslím, že tak zůstane mnoho hodin, možná i dní. Ta rána na hlavě je nebezpečná.“

„Myslíte, že bychom s ním mohli pohnout, aby to nevěděl? Ale oni jsou všude kolem nás, žádná snadná cesta ven nevede. Já tenhle hrad moc dobře neznám. Je tu nějaká postranní branka, která by se dala použít? A také bychom potřebovali vůz. Ve vesnici jsou lidé, které znám,“ přemítal Olivier, Jenže ti asi nejsou Filipovi naklonění. Ale ve mlýně u Winstone mě znají a mají vozy. Teď, dokud je černá noc – dá se někudy dostat ven? Jestli totiž dosáhnou příměří, přestanou tak bedlivě hlídat. Třeba by se ještě dalo něco udělat.“

„Existuje cesta ven v místě, kde prorazili věž. Viděl jsem skrz ni oblohu. Ale jsou pořád venku před ní s beranidlem a posádka je zadržuje silou zbraní. Kdyby se tamtudy pokusil vyklouznout někdo odtud, byla by to pro něj jen rychlá cesta k smrti. I kdyby se stáhli, těžko by mohl jít s nimi.“

„Ale já mohu!“ vyskočil Olivier a rozzářil se. „Proč ne? Jsem jeden z nich. Je o mně známo, že jsem zachoval věrnost. Mám na opasku její odznak a na kabátci i plášti její barvy. Třeba mě tam i někdo zná.“ Přešel k truhle a strhl plášť, který zakrýval meč, pochvu a lehké kroužkové brnění, tak prudce, až články zařinčely.

„Vidíte? Celé mé brnění, všechno, co jsem měl na sobě, když mě vyvlekli z Faringdonu. Anjouovští lvi, které dal starý král Geoffreymu, když se oženil s jeho dcerou, jsou jasně vidět, takže se pozná, že jsem její člověk. Filip by se nedotkl ani nejmenší věci z majetku jiného muže, přestože by ho dokázal zabít. Když budu mít na sobě drátěnou košili a zbraně, kdo mě potmě pozná od jiných obléhatelů za hradbami? Jestli mě osloví, mohu klidně odpovědět, že jsem se v té vřavě probil ven. Pokud ne, nebudu nic říkat a vydám se do mlýna. Reinold mi pomůže a půjčí mi vůz. Ale než se sem s ním dostanu, bude den,“ zarazil se a zamračil. „Jak to pak vysvětlíme?“

„Jestli to myslíš vážně,“ dal se Cadfael strhnout touto smrští, „dalo by se něco zkusit. Jakmile nastane příměří, může začít pohyb dovnitř a ven a obnoví se styk s vesnicí. Co já vím, tady vevnitř mohou být místní lidé, někteří ranění, nebo dokonce i mrtví, a jakmile bude cesta volná, příbuzní budou chtít vědět, co s nimi je.“

Olivier přecházel se založenýma rukama a přemítal. „Kde je teď císařovna?“

„Zřídila si prý dvůr ve vesnici. Pochybuji, že se tu ukáže dřív než za den, za dva, bude si přát zajistit náležitou důstojnost a velkolepý vstup. Ale přesto máme k dispozici jen zbytek téhle noci a první hodiny příměří, dokud povládne zmatek a nebude se moc bedlivě hlídat.“

„Bude nám to muset stačit. A řekněme, že začneme dobře… Kam byste ho chtěl dopravit? Aby dostal potřebnou péči.“

Cadfael už o tom přemýšlel, i když tehdy ještě příliš nedoufal, že se mu to podaří. „V Cirencesteru je augustiniánský klášter. Vzpomínám si, že haughmondský převor si pravidelně dopisuje s jedním z tamních kanovníků. Mají dobré jméno jako lékaři. A u nich by byl v neporušitelném azylu. Je to ovšem dobrých deset mil, ne-li víc.“

„Ale po nejlepší a nejrychlejší silnici,“ rozzářil se Olivier ve víru plánování, „a nemuseli bychom kolem vesnice. Hned za Winstone bychom byli na přímé cestě k Cirencesteru. A jak ho dostaneme z hradu a zachováme ho naživu?“

„Možná jako zemřelého,“ pomalu nadhodil Cadfael. „Až se otevřou brány, první úkol bude vynést mrtvé a připravit je k pohřbu. My víme, kolik jich má být, FitzGilbert ne. A kdyby byl mezi těmi zahalenými do rubáše někdo z Winstone, mohli by přijet příbuzní s vozem, aby si ho vzali domů.“

Olivier s planoucíma očima upřenýma na Cadfaelovu tvář vyslovil poslední otázku a poslední obavu: „A jestli bude v tu chvíli při vědomí a zakáže to – a to by mohl – co pak?“

„Pak ho aspoň odnesu do kaple a pohrozím jí a komukoli jinému církevní klatbou, odváží-li se porušit jeho azyl. Víc ale udělat nemohu. Nemám tu žádné léky, jimiž by se dal člověk na několik hodin uspat. A i kdybych měl – ty jsi prohlásil, že jsem tě podvedl, když jsem si tě bez tvého vědomí zavázal. On by mě mohl obvinit, že jsem ho donutil nesplatit dluh a tím se zneuctít. Nejsem dost otrlý, abych Filipovi udělal něco takového.“

„Ne,“ přisvědčil Olivier a náhle se usmál. „Tak abychom to raději provedli, dokud je v bezvědomí. I tím možná překročíme svá práva, ale o tom můžeme debatovat pak. A jestli mám jít, tak musím rychle. Budete mi pro jednou dělat panoše, otče, a pomůžete mi do brnění?“

Navlékl si drátěnou košili, aby vypadal jako jeden z obléhatelů, kteří se shlukli za hradbami, na chvilku odvoláni, aby se přeskupili a znovu zaútočili, a přes ni plátěný kabátec s jasně viditelnými anjouovskými lvy. Cadfael připnul synovi kolem boků opasek s mečem a na okamžik měl v náručí celý svět.

Plášť byl tady uvnitř hradeb nutný, aby zakryl Geoffreyho erb, jelikož nikdo kromě Cadfaela zatím nevěděl, že Filip pustil svého vězně na svobodu, a nějaký přehorlivý ozbrojenec by mohl nejdřív bodnout a pak se ptát. Pravda, měl na rameni císařského orla, jehož se císařovna po smrti prvního manžela nehodlala vzdát, ale znak byl tmavý a nenápadný na tmavé látce a nikdo si ho nevšimne. Podaří-li se Olivierovi ve tmě a zmatku uvnitř věže vmísit mezi obránce, musí se pláště zbavit, než se pokusí proniknout ven a odváží se mezi útočníky, aby bylo lvy na světlém plátně i v noci jasně vidět a byli poznáni.

„Raději bych ovšem, aby mě nikdo nepoznal,“ přiznal Olivier, zvedaje široká ramena zatížená zbrojí a urovnávaje si opasek kolem boků. „Potřebuji každou chviličku dnešní noci a nerad bych marnil čas výslechem a vysvětlováním. Nuže, otče, půjdeme a zkusíme to?“

Cadfael za nimi zamkl dveře a společně vystoupali po točitém schodišti. U venkovních dveří položil Cadfael Olivierovi ruku na paži a opatrně vyhlédl do nádvoří. Pod ochranou paláce však byl všude klid, jen pohyby stráží na ochozu k nim doléhaly skoro strašidelně.

„Drž se u mne. Půjdeme těsně při zdi, dokud se mezi ně nedostaneme. Pak využij situace, až se ti nabídne. Nejlíp až přijde další útok a oni se natlačí do věže, aby jej odrazili. Nebudeme se loučit! Jdi a Bůh s tebou!“

„Neloučíme se navždy,“ odpověděl Olivier. Cadfael ho cítil za zády, jak se chvěje napětím, plný sebedůvěry, málem rozradostněný. Jeho nevyužitá energie po dlouhém věznění prahla po uvolnění. „Zítra mě uvidíte, buď v mé vlastní podobě, nebo v jiné. Mnohokrát jsem mu chránil záda a on mně. Ještě jednou mu s boží a vaší pomocí tu službu prokážu, ať chce, nebo nechce.“

Cadfael zamkl i dveře věže, aby všechno vypadalo, jak má. Přešli volné nádvoří k paláci a ve stínu jej obešli, aby se dostali k ohrožené věži na druhé straně. I zde zeslábl hluk bitvy v tichý ševel přestávky mezi útoky, a i ten byl tlumený, aby včas zaslechli další poplach. Neklidně přešlapovali jako vlnící se moře, mluvili spolu stručně a polohlasem, zrak upřený na první řady, zaplňující zubatou trhlinu v základně věže. Po zemi se válely kusy zdiva a drť, ale proražený otvor ještě nebyl tak velký, aby věži hrozilo zřícení. Mihotavé světlo těch pochodní, které ještě hořely, a mdlá záře oblohy za hradbou, kde oheň spálil polovinu střechy krytu, ponechávaly nádvoří takřka ve tmě.

Náhlý výstražný výkřik z nitra věže, který si muži předávali dozadu na nádvoří, ohlásil další útok. Celá masa se vřítila dovnitř a nahustila se, aby uzavřeli průlom vlastními těly. Cadfael na okraji zástupu pocítil okamžik, kdy od něj Olivier vyklouzl, jako by mu rvali vlastní tělo. Byl pryč, mezi muži z posádky, pružný, rychlý a tichý, takže v okamžiku zmizel z dohledu.

Přesto Cadfael couvl jen tak, aby nepřekážel bojujícím, a trpělivě čekal, až bude tento útok odražen jako předešlé. Nikdy se nedostali až na nádvoří. Ve skořápce věže se jistě tvrdě bojovalo, ale ani jediný z útočníků nepronikl dál. Trvalo přes půl hodiny, než je úplně vypudili a zahnali na bezpečnou vzdálenost od hradeb, ale pak se vrátil ten zvláštní, napjatý klid a v něm i mnozí, kdo bojovali v prvních řadách, aby se bezpečně vydýchali před dalším kolem. Olivier se však nevrátil. Buď vyčkává někde v prolomené věži, nebo už je venku v nočním zmatku s odraženými útočníky, a dá-li Bůh, na cestě k lesu, kde se skryje a bude moci někde překročit řeku a dostat se na cestu k mlýnu u Winstone.

Cadfael se vrátil do komnaty, kde ležel Filip a kde vedle něho mírně podřimoval kaplan. Filipův dech stěží zvedal prostěradlo na prsou v rychlém, mělkém rytmu. Tvář měl našedlou jako jíl, ale neproniknutelně klidnou, čelo ani rty mu nesvíraly žádné vrásky bolesti. Byl ponořen hluboko pod vědomí takových malicherností, jako je nebezpečí, hněv nebo strach. Dej Bůh, aby tak ještě nějaký čas zůstal a hrozící zlo bylo odvráceno.

Při přenášení těla k ostatním zesnulým bude potřebovat pomoc, ale musí to být ve vší nevinnosti. Cadfael chviličku uvažoval o knězi, ale zavrhl tu myšlenku, jakmile ho napadla. Nesmí zaplést tohoto unaveného starého muže do podniku, který může vyvolat císařovninu smrtící nevoli, a přitom ho nechat v dosahu jejího bezprostředního neúprosného vzteku. Musí to provést tak, aby nebylo možné vinit nikoho jiného a aby se nikdo neprozradil svou nejistotou.

Nyní však mohl pouze klidně sedět, modlit se a čekat, až bude povolán k činnosti. Posadil se do kouta místnosti a díval se, jak starý pán podřimuje a raněný se vzdaluje do čehosi mnohem hlubšího než spánek. Stále ještě tam bez hnutí seděl, když zaslechl zvuk trubek, upoutávající pozornost útočné armády na bílé vlajky, třepetající se v prvním šírání na věžích La Musarderie.

FitzGilbert přijel s obřadným doprovodem z vesnice dolů a hovořil s Guyem Camvillem před branou. Bratr Cadfael vyšel na nádvoří, aby si poslechl, o čem jednají, a nepřekvapilo ho, že maršálova první otázka zněla: „Kde je Filip FitzRobert?“ Rovnou a naléhavě: očividně měl své rozkazy.

„Můj pán,“ promluvil k němu z ochozu nad branou Camville, „je raněn a pověřil mne, abych s vámi vyjednal vydání hradu. Žádám, abyste zacházeli s posádkou spravedlivě a se ctí. Za rozumných podmínek bude La Musarderie vydána císařovně, ale nejsme tak stísněni, abychom přijali potupné nebo nešlechetné zacházení. Máme raněné, máme mrtvé. Žádám od této hodiny o příměří, a nyní vám otevřu bránu, abyste viděl, že jsme připraveni příměří dodržet a odložit všechny zbraně. Budete-li přesvědčen, že to myslíme poctivě, dopřejte nám dopoledne, abychom uvnitř obnovili jistý pořádek, vyprovodili ven raněné a vynesli mrtvé k pohřbení.“

„Zatím jsou to slušné požadavky,“ stručně opáčil maršál. „Co dál?“

„My nejsme útočníky,“ stejně rázně odvětil Camville, „a bojovali jsme věrně podle přísahy, kterou jsme složili, jak musí muži, kteří dluží lenní povinnost. Žádám, aby bylo posádce dovoleno v poledne odpochodovat a bez překážek se vzdálit a abychom s sebou směli vzít všechny raněné, kteří jsou schopni chůze. Žádám, abyste se co nejlépe postarali o ty s těžšími zraněními, a své mrtvé pohřbíme.“

„A nebudou-li se mi vaše podmínky líbit?“ zeptal se FitzGilbert. Z jeho spokojeného hlasu však bylo znát, že velmi rád získá bez další námahy či ztráty času to, co přišlo císařovnino vojsko dobýt. Řadoví vojáci by tady uvnitř znamenali jen další hladové krky a stálou hrozbu, kdyby se něco zvrtlo. Nechat je odejít bylo uspokojivé.

„Pak můžete odejít s prázdnou,“ směle odpověděl Camville, „a budeme s vámi bojovat do posledního muže a do posledního šípu a donutíme vás draze zaplatit za zříceninu, kterou můžete dostat nepoškozenou, pokud se dobře rozhodnete.“

„Necháte tu všechny zbraně,“ pokračoval maršál, „i osobní. A necháte všechny stroje nepoškozené.“

Camville, povzbuzen tímto náznakem souhlasu, vznesl symbolickou námitku, neočekávaje, že bude brána vážně, a zase ji stáhl, když nebyla přijata. „Dobrá tedy, odejdeme beze zbraní.“

„Zatím je to dobré. Dovolíme vám odchod. Všem kromě jednoho! Filip FitzRobert tu zůstane!“

„Myslím, že jste souhlasil, Vaše Lordstvo, že se raněným, kteří s námi nemohou odejít, dostane náležité péče. Doufám, že v tom nemíníte dělat výjimky? Řekl jsem vám přece, že je můj pán raněn.“

„Ve FitzRobertově případě jsem nedal žádné záruky,“ popudil se maršál. „Bezpodmínečně ho vydáte do rukou císařovny, nebo se nedohodneme.“

„V té věci jsem již dostal pokyny od svého pána Filipa, a vydávám vám jej na milost na jeho příkaz, ne na váš, FitzGilberte.“

Nastalo hrozivé ticho. Maršál však měl dlouhé zkušenosti s těmito trapnými situacemi, jež patří k občanské válce, a uměl se s nimi vyrovnat.

„Výborně! Potvrdím příměří, jako jsem již zastavil boj. Buďte v poledne připraveni k pochodu, a můžete bez překážek odejít. Ale pozor, nechám tu před branami až do poledne, kdy formálně vstoupíme, skupinu vojáků, aby prohlédla všechny věci a každého muže, kterého s sebou vezmete. Budete je muset přesvědčit, že dodržujete podmínky.“

„Podmínky, které jsem sám stanovil, dodržuji,“ ostře opáčil Camville.

„Potom neobnovíme boj. Nyní mi otevřte bránu a ukažte mi, v jakém stavu tu všechno necháváte.“

Tím myslí, usoudil Cadfael, aby mu ukázal, že Filip leží uvnitř raněný a bezmocný a nemůže císařovně proklouznout mezi prsty. Proto se spěšně vrátil do ložnice, aby byl přítomen, až tam FitzGilbert přijde. Přišel velmi brzy. Když Camville s maršálem vstoupili, po jedné straně lůžka stál kněz, po druhé mnich. Filipův mělký dech začal v hrdle a prsou dutě chrčet. Oči měl stále zavřené, klenutá víčka alabastrově bledá.

FitzGilbert se k němu přiblížil a dlouho shlížel na staženou tvář. Cadfael se nedovedl rozhodnout, zda s uspokojením nebo s výčitkami svědomí. Pak řekl lhostejně: „Dobrá…,“ pokrčil rameny a rychle se odvrátil. Slyšeli, jak se jeho kroky rozléhají po kamenných chodbách paláce a doznívají na nádvoří. Odešel ujištěn, že císařovnin smrtelný nepřítel nemůže ani zvednout ruku na obranu před oprátkou, natož vstát z lože a ujet z dosahu její pomsty.

Když maršál odešel a trubky odtroubily své naléhavé volání přes otevřený prostor mezi armádami, Cadfael se zhluboka nadechl a otočil k Filipovu kaplanovi.

„Hůř už nebude. Je po všem. Hlídal jste u něho celou noc. Jděte si teď náležitě odpočinout. Já u něho zůstanu.“

[ XIV ]

Když Cadfael osaměl s Filipem, prohledal truhlu i prádelník, našel vlněné přikrývky, jimiž pacienta obalil proti chladu a nárazům na cestě, a zavinul ho do prostěradla. Přes obličej mu nechal jen jednu vrstvu plátna, aby k němu mohl vzduch. Další mrtvý připravený k pohřbu; nyní zbývalo jen dostat ho do kaple k ostatním, nebo ho mezi prvními vynést na palouk před hradem, kde několik jeho vojáků kopalo společný hrob. Těžko říci, které řešení je nebezpečnější. Během příprav Cadfael zamkl dveře a váhal je odemknout příliš brzy, zevnitř však nemohl zjistit, co se děje. Touto dobu už musí být kolem desáté dopoledne a posádka se chystá k odchodu. A FitzGilbert si při své rychlé obhlídce škod jistě všiml ohrožené věže a narychlo přivede kameníky, aby stavbu zabezpečili, přestože důkladné opravy budou muset počkat.

Cadfael otočil klíčem v zámku a otevřel dveře jen tak, aby viděl do chodby. Kolem prošli dva mladí muži z posádky směrem k východu z paláce. Nesli dlouhou okenici z jednoho vnitřního okna a na ní tělo v rubáši. Už to začalo, takže je třeba jednat rychle. Nosiči již neměli žádné zbraně, protože všechna zbroj už ležela na hromadě ve zbrojnici, ale aspoň měli zajištěn život. S méně šťastnými dušemi, které nosili, zacházeli s lítostivou úctou. Po této dvojici přišel jeden z důstojníků maršálovy gardy v rozhovoru s dělníkem, zjevně z vesnice, sebejistým a hovorným.

„Tu zeď bude potřeba rychle podepřít kůly, jen co je sem stačím dopravit,“ vykládal, když šli kolem. „S kamenem se může počkat. Až vejdete, ať se vaši lidé věži vyhýbají, a já sem do odpoledne přivedu své mládence s podpěrami.“

Vzduch kolem něj voněl dřevem, a dřeva bylo kolem Greenhamsteadu spousta. Vratké zdivo proražené věže bude zvenčí i zevnitř brzy podepřeno a zpevněno a počká si na kameníky. A jak je tak poslouchám, pomyslel si Cadfael, měl bych se tam raději vypravit dřív, než přijdou, protože někde v suti může být odhozený plášť s císařovniným orlem na rameni a já v tuhle chvíli vůbec nepotřebuji, aby se císařovnini důstojníci vyptávali. Pravda, plášť mohl patřit někomu z obléhatelů, ale při práci s beranidlem by mu jedině překážel. Čím míň si bude někdo klást otázky, tím líp.

Pro tuto chvíli však měl problém tady a potřeboval další dvě ruce, a hned, než se na scéně objeví další svědkové. Důstojník vyprovodil mistra stavitele jen ke dveřím paláce. Cadfael ho slyšel, jak se vrací, a vyhrnul se na chodbu přímo před něho. Dveře za sebou otevřel dokořán. Kutna mu totiž poskytovala jakés takés právo starat se o mrtvé a snad i jistý nárok na pomoc při práci.

„Pane, byl byste tak laskav,“ požádal zdvořile, „a pomohl mi s tímhle tady? Nepodařilo se nám ho donést až do kaple.“

Důstojník byl asi padesátiletý, dost starý na to, aby byl shovívavý k snaživým benediktinům, dost dobromyslný na to, aby vyhověl a poskytl pár minut svého času, když neměl na starost vcelku nic jiného než dohlížet na práci jiných, a měl dobrou náladu, protože nemusel dál bojovat o La Musarderii. Pohlédl na Cadfaela, beze vší zvědavosti nakoukl do otevřených dveří a přívětivě pokrčil rameny. Místnost byla tak studená a nehostinná, že na první pohled nevypadala jako pokoj hradního pána. Při obhlídce síně a obytných prostor už viděl lépe vybavené a pohodlnější komnaty.

„Přimluvte se v modlitbách za slušného vojáka,“ pravil, „a jsem vám k službám, bratře. Snad pro mě někdo udělá totéž, jestli to jednou budu potřebovat.“

„Amen!“ přitakal Cadfael. „A při příštím obřadu na vás nezapomenu.“ Což byla horoucná pravda, když uvážíme, oč žádal.

K hlavě lože tedy pokročil jeden z císařovniných vlastních mužů a shýbl se, aby uchopil zahalené tělo za ramena. Celou tu dobu ležel Filip skutečně jako mrtvý a Cadfael se nemohl ubránit myšlence, že možná opravdu mrtvý bude, než opustí tyto zdi. Nehybnost těla, když je opustily smysly a pouze nitečka dechu ukazuje, že hranice ještě nebyla překročena, velmi připomíná nehybnost potom, co duše odešla. To pomyšlení v něm vzbudilo podivně osobní zármutek, jako by syna ztratil on, a ne Robert z Gloucesteru; rázně je však zapudil a odmítl mu věřit.

„Vezměte ho i se slamníkem,“ řekl. „Odneseme si ho později, jestli ještě bude k použití, ale on krvácel, a slámy máme dost.“

Muž poslušně přehmátl a zvedl svůj konec lůžka tak lehce, jako by nesli dítě. Cadfael uchopil dolní konec, a když vyšli do chodby, na okamžik jej podržel jen jednou rukou a zavřel dveře. Nedej Bůh, aby došlo k předčasnému odhalení! Ale zdržovat se a zamykat prázdnou místnost by okamžitě vyvolalo podezření.

Prošli ruchem na nádvoří, branou ven do šedého prosincového světla, a strážný na dlážděné rampě je lhostejně pustil. O mrtvé se nezajímali, byli tam jen proto, aby zajistili, že při odchodu posádky nebudou odneseny žádné zbraně ani cenná zbroj, a možná aby ověřili, že se Filip FitzRobert nepokouší projít jako jeden z raněných. Kousek nalevo od náspu byla rovinka, kde se kopal společný hrob, a vedle byli naskládaní mrtví, jeden vedle druhého.

Mezi tímto truchlivým místem a okrajem lesa se shromáždilo několik lidí z vesnice a možná i z větší dálky, zvědavých, ale držících se vpovzdálí. Prostí lidé příliš nemilovali žádnou z bojujících stran, ale prozatím ohrožení pominulo. Třeba se ještě do Greenhamsteadu vrátí nějaký Musard. I po čtyřech generacích byla rodina pro své sousedy stále přijatelná.

Z údolí od řeky přijížděl vůz tažený dvěma koňmi a klidným tempem hrkotal po náspu směrem k bráně. Kočí byl plecitý, vousatý a tělnatý padesátník v tmavém domácím sukně a se zelenou kápí, kryjící i ramena. Všechny barvy však byly trochu zastřené a zaprášené tím, jak trávil celé dny ve vzduchu zamženém mletým obilím. Mladík za jeho zády měl přes ramena přehozený pytel a jeho otevřený konec přes hlavu. Byl to dlouhán v obvyklém nahnědlém kabátci a nohavicích, jaké se na venkově nosí. Cadfael pozoroval, jak se blíží, a děkoval Bohu.

Když kočí zpozoroval postupující práci na louce, řadu zahalených těl, z nichž poslední bylo právě přineseno a položeno vedle ostatních, a za ním klopýtal shrbený a sklíčený kaplan, ani se neohlédl na stráže u brány, otočil dvojspřeží stranou a zamířil přímo k pohřebišti. Tam svižně slezl a nechal mládence, aby také seskočil a počkal u koní. Mlynář se obrátil ke Cadfaelovi, tak hlasitě, aby ho slyšel i kaplan.

„Bratře, pod Camvillem tu sloužil můj synovec a já bych kvůli jeho matce rád věděl, jak se mu vedlo. Slyšeli jsme, že máte mrtvé a hodně raněných. Poví mi někdo, co s ním je?“

Když se přiblížil, ztlumil hlas. Jeho tvář neprozrazovala nic víc než dubový kmen.

„Nejdřív se zbavte nejhorších obav, než půjdete dál,“ pohlédl Cadfael do bystrých očí, jež neměly žádnou zvláštní barvu, ale zato svítily inteligencí. Kaplan stál kousek opodál a hovořil s důstojníkem FitzGilbertovy gardy. „Projděte se mnou kolem téhle řady a ujistěte se, že nikdo z nich není váš příbuzný. Pěkně pomaloučku,“ dodal Cadfael tiše. Jakýkoli spěch by byl zrádný. Kráčeli spolu podle řady, tiše rozmlouvali, tu a tam se shýbli a nakratičko odkryli nějakou tvář, ale při každém pokusu mlynář zavrtěl hlavou.

„Už jsem ho dlouho neviděl, ale poznám ho.“ Mluvil lehce, vymyslel si celkem pravděpodobného příbuzného, ne tak blízkého, aby byl nenahraditelnou ztrátou nebo způsobil dlouhý a hluboký smutek, ale přece jen vlastní krev, kterou nelze opustit. „Bylo by mu tak třicet let, počerný chlapík, šikovný s holí i s lukem. A musel být v každé mele. Určitě šel do toho mezi prvními.“

Dorazili k slamníku, na němž ležel Filip tak nehybný a tichý, že se Cadfaelovi na okamžik sevřelo srdce pochybností, a pak vděčně zaznamenal náhlý záchvěv a chrčivý dech. „Tady je!“

Mlynář nepoznal muže, ale ten pravý okamžik. Zarazil se v půli slova, ztuhl, ucouvl o krok a pak se hbitě sklonil, zakryt Cadfaelem, předstíral, že zvedá plátno z Filipova obličeje, ale ani se ho nedotkl. Chvíli zůstal tak, sehnutý nad tělem, jako by se ujišťoval, potom se pomalu zvedl a zřetelně pronesl: „Je to on! To je Annin mladej.“

Byl dobrý herec, promluvil napůl rozhořčeně, napůl zarmouceně, a vzápětí smířeně jako ten, kdo má dlouhé zkušenosti s rozvrácenou zemí, kde smrt každou chvíli vykoukne za rohem a po někom sáhne. „Mohl jsem vědět, že neumře stářím. Ten se vždycky připletl tam, kde bylo nejvíc horko. No, co člověk nadělá? Zpátky už ho nepřivedu.“

Nejbližší hrobník se na okamžik narovnal, aby ulevil zádům, a otočil k němu soucitnou tvář.

„Je to zlé, když člověk takhle narazí na vlastní krev. Budete ho chtít pochovat u rodiny? Třeba vám to dovolí. Lepší než ho strčit do země mezi ostatní, beze jména.“

Jejich polohlasný rozhovor upoutal pozornost stráží. Důstojník již hleděl směrem k nim a Cadfael usoudil, že k nim asi vzápětí zamíří. Lepší ho předejít a předložit mu připravenou historku.

„Já se zeptám,“ nabídl, jestli si to přejete. Byl by to křesťanský skutek, postarat se o nebohou duši.“ A s mlynářem v patách cílevědomě zamířil zpátky k bráně. Když důstojník viděl, že za ním jde, zastavil se a čekal.

„Pane,“ oslovil ho Cadfael, „tady je mlynář z Winstone za řekou, našel tu mezi mrtvými příbuzného, syna své sestry, a ptá se, jestli by mohl chlapce odvézt a pochovat mezi svými.“

„Tak?“ Strážný si prohlédl žadatele od hlavy k patě, ale velmi zběžně, a ihned ztratil zájem o příhodu nyní tak běžnou. Chviličku uvažoval a pak pokrčil rameny.

„Proč ne? O jednoho víc nebo míň… Nejlepší by bylo zbavit se jich všech najednou. Ano, ať si ho odveze. Ať leží tady nebo jinde, víckrát krev neprolije, ani cizí, ani vlastní.“

Mlynář z Winstone se velmi uctivě uklonil a náležitě poděkoval. Pokud byl v jeho vděčnosti nepatrný stín posměchu, unikl pozornosti. Klidně odkráčel ke svému vozu a jeho hlídači. Dlouhý mládenec v pytlovině mezitím přijel s vozem blíž. Společně zvedli slamník, na kterém ležel Filip, a před očima spokojených maršálových stráží jej pečlivě uložili na vůz. Cadfael jim zatím držel koně a jen jednou vzhlédl do stínu pytle, který měl mladík přehozený, hluboko do černých očí se zlatými duhovkami, jež se na něho rozevřely s horoucí náklonností a rozjařením a slibovaly úspěch. Neřekli ani slovo. Olivier se posadil do vozu a položil si horní konec hubeného slamníku na kolena. Mlynář z Winstone vylezl na kozlík a otočil dvojspřeží dolů s kopce, po zeleném svahu zpátky k řece. Ani jednou se neohlédl, nechvátal, vtělení slušného člověka, který na sebe právě vzal nevyhnutelnou povinnost a nikomu nemusí nic vysvětlovat.

V poledne se před branou zjevil FitzGilbert se seřazenou družinou za zády, aby se podíval, jak posádka pochoduje a opouští La Musarderii. Některé raněné, kteří se udrželi v sedle, ale nemohli dlouho pochodovat, posadili na koně, ostatní naložili na všechny vozy, které na hradě byly, a umístili je do středu voje, aby měli v případě potřeby po obou stranách zdravé muže. Cadfael si včas vzpomněl vznést nárok na pěkného kaštanového grošáka, kterého mu půjčil Hugh, a zůstal u něho ve stáji, aby svůj nárok potvrdil, kdyby se někdo vyptával. Hugh by mi uřezal uši, kdybych si ho nechal před nosem zrekvírovat. A tak se podíval na odchod z La Musarderie až pozdě odpoledne, když zadní voj strnule míjel přihlížející a čekající vítěze.

Každá procházející řada byla z obou stran bedlivě prohlížena a vozy zastavovány a prohledávány, zda se v nich neskrývají luky, kopí a píky, ale Camville jen ohrnoval ret nad jejich nedůvěrou a přihlížel bez poznámek; jen když se s některým raněným zacházelo příliš nešetrně, protestoval. Když všechno skončilo, odvedl svou posádku na východ, přes řeku a Winstone na římskou silnici, nejspíš směrem na Cricklade, jež bylo bezpečné před bezprostřední hrozbou a představovalo střed kruhu ostatních hradů držených králem: Bampton, Faringdon, Purton a Malmesbury, do nichž bylo možno pohodlně rozdělit jeho bojovníky a raněné jako do bezpečných přístavů. Olivier a mlynář z Winstone odjeli stejným směrem, ale neměli tak dlouhou cestu, snad jen dvanáct mil.

Nyní tu ještě musel Cadfael leccos udělat. Nemohl odejít, dokud několik dalších trpících, příliš slabých nebo nemocných, aby mohli odejít se svými druhy, nebude svěřeno do zodpovědné péče pod maršálovou správou. Cítil také, že nemá právo odejít, dokud se nepřežene nejhorší část císařovnina vzteku a nikomu zde již nebude hrozit nebezpečí smrti odplatou za smrt, o kterou byla ošizena.

Scházely už jen minuty do chvíle, kdy její hlavní družiny vjedou dovnitř, zaberou téměř prázdné stáje a obytné prostory, prohlédnou si získané zbraně a zabydlí se tu. Cadfael ještě předtím vklouzl na nádvoří a opatrně se vplížil do skořápky rozbité věže. Ostražitě našlapoval mezi popadaným fasádním kamenem a sutí, jíž bývaly zdi vyplněny, až našel plášť zastrčený do mezery ve zdivu, kam jej Olivier zasunul těsně předtím, než vyklouzl do noci mezi obléhatele. Odznak císařského orla byl stále připnutý na ramení. Cadfael jej zavinul dovnitř a odnesl si svůj výdobytek s sebou do cely. Skoro mu připadalo, že na něm ulpěla stopa tepla Olivierova těla.

Všichni dorazili před setměním – všichni kromě císařovnina osobního služebnictva – a jejich předchůdci již pilně pracovali se závěsy a polštáři, aby ten nejméně spartánský pokoj upravili, jak se sluší pro vznešenou dámu. Síň byla opět obyvatelná a vypadala celkem jako předtím. Kuchaři a sloužící se smířeně dali do práce, aby pohostili a ubytovali jednu posádku jako druhou. Poškozená věž byla podepřena důkladnými, vyzrálými trámy a postavili k ní straž, aby tam nikdo bezstarostný nestrkal hlavu.

Dosud nikdo neotevřel dveře Filipovy ložnice a nezjistil, že je prázdná. Nikdo také neměl čas si všímat, že benediktinský host, který posledně seděl u raněného, už tři hodiny volně přechází po nádvoří a po pohřebišti, stejně jako kaplan. Každý byl příliš zaměstnaný na to, aby se ptal, kdo tedy v jejich nepřítomnosti bdí u lože. Této věci dosud Cadfael nevěnoval dostatečnou pozornost, a když vyřídil všechno nejnaléhavější, začalo mu svítat, že bude muset ten objev učinit sám, aby neublížil zbytku Filipovy domácnosti. Ovšem raději by u toho měl svědka.

Skoro hodinu před nešporami zašel do kuchyně, požádal o mírku vína a kožené vědro horké vody pro svého pacienta a poprosil jednoho kuchyňského pomocníka, aby mu těžké vědro odnesl přes nádvoří a do paláce.

„Když jsem od něho před několika hodinami odcházel na pohřebiště, měl horečku,“ vykládal, když „vstoupili do chodby. „Třeba se nám ji podaří zlomit, jestli ho teď vykoupu a pokusím se do něho dostat kapku vína. Měl byste pár minut, abyste mi ho pomohl zvedat a obracet?“

Pomocník, střapatý mladý obr s pevně sevřenými ústy a tváří stejně nesdílnou pod touto novou, nevyzkoušenou vládou, pohlédl přes rameno na Cadfaela, bystře odhadl, co před sebou vidí, a zřetelně pronesl, aniž pohnul rty: „Radši ho nechtě umřít, bratře, jestli to s ním myslíte dobře.“

„Jako vy?“ podobně odpověděl Cadfael. Byla to drobná dovednost, ale občas užitečná.

Odpověď nedostal, ale ani ji neočekával a nepotřeboval.

„Netrapte se! Až přijde čas, vypovězte, co jste viděl.“

Došli ke dveřím opuštěné ložnice. Cadfael je otevřel s lahvicí vína v ruce. I v slábnoucím světle bylo vidět, že je lůžko rozházené a prázdné, pokrývky se válejí po zemi, místnost šerá a pustá. Cadfael byl v pokušení upustit láhev v přesvědčivém ohromení a úleku, ale uvážil, že benediktini nereagují na náhlé krize tím, že by z rukou pouštěli věci, a už vůbec ne láhve vína, a že se navíc tomuto náhodně vybranému společníku právě víceméně svěřil, takže je zbytečné něco předstírat. Ve Filipově domácnosti rozhodně byli lidé, kteří se z jeho vysvobození budou radovat.

Jeden ani druhý tedy nevykřikli. Naopak, stáli tam oba mlčky a spokojeně. Pohled, který si vyměnili, byl výmluvný, ale slovům se raději vyhnuli; co kdyby byl někde poblíž nežádoucí posluchač?

„Pojďte!“ ožil Cadfael. „Musíme to ohlásit. Vezměte s sebou vědro,“ dodal rázně. „Podrobnosti dodávají příběhu věrohodnosti.“

Vyrazil klusem jako první, stále s lahví vína v ruce, a kuchyňský pomocník pádil za ním, při každém kroku šplíchaje vodu z vědra. U dveří síně Cadfael málem padl do náruče jednoho z Bohunových rytířů a udýchaně vyhrkl svou novinu.

„Pan maršál – je uvnitř? Musím s ním mluvit. Právě jdeme z FitzRobertovy ložnice. Není tam. Postel je prázdná a on je pryč.“

Před maršálem, hofmistrem a půltuctem hrabat a baronů ve velké síni zněla historka opravdu působivě a vyvolala uspokojivou vlnu zuřivosti, rozčilení a podezření; uspokojivou í proto, že byla bezmocná. Cadfael byl mnohomluvný a ulekaný a pomocník byl dostatečně chytrý, aby nasadil výraz idiotského ohromení a podržel si jej.

„Vaše Lordstva, odešel jsem od něho před polednem, abych pomohl kaplanovi s mrtvými. Jsem tu jen náhodou, vyprosil jsem si tu na pár dní nocleh, ale mám jisté zkušenosti a byl jsem ochotný ho ošetřovat a podávat mu léky, jak jen to dovedu. Když jsem ho opouštěl, byl stále v hlubokém bezvědomí, jako většinu času, po tom zranění. Myslel jsem, že ho mohu bezpečně nechat o samotě. Vždyť jste ho, Vaše Lordstvo, ráno sám viděl… Jenže když jsem se k němu vrátil…“ Nevěřícně zatřásl hlavou. „Ale jak se to mohlo stát? Byl úplně bezvědomý. Šel jsem do kuchyně pro víno a pro horkou vodu, abych ho omyl, a požádal jsem tohohle mládence, aby mi ho pomohl zvedat. A on je pryč! Přísahám, že se v žádném případě nemohl ani posadit. Přesto je pryč! Tenhle člověk vám to potvrdí.“

Pomocník kýval hlavou tak dlouho a tak horlivě, až mu střapaté vlasy padaly do obličeje. „Boží pravda, pánové! Postel je prázdná, pokoj je prázdný. Je nadobro pryč.“

„Pošlete někoho, Vaše Lordstvo, aby se přesvědčil,“ požádal Cadfael. „Není to žádný omyl.“

„Pryč!“ vybuchl maršál. „Jak může být pryč? Copak nebyly dveře zamčené, když jste od něj odešel? Nebo tam neposlali někoho hlídat?“

„Vaše Lordstvo, neviděl jsem pro to důvod,“ urazil se Cadfael. „Říkám vám, že nemohl hnout rukou ani nohou. A já nejsem zdejší sloužící a neměl jsem žádné rozkazy. Staral jsem se o něho z dobré vůle, chtěl jsem ho vyléčit.“

„O tom nikdo nepochybuje, bratře,“ úsečně odpověděl maršál, „ale vaše péče nebyla nejlepší, když jste ho nechal několik hodin samotného. A když jste při své lékařské zběhlosti považoval takovou činorodou duši za smrtelně raněnou a neschopnou pohybu.“

„Můžete se zeptat kaplana. Poví vám totéž. Ten člověk byl v bezvědomí a na pokraji smrti.“

„A vy jistě věříte na zázraky,“ ušklíbl se Bohun.

„To nepopírám. A odůvodněně. Vaše Lordstva by se nad tím mohla zamyslet,“ ochotně souhlasil Cadfael.

„Jděte se vyptat stráže u brány,“ nařídil maršál někomu ze svých důstojníků, Jestli mezi raněnými vyšel někdo podobný FitzRobertovi.“

„Nikdo,“ s ráznou jistotou opáčil Bohun, přesto pokynul třem svým mužům, aby se ujistili o bedlivosti dohledu.

„A vy, bratře, pojďte se mnou. Podíváme se na ten zázrak.“ Vyrazil přes nádvoří jako kometa s ohonem ustaraných podřízených a za nimi Cadfael a kuchyňský pomocník s vědrem již skoro prázdným.

Dveře byly dokořán, jak je nechali, a místnost byla tak strohá a prostá, že téměř nebylo třeba překračovat práh, aby bylo jasné, že vevnitř nikdo není. Hromada odhozených pokrývek zastírala fakt, že chybí slamník, a nikdo se nenamáhal na zchumlané deky sahat, protože bylo zjevné, že pod nimi žádné lidské tělo neleží.

„Nemůže být daleko,“ zarazil se maršál stejně prudce, jako se rozběhl za důkazem. „Musí být stále uvnitř, kolem stráží nemohl nikdo projít. Vyženeme každou krysu z každého kouta tohohle hradu, ale najdeme ho.“ A v pár minutách rozeslal všechny, které k sobě shromáždil, všemi směry. Cadfael a kuchyňský pomocník si vyměnili výmluvný pohled, ale mluvit si netroufli. Pomocník, navenek s nepohnutou tváří, ale uvnitř potěšený, se beze spěchu odebral do kuchyně a Cadfael, úlevou od napětí zemdlený, si vzpomněl na nešpory a vyhledal útočiště v kapli.

Hledání Filipa probíhalo se vší rázností a důkladností, jíž maršál hrozil, přesto si Cadfael na jeho konci kladl otázku, zda se i FitzGilbertovi samotnému trochu neulevilo, když zajatec zmizel. Ne z náklonnosti k Filipovi, snad ani ne z nesouhlasu s takovou surovou pomstou, ale protože měl dost rozumu, aby si uvědomoval, že zamýšlený čin by rozhojnil a prodloužil vraždění a zošklivil císařovninu věc i těm, kdo jí nejlépe sloužili. Maršál konal vše energicky, dokonce i se zdánlivým přesvědčením; a když pátrání – naštěstí – skončilo nezdarem, věděl, že bude muset odnést zprávu své urozené paní ještě ten večer, dříve, než obřadně vstoupí do La Musarderie. Nejhorší vztek si vylije na těch, které se ani ona neodváží naprosto pokořit a zničit, než přijde mezi křehké ubohé dušičky, jež může postrádat a jež jsou jí vydány na milost.

Filipův unavený kaplan klopýtavě odříkával nešpory a Cadfael se usilovně snažil soustředit na bohoslužbu. Někde mezi tímto hradem a Cirencesterem, možná dokonce již v bezpečí augustiniánského kláštera, Olivier opatruje a střeží svého věznitele, z něhož se stal zajatec, přítele, z něhož se stal nepřítel – ať ten vztah nazve jakkoli, zůstával tím pevnější a nezrušitelnější, čím víc se převracel. Dokud zůstanou spolu, budou jeden druhému chránit záda před světem, dokonce i když si vůbec nerozumějí.

Ani já nerozumím, pomyslel si Cadfael, ale není třeba. Důvěřuji, uznávám a miluji. Přesto jsem opustil a nechal za sebou to, čemu důvěřuji nejvíc, co nejvíc uznávám a miluji, a nevím, zda se k tomu vůbec budu moci vrátit. Mohu to jen zkusit. Můj syn je svobodný, zdravý, v rukou božích, osvobodil jsem ho a on osvobodil svého přítele, a to, co mezi nimi zůstalo rozbité, se musí spravit. Nepotřebují mne. A já potřeby mám, ach Bože, jak drahé, mých let zbývá hrstička, můj dluh vyrostl z kopečku v horu a mé srdce tíhne k domovu.

„Snažně tě prosíme, kéž jsou ti naše posty přijatelné, ó Pane, a odčiněním našich hříchů nás učiň hodnými své milosti…“

Ano, amen! Nakonec byla ta dlouhá cesta sem požehnaná. Jestliže bude dlouhá cesta domů úmorná a skončí zavržením, budu snad reptat proti té ceně?

Císařovna vstoupila nazítří do La Musarderie v zasmušilé nádheře a vzteklé náladě, přestože se tou dobou již ovládala. Její černě stažené brvy se dokonce trochu uvolnily, když si prohlížela získanou kořist, a neochotně se smířila s tím, že odepíše, co bylo ztraceno.

Cadfael ji pozoroval, jak vjíždí, a chtě nechtě musel uznat, že pěšky i na koni je to královská postava. I v nelibosti zůstávala krásná, vysoká a panovačná. Když se rozhodla okouzlit, uměla být neodolatelná. To zažilo mnoho chlapců jako Yves, dokud nepocítili šlehnutí její oceli.

Přijela na ušlechtilém koni a ve skvostném oděvu, s družinou za zády, se strážnými po obou stranách a se svými ženami. Cadfael poznal dvě dámy, které ji doprovázely do Coventry a zůstaly v její společnosti i v Gloucesteru. Té starší musí být šedesát a nejspíš je léta vdovou. Vysoká, štíhlá, s pozůstatky mladistvého půvabu, který přetrval dlouho přes střední věk, ale nyní již trochu kostnatá a hubená, s vlasy stříbrnými až do běla. Její neteř Isabeau byla tetě velmi podobná, přestože je dělilo mnoho let, tak podobná, že byla pravděpodobně obrazem toho, jak vypadala Jovetta de Montors v dívčím věku. Byl to přitažlivý obraz, plný života. Však jej v Coventry obdivovala řada urozených mladých mužů.

Ženy zůstaly stát na nádvoří a FitzGilbert s půltuctem svých nejlepších mužů soutěžili o to, kdo jim pomůže ze sedla a doprovodí je do připravených pokojů. La Musarderie měla místo hradního pána novou hradní paní.

A kde je ten hradní pán nyní a jak se mu vede? Jestliže Filip přežil cestu, jistě zůstane naživu. A Olivier? Dokud bude nějaká pochybnost, Olivier ho neopustí.

A nyní právě sesedal Yves a odváděl koně do stájí. Jakmile bude volný, bude se po Cadfaelovi shánět. Je tu o čem vyprávět a Yves už jistě hladoví po novinkách.

Seděli spolu na úzkém lůžku v Cadfaelově cele jako už jednou předtím a dělili se o vše, co se zběhlo od chvíle, kdy se rozloučili u křivolakých větví révy, zatímco stráž pochodovala ani ne dvacet kroků od nich.

„Včera jsem samozřejmě slyšel,“ říkal Yves zardělý úžasem a vzrušením, „že je Filip pryč, že zmizel jako pára. Ale jak, jak to bylo možné? Jestli byl tak těžce raněný a nemohl se ani postavit…? Je tedy zachráněna před rozkolem s hrabětem… a před horšími věcmi… Tolik toho bylo zachráněno. Ale jak?“ Ve vděčnosti za takové smilování mluvil trochu nesouvisle, jakmile však došlo na Oliviera, zvážněl. „A co se stalo Olivierovi, Cadfaele? Myslel jsem, že ho uvidím s jinými v síni. Ptal jsem se Bohunova správce po vězních a on na to, jací vězni, prý se tu žádní nenašli. Kde tedy může být? Filip nám přece řekl, že je tady.“

„A Filip nelže,“ zopakoval Cadfael to, co bylo zjevně článkem víry u všech, kdo Filipa znali, dokonce i jeho nepřátel. „Ne, opravdu nelže. Olivier tu byl, hluboko pod jednou z věží. A kde je teď? Jestli všechno dopadlo dobře – a proč by nemělo? – má v těchhle končinách přátele! – měl by být touto dobou v augustiniánském opatství v Cirencesteru.“

„Vy jste mu pomohl ven ještě před kapitulací? Ale proč tedy odcházel? Proč chodil pryč, když byli císařovna a FitzGilbert za branami? Jeho vlastní lidé?“

„Já jsem ho nevysvobodil,“ trpělivě vysvětlil Cadfael. „Když byl Filip raněn a věděl, že možná zemře, přemýšlel o své posádce a nařídil Camvillovi, aby pro ni zajistil nejlepší možné podmínky, alespoň život a svobodu, a vydal hrad.“

„Přestože věděl, že jeho žádné smilování nečeká?“

„Přestože věděl, co s ním císařovna zamýšlí, jak jsi mě poučil, a protože věděl, že pustí ostatní, jen aby dostala do rukou jeho. Ano. Navíc pomyslel i na Oliviera. Dal mi klíče a poslal mě, abych ho pustil na svobodu. To jsem udělal a spolu s Olivierem jsem doufám bezpečně odeslal Filipa FitzRoberta k augustiniánům do Cirencesteru, kde se doufám s boží milostí uzdraví ze svých ran.“

„Ale jak? Jak jste ho dostal přes bránu, když už to tu střežili její vojáci? A on? On s tím souhlasil?“

„Neměl na vybranou. Byl při vědomí jen tak dlouho, aby rozhodl, že vymění vlastní život za životy svých mužů. Byl v hlubokém bezvědomí, když jsem ho zahalil do rubáše a vynesl mezi mrtvé. Ale ne s Olivierem. Vynést mi ho pomohl jeden z maršálových vlastních mužů. Olivier vyklouzl v noci, když se obléhatelé stáhli, šel do mlýna opatřit vůz, a přímo před nosem stráží si pro něj s winstoneským mlynářem přijeli jako pro padlého příbuzného a dostali svolení si ho odvézt.“

„Kéž bych býval s vámi!“ s hlubokou úctou pronesl Yves.

„Dítě, byl jsem rád, že tu nejsi. Ty jsi svou úlohu splnil. Děkoval jsem Bohu, že je jeden z vás v bezpečí, mimo tuhle nebezpečnou hru. Teď už je to jedno, dopadla dobře, a když jsem Oliviera poslal pryč, mám tu aspoň pro dnešek tebe. Zabránilo se nejhoršímu. V tomto životě je to často nejlepší, co se dá říct, a musíme to přijmout jako dostatečné.“ Náhle na něho padla těžká únava i v tomto okamžiku uvolnění a spokojenosti.

„Olivier se vrátí,“ horlivě vyhrkl Yves, teple přitisknutý k jeho rameni, „a v Gloucesteru na něho a na vás čeká Ermina. Teď už se blíží její hodinka. Třeba budete mít dalšího kmotřence.“ Zatím nevěděl, že to dítě bude ještě bližší, spřízněné krví, stejně jako duší. „Když už jste dojel tak daleko, měl byste přijet k nám domů, pobýt u nás, kde si vás tolik ceníme. Půjčit si několik dní – to snad není hřích?“

Cadfael však velmi neochotně, ale přesto rozhodně zavrtěl hlavou.

„Ne, to nesmím udělat. Když jsem odjel z Coventry na tuto výpravu, zradil jsem svůj slib poslušnosti opatovi, který mi už prokázal velkorysou milost. Nyní jsem udělal to, kvůli čemu jsem zahodil své povolání, snad až na jednu malou povinnost, která ještě zbývá, a zdržím-li se déle, budu nevěrný i sobě, jako jsem již nevěrný svému řádu, opatovi a svým bratrům. Jednoho dne se jistě všichni znovu sejdeme. Mám však co napravovat a musím přijmout pokání. Zítra, Yvesi, pojedu domů, ať se mi brány v Shrewsbury znovu otevřou nebo ne.“

XV.

Jakmile se rozednilo, posbíral si Cadfael svých pár věcí a šel za maršálem. Ve vojenském zařízení, o něž se před nedávnem vedl boj, bylo dobré náležitě upozornit na svůj odchod a moci se v případě potřeby odvolat na kastelánovu autoritu.

„Můj pane, když je nyní cesta volná, musím se vydat zpátky do svého opatství. Mám tu koně, podkoní dosvědčí, že mám na něho právo, přestože náleží stájím shrewsburského hradu. Dovolíte mi odjet?“

„Samozřejmě,“ ujistil ho maršál. „Doprovázej vás Bůh.“

Vyzbrojen povolením navštívil Cadfael naposled kapli v La Musarderii. Dostal se daleko od místa, kde toužil být, a nebylo jisté, že se vůbec návratu dožije, protože nikdo nezná den ani hodinu, kdy od něho bude vyžádán jeho život. A i kdyby se dostal tak daleko živ, třeba ho nepřijmou. Nitku sounáležitosti, jakmile se jednou napnula až k přetržení, nebude možná snadné znovu svázat. Cadfael přednesl svou prosbu pokorně, třebaže ne zcela rezignovaně, a chvíli zůstal klečet se zavřenýma očima, vzpomínaje na věci, jež byly provedeny dobře, a věci, jež byly provedeny méně dobře, ale s největší vděčností a spokojeností si vybavoval obraz svého syna přestrojeného za venkovského mladíka jako už jednou předtím, jak v mlynářově voze chová na klíně svého nepřítele. Požehnaný paradox, vždyť oni nepřátelé nebyli. Udělali to nejhorší, aby se jimi stali, a nedokázali to. Radši se nepřít o nesporné.

Vstával, trochu ztuhlý od studeného vzduchu a tvrdých dlaždic, a tu se na prahu ozvaly lehké kroky a dveře se trochu víc pootevřely. Přítomnost žen na hradě již způsobila jisté změny ve vybavení kaple – objevila se vyšívaná oltářní rouška a klekátko se zelenými polštáři pro císařovnu. Nyní vešla její dvorní dáma se svícny v obou rukou a mířila k oltáři. Tu si všimla Cadfaela, lehce se mu uklonila hlavou a usmála se. Vlasy měla zakryté mušelínovou síťkou, jež vrhala stříbřité odlesky na korunu vlasů též neposkvrněně stříbrných.

„Dobré jitro, bratře,“ pronesla Jovetta de Montors a hodlala jít dál, ale místo toho se zastavila a prohlédla si ho bedlivěji. „Vás už jsem viděla, bratře, viďte? Byl jste na shromáždění v Coventry.“

„Ano, paní.“

„Vzpomínám si,“ vzdychla. „Škoda, že z něho nic nevzešlo. Přivedl vás tak daleko od domova nějaký úkol související s tím setkáním? Myslím, že jsem totiž slyšela, že jste ze shrewsburského opatství.“

„V jistém smyslu ano,“ přisvědčil Cadfael.

„A podařilo se?“ Postoupila k oltáři, postavila svícny každý na jednu stranu a shýbala se pro svíce v truhle u stěny a také pro sírou napuštěný smotek papíru, jímž by je rozsvítila od věčné lampičky, která rudě žhnula před křížem uprostřed.

„Zčásti ano.“

„Jen zčásti?“

„Byla tu ještě jedna věc, jež se nevyřešila, ale nyní je méně důležitá, než se nám tehdy jevila. Asi si vzpomínáte na toho mladého muže, který byl v Coventry obviněn z vraždy?“

Přistoupil k ní blíž a ona k němu otočila jasnou, bledou tvář a velké, přímočaré, sytě modré oči. „Ano, vzpomínám si. Již je od toho podezření očištěn. Mluvila jsem s ním, když přijel do Gloucesteru. Pověděl nám, že Filip FitzRobert dospěl k přesvědčení, že to neudělal, a propustil ho na svobodu. Myslela jsem, že je všechno odbyto, když ho císařovna bezpečně odvezla s sebou, a nevěděla jsem, že se ho Filip cestou zmocnil, dokud jsme nebyli v Gloucesteru. Pak, po několika dnech, přijel a udělal poplach kolem tohoto hradu. Já věděla,“ dodala, „že nic nespáchal.“

Nastrkala svíce do stojánků a svícny postavila na oltář. Ukročila zpátky, aby si s nakloněnou hlavou změřila vzdálenosti. Sírová zápalka zaprskala v červeném plamínku a jasně se rozhořela, vrhajíc světlo na její hubenou, žilnatou levici. Opatrně zapálila svíčky a dívala se, jak se rozhořívají, se zápalkou stále v ruce. Na prostředníku měla prsten s hlubokou rytinou v kameni. Černý kamínek byl sice malý, ale vyrytý vzor jasně odrážel světlo a ukázal se do nejmenší podrobnosti. Maličký salamandr ve svém hnízdě ze stylizovaných plamenů byl obrácený na druhou stranu, ale nedal se zaměnit, jestliže člověk jednou viděl jeho pozitiv.

Cadfael neřekl ani slovo, ale ona náhle znehybněla a nijak se nesnažila skrýt prsten před světlem, které se na něm lesklo a prozařovalo každou čárku. Pak se otočila k němu, sledovala jeho pohled a znovu k němu obrátila zrak.

„Věděla jsem,“ zopakovala, „že nic nespáchal. Neměla jsem vůbec žádné pochybnosti. Vy myslím také ne. Ale já měla důvod. Proč jste si byl už tenkrát tak jistý vy?“

Pečlivě zopakoval všechny důvody, proč musel Brien de Soulis zemřít rukou někoho, koho znal a komu důvěřoval, někoho, kdo se k němu mohl zcela přiblížit a nevzbudit přitom žádné podezření, což Yves Hugonin po svém otevřeném projevu nepřátelství jistě nemohl. Někdo, kdo pro něho vůbec nemohl být hrozbou, někdo, na něhož zcela spoléhal.

„Anebo žena,“ pravila Jovetta de Montors.

Řekla to docela mírně a rozumně, jako když předkládá samozřejmou možnost, ale nevnucuje ji.

A jeho to nikdy nenapadlo. V tom skoro úplně mužském shromáždění, kde byly přítomny jen tři ženy a všechny pod baldachýnem císařovniny nedotknutelnosti, mu to vůbec nepřišlo na mysl. Pravda, ta mladá byla jistě ochotná zahrát si s de Soulisem riskantní hru, ale nemínila ji nechat zajít příliš daleko. Cadfael pochyboval, že by si s ním někdy dala schůzku, ale přece…

„Ale ne,“ vpadla Jovetta de Montors, „Isabeau ne. Ta nic neví. Udělala jen to, že mu napůl slíbila – natolik, že mu to stálo za zkoušku. Vůbec neměla v úmyslu se s ním sejít. Ale za šera a v plášti s kapuci není velký rozdíl mezi starou a mladou ženou. Myslím,“ řekla s porozuměním a usmála se na něho, „že vám neříkám nic, co byste nevěděl. Ale nebyla bych dovolila, aby ten mladý muž přišel k úhoně.“

„Dovídám se to až teď, věřte mi. Až teď a podle vaší pečeti. Táž pečeť byla připojena ke kapitulaci Faringdonu ve jménu Geoffreyho FitzClarea, který byl tou dobou již mrtev. A nyní je mrtev i de Soulis, který ji tam otiskl, který ho zabil, aby ji tam otiskl, a Geoffrey FitzClare je pomstěn.“ A proč nyní rozfoukávat popel, pomyslel si.

„Neptáte se mě,“ promluvila, „co pro mne Geoffrey FitzClare znamenal?“

Cadfael mlčel.

„Byl to můj syn,“ řekla. „Mé jediné dítě, mimo bezdětné manželství, které jsem ztratila, jakmile se narodilo. Bylo to dávno, potom, co starý král dobyl a obsadil Normandii, než usedl na francouzský trůn král Ludvík a znovu rozpoutal celý ten boj. Král Jindřich tam strávil přes dva roky, aby hájil, co vydobyl, a Warennova vojska byla s ním. Můj manžel sloužil Warennovi. Dva roky byl pryč! Láska se neptá na dovolení, já byla osamělá a Richard de Clare byl laskavý. Když přišla má hodinka, dobře mi posloužili a uchovali to v tajnosti, a Richard se o svého syna dobře postaral. Aubrey se to nikdy nedověděl a nikdo jiný také ne. Richard uznal mého chlapce za svého a přijal ho do vlastní rodiny. Richard však nebyl naživu, aby se svého syna zastal, když ho bylo nejvíc zapotřebí. Musela jsem se toho ujmout já.“

Mluvila klidným hlasem, nechlubila se, ani neobhajovala svůj čin. A když viděla, jak Cadfael stále upírá pohled na salamandra v oživující ohnivé lázni, usmála se.

„To bylo jediné, co ode mne kdy dostal. Znak pocházel od předků mého otce, ale téměř se již nepoužíval. Poznalo by jej málo lidí. Požádala jsem Richarda, aby mu jej dal jako jeho osobní znak, a stalo se. Dělal nám oběma čest. Jeho bratr, hrabě Gilbert, měl o něm vždy dobré mínění. Přestože se v tom smutném sporu postavili na opačné strany, byli dobrými přáteli. Clareové Geoffreyho pochovali jako jednoho ze svých, jehož si cenili. Nevědí, jak zemřel, jako to vím já. Vy to, myslím, víte také.“

„Ano,“ pohlédl jí Cadfael do očí. „Já to vím.“

„Pak není třeba nic vysvětlovat a nic omlouvat,“ odpověděla prostě a otočila se, aby narovnala jednu svíci a odnesla s sebou uhašenou sírovou zápalku. „Pokud však někdy někdo ze smrti toho člověka obviní Yvese, smíte promluvit.“

„Říkala jste,“ připomněl jí Cadfael, „že se o tom nikdo jiný nikdy nedověděl. Ani váš syn?“

Cestou z kaple se na okamžik ohlédla, podívala se na něho svýma hlubokýma, pokojnýma očima, v jejichž modři se dalo utonout, a usmála se. „Teď už to ví.“

V kapli v La Musarderii se rozešli ti dva, kteří se jistě již nikdy nesejdou.

Cadfael vyšel do stáje a našel trochu nešťastného Yvese, jak sedlá kaštanového grošáka a trvá na tom, že přítele na odjezdu doprovodí aspoň k brodu přes řeku. Kvůli Yvesovi si nemusel dělat starosti, nejtěžší stín z něho spadl, zůstalo jen malé zklamání, že s sebou Cadfaela nemůže vzít domů, a otřes rozčarování, který způsobí, že se bude nějaký čas patrně vyhýbat císařovnině přízni, ale neodvrátí se od urputné věrnosti její věci. Pro tuto statečnou prostotu zkrátka nejsou bolestné složitosti, jež trápí většinu lidských tvorů. Kráčel vedle grošáka dolů po náspu a do lesa, za níž se skrýval brod, hovořil o Ermině a Olivierovi, o dítěti, které se narodí, a minutu po minutě se rozjasňoval při pomyšlení na setkání, k němuž teprve dojde.

„Třeba už tam bude, ještě předtím, než dostanu povolení, abych se za ní vypravil. A opravdu je v pořádku? Nic se mu nestalo?“

„Uvidíš, že se vůbec nezměnil,“ srdečně ho ujistil Cadfael. „Je, jako byl vždycky, a u tebe také nebude očekávat žádnou změnu. Třeba jsme to nakonec všichni dohromady neprovedli nejhůř,“ utěšoval spíš sebe než chlapce.

Cesta domů však byla dlouhá, předlouhá.

U brodu se rozloučili. Yves se natáhl, nastavil hladkou tvář a Cadfael se sklonil, aby ho políbil. „Běž zpátky a nedívej se za mnou. Ještě se uvidíme.“

Cadfael přejel brod, vystoupal po zelené stezce lesem na druhé straně a rozjel se na východ přes vesnici Winstone směrem k hlavní silnici. Když k ní však dojel, nezamířil nalevo k Tewkesbury a k silnicím vedoucím domů, ale napravo, k Cirencesteru. Měl ještě jednu malou povinnost; nebo se snad jen chytal za rukáv naděje na ujištění, že by z jeho odpadnutí mohlo vzejít něco dobrého, co se nedalo rozumně předpokládat a co by mohl předložit na ospravedlnění svého zběhnutí.

Po silnici táhnoucí se cotswoldskou náhorní plošinou jel v neustálé plískanici pod nízkým, olověným nebem, jež nevzbuzovalo veselé myšlenky. Na krajinu se kladly barvy zimy, vybledlé, mdlé a špinavé, jako nátěr z šedé mlhy. Cestování přinášelo pramalou radost a cestou se potkal a pozdravil jen s nemnoha spolutrpiteli. Lidé i ovce dávali přednost přístřeší v chalupě a v ovčinci.

Pozdě odpoledne dojel do Cirencesteru, města, které znal jen podle pověsti jako prastaré sídliště, kde zanechali své bájné stopy Římané a kde od té doby zdárně a nezávisle prosperuje velmi pevný a prohnaný obchod s vlnou. Musel se zastavit a vyptat na cestu k augustiniánskému opatství, ale když je našel, nedalo se s ničím zaměnit a bylo vidět, že vzkvétá. Starý král Jindřich je znovu založil na zbytcích staršího domu světských kanovníků, velmi chudě obdařeného a tiše se rozpadajícího, ale augustiniánům se podařilo uspět, a o jejich horlivosti a zdatnosti hovořila pěkná vstupní brána, rozlehlé nádvoří a skvělý kostel.

Tento obnovený dům byl starý pouhých třicet let, ale sliboval, že bude nejpřednějším sídlem toho řádu v celém království.

Cadfael u brány sesedl a zavedl koně dovnitř k fortnýřově strážnici. Tamní uspořádaný klid ho po neovladatelných zvratech obléhání a po nehostinných, osamělých silnicích pohladil na duchu. Zde bylo všechno předepsáno a zorganizováno, každý tu měl cíl a pravidla, nepochyboval o své hodnotě, každá hodina a každá věc měly nějakou funkci, podstatnou pro fungování celku. Právě tak to bylo doma, kam ho táhlo srdce.

„Jsem bratr z benediktinského opatství svatého Petra a Pavla v Shrewsbury,“ pokorně ohlásil Cadfael, „a octl jsem se v těchto končinách následkem bojů u Greenhamsteadu, kde jsem byl ubytován, když hrad padl do obklíčení. Směl bych mluvit se správcem nemocnice?“

Fortnýř byl uhlazený, oblý starší muž s chladným, odtažitým pohledem, nijak horlivý na první pohled vítat nějakého benediktina. „Hledáš nocleh, bratře?“

„Ne,“ ubezpečil ho Cadfael. „Svou věc tu mohu vyřídit stručně, jsem na cestě domů do svého opatství. Nemusíte pro mě nic zajišťovat. Poslal jsem však k vám, v doprovodu jiného muže, Filipa FitzRoberta, který byl v Greenhamsteadu těžce raněn a v ohrožení života. Rád bych se zeptal správce nemocnice, jak se mu daří. Nebo,“ hrklo v něm, „zda ještě žije. Pečoval jsem tam o něho, potřebuji to vědět.“

Jméno Filipa FitzRoberta otevřelo dokořán nepřístupné, chladné oči, které se nezahřály při zmínce o benediktinském řádu ani shrewsburském opatství. Ať tu byl milován nebo nenáviděn, nebo ho tu prostě trpěli jako nevyhnutelnou komplikaci, měl nad sebou ruku svého otce, jež dovedla otvírat zavřené a střežené dveře. Není divu, že klášter neoblomně střeží své hranice.

„Zavolám bratra správce nemocnice,“ odpověděl fortnýř a odešel dovnitř.

Přiběhl správce nemocnice, svižný, přívětivý člověk jen něco přes třicet. Rychlým pohledem přejel Cadfaela od hlavy k patě a souhlasně přikývl. „Řekl, že můžeš přijít. Ten mladý muž tě dobře popsal, bratře. Poznal bych tě mezi mnoha lidmi. Jsi tu vítán. Vyprávěl nám o osudu La Musarderie, a co hrozilo našemu hostu.“

„Tak se sem dostali včas,“ zhluboka vydechl Cadfael.

„Docela včas. Přijeli na mlynářském voze, ale poslední míle jej neřídil žádný mlynář. Pracující člověk se musí starat o řemeslo a o rodinu,“ vyprávěl správce nemocnice, „tím spíš, jestli právě riskoval možná víc, než byl povinen. Zdá se, že nedošlo k žádnému nepěknému poplachu. Aspoň když se vracel vůz, byl všude klid.“

„Doufám, že zůstane,“ horoucně pronesl Cadfael. „Je to dobrý člověk.“

„Díky Bohu, bratře,“ vesele se usmál správce, „na světě naštěstí pořád je, bylo a vždycky bude víc dobrých lidí než zlých a jejich věc zvítězí.“

„A Filip? Žije?“ Při té otázce se mu sevřelo srdce víc, než čekal, a zatajil dech.

„Žije a je při vědomí. Dokonce se lepší, i když to asi bude pomalé zotavování. Ale ano, přežije to, bude zase zdráv. Pojď se podívat!“

Před zčásti zataženým závěsem, který uzavíral jednu postranní celu od nemocničního pokoje, seděl mladý řádový kanovník, velmi vážně a svědomitě, a četl si ve veliké knize, kterou měl otevřenou na čtecím pultíku na kolenou. Byl to statný mladý muž s mírným výrazem, ale působivou postavou. Okamžitě zvedl hlavu a bděle obrátil zrak k blížícím se krokům. Když spatřil správce nemocnice a jiného bratra v kutně, s bezvýraznou tváří okamžitě sklopil oči zpátky k četbě. Cadfael to schvaloval. Augustiniáni byli připraveni chránit jak svá privilegia, tak své pacienty.

„Jen pro jistotu,“ klidně prohodil správce. „Snad už není třeba, ale lepší je nic nezanedbat.“

„Pochybuji, že ještě dojde k pronásledování,“ mínil Cadfael.

„Přesto…“ Správce pokrčil rameny a položil ruku na závěs, aby jej odtáhl. „Raději se zajistit, než pak litovat. Vejdi, bratře. Je zcela při vědomí a pozná tě.“

Cadfael vstoupil do cely a záhyby závěsu se za ním uzavřely. Jediné lůžko v úzkém pokojíku bylo zdviženo, aby bylo snadnější starat se o pacienta v jeho bezmocnosti. Filip ležel podepřen polštáři, otočen trochu na bok, aby šetřil hojící se polámaná žebra. Tvář měl sice bledší a propadlejší, než když byl zdráv, ale zato byla naprosto klidná a obdivuhodně jasná, oproštěná ode všeho napětí. Nad obvazy, jimiž měl ovinutou ránu na hlavě, se po polštáři zavlnily černé vlasy, když otáčel hlavu, aby viděl, kdo vešel. Oči v promodralých důlcích se nepodivily.

„Bratře Cadfaele!“ Jeho hlas zněl docela silně a jasně. „Ano, skoro jsem vás očekával. Měl jste ale dražší povinnost. Proč už nejste nějaké míle na cestě domů? Stál jsem vám za zdržení?“

Cadfael na to přímo neodpověděl. Přistoupil k lůžku a cítil, jak ho prohřívá žár vděčnosti a spokojenosti. „Teď, když vás vidím živého, pojedu domů docela rychle. Říkali mi, že budete jako nový.“

„Ale ne lepší!“ ušklíbl se Filip. „Třeba jste marnili námahu, jak otec, tak syn. Ne, nebojte se, vůbec mi nevadí, že jste mě vytáhli z oprátky, i když proti mé vůli. Nebudu volat: Podvedl mě! Jako on. Posaďte se ke mně, bratře, když už jste tady. Jen na chviličku. Vidíte, že jsem na dobré cestě, a vy potřebujete být jinde.“

Cadfael se posadil na stoličku k lůžku. Tak se dostali tváří blízko k sobě a pátravě si hleděli do očí. „Jak vidím,“ řekl Cadfael, „víte, kdo vás sem přivezl.“

„Jednou, jen jednou a nakrátko jsem otevřel oči a uviděl jeho tvář. Ve voze, na silnici. Propadl jsem se do tmy dřív, než jsem stačil něco říci, snad ani neví, že jsem ho poznal. Ale já to vím. Jaký otec, takový syn. Dobrá, získali jste spolu právo na můj život. Tak mi teď povězte, co s ním mám dělat.“

„Je pořád váš. Prožijte jej, jak uznáte za vhodné. Myslím, že jej držíte v rukou docela pevně.“

„Ano, ale tohle není život, který jsem měl předtím. Souhlasil jsem se smrtí, vzpomínáte si? To, co mám teď, je váš dar, ať chcete nebo ne, příteli. Měl jsem v posledních dnech čas,“ pokračoval Filip docela mírně, „vzpomínat na všechno, co se stalo předtím, než jsem zemřel. Bylo to beznadějné rozhodnutí,“ pronesl s rozmyslem, „uvěřit, že se něco vyřeší, když se odvrátím od jedné nicky k druhé. Nyní, když jsem bojoval na obou stranách a k ničemu to nebylo, uznávám svou chybu. V císařovně ani v králi není záchrana. Co tedy se mnou zamýšlíte teď, bratře Cadfaele? Nebo co se mnou zamýšlí Olivier de Bretagne?“

„Nebo snad Bůh,“ připomněl Cadfael.

„Bůh, ten jistě! Má však mezi námi své posly, určitě mi dá nějaké znamení, kterému porozumím.“ Usmíval se beze vší ironie. „Vyčerpal jsem naděje, které jsem vkládal do obou stran tady mezi knížaty. Kam půjdu nyní?“ Nehledal odpověď, ještě ne. Až vstane z lůžka, bude to, jako by se znovu narodil. Pak bude čas zjistit, co si počít s darem. „Ale na světě jsou i jiní lidé než my, tak mi povězte, jak všechno dopadlo, bratře, když jste mě poslal pryč.“

Cadfael se pohodlně uvelebil na stoličce a vyprávěl mu, jak dopadla posádka, že směla svobodně, se ctí odejít, třebaže beze zbraně, a raněné vzala s sebou. Filip vykoupil život většiny svých mužů, přestože zaplacení ceny od něho nakonec nebylo vyžádáno. Nabídl ji však v dobré víře.

Jeden ani druhý neslyšeli klapot kopyt na velkém nádvoří, řinkot brnění ani rychlé kroky na dláždění; komůrka byla příliš hluboko uvnitř okolních zdí, aby se k nim dostala nějaká výstraha. Teprve když na chodbě dutě zaklapaly kroky ve vysokých botách, Cadfael se narovnal a s úlekem zmlkl v půli věty. Ale ne, strážce za závěsem se nepohnul. Měl jasný výhled až na konec chodby a to, co viděl přicházet, ho nijak neznepokojilo. Prostě vstal a uvolnil místo těm, kdo se blížili.

Závěs rázně rozhrnula silná ruka a svítící tvář Oliviera, Oliviera zářícího odleskem heraldického jasu, který mlčky planul a zastavil jej na prahu s dechem zatajeným nadšením i děsem z odvážné věci, kterou podnikl. Jeho oči se s nadějí střetly s Filipovýma, utkvěly v nich a ústa mu rozšířil plachý úsměv. Ustoupil stranou, nevešel, ale zcela rozhrnul závěs a Filip pohlédl za něho.

Chviličku bylo vše na vahách mezi vítězstvím a odmítnutím, a pak, přestože Filip ležel nehybně a mlčky a nedal žádné znamení, Olivier poznal, že nepracoval marně.

Cadfael vstal a ustoupil do kouta místnosti, když vcházel Robert, hrabě z Gloucesteru. Odjakživa tichý muž, plecitý, vycvičený k trpělivosti, takže i v tomto okamžiku byla jeho tvář klidná a bezvýrazná, když se blížil k lůžku a shlížel na svého mladšího syna. Kápi měl shozenou na ramena a trocha šedin v hustých hnědých vlasech i dva stříbrné proužky v krátké bradce zachytily skrovné světlo v komnatě a vlhce se zaleskly deštěm. Rozepjal sponu pláště, shodil jej, přitáhl si stoličku blíž k lůžku a posadil se tak prostě, jako by právě přišel domů a jeho uvítání neohrožovalo žádné napětí ani výčitky.

„Pane,“ pronesl Filip s úmyslnou formálností tenkým a vzdáleným hlasem, „váš syn a služebník!“

Hrabě se sklonil a políbil syna na tvář; nic, co by narušilo i ten nejkřehčí pokoj, prostý polibek, jaký patří k přivítání otce a syna. A Cadfael kolem nich mlčky proklouzl na chodbu, do nadšené náruče svého vlastního syna.

Nyní tedy bylo dokonáno vše, co tu měl na práci. Nikdo, dokonce ani císařovna, se neodváží dotknout toho, co požehnal Robert z Gloucesteru. Společně spokojeně vyšli na dvůr a Cadfael si vyvedl ze stáje svého koně, protože navzdory padajícímu soumraku se cítil povinen ujet nějaký kus cesty zpátky, než se docela setmí, a najít si do rána prostý nocleh někde v ovčinci.

„A já pojedu s vámi,“ prohlásil Olivier, „protože máme až do Gloucesteru společnou cestu. Podělíme se spolu o slámu někde na seníku. Nebo, dojedeme-li do Winstone, mlynář nás nechá přespat.“

„Myslel jsem,“ divil se Cadfael, „že už jsi v Gloucesteru u Erminy, jak by se v tuhle chvíli patřilo.“

„Ale já za ní šel – copak bych mohl nejít? Políbil jsem ji, ona viděla, že mi nikdo neublížil, a nechala mě jít, kam jsem musel. Jel jsem za Robertem do Herefordu. A on se mnou přijel. Já věděl, že pojede. Krev je krev, a žádná krev si není bližší než ta jejich. A teď je to hotovo a já mohu domů.“

Dva dny jeli spolu a dvě noci spali vedle sebe zabaleni v pláštích, první noc v pastoušce u Bagendonu, druhou v pohostinném mlýně v Cowley; třetí den po ránu vjeli do Gloucesteru. A v Gloucesteru se rozloučili.

Yves by byl přemlouval a dokazoval, že by bylo rozumné tu přenocovat a strávit několik hodin s lidmi, kteří ho mají rádi. Olivier se na něho jen podíval a smířeně očekával rozsudek.

„Ne,“ s lítostí zavrtěl hlavou Cadfael, „pro tebe je domov tady, ano, ale pro mne ne. Už teď jsem se hrubě provinil. Neodvážím se to ještě zhoršovat. Nežádej mě.“

A Olivier nežádal. Místo toho dojel s Cadfaelem na severní konec města, odkud silnice mířila na severozápad k dalekému Leominsteru.

Zbývala ještě větší polovina dne, obloha byla klidná, šedá, a nezvedl se ani vánek. Do noci mohl ujet několik mil.

„Nedej Bůh, abych se stavěl mezi vás a to, co potřebujete pro potěchu srdce,“ řekl Olivier, „i když to rve srdce mně. Jen jeďte bezpečně a o mne se nikdy nebojte. Ještě bude čas. Když nepřijedete ke mně, přijedu já k vám.“

„Dá-li Bůh!“ zašeptal Cadfael, vzal synovu tvář do dlaní a políbil ho. Jak by se mohl Bohu někdo takový jako Olivier nelíbit? Pokud vůbec na světě jiný takový existuje.

Když se loučili, sesedli. Olivier podržel Cadfaelovi při nasedání třmen a chviličku se přidržel uzdy. „Požehnejte mi před Bohem a jeďte s Bohem!“

Cadfael se shýbl a udělal křížek na široké, hladké čelo. „Vzkaž mi, až se narodí můj vnuk.“

XVI.

Dlouhá cesta domů se odvíjela namáhavou míli za mílí, marnila hodinu za hodinou, den za dnem. Neboť zima, která se do té doby zdržovala nejhoršího a jen občas přinesla lehký závoj sněhu, který brzy roztál a ztratil se, se začala projevovat rozmarným střídáním oslepujícího sněžení a přívalových dešťů, zaplavenými silnicemi a vysokou vodou na brodech, takže se nedalo bez nebezpečí přejít. Trvalo mu tři dny, než dorazil do Leominsteru, tolik překážek se mu stavělo do cesty, a cítil se povinen dva dny zůstat v tamním převorství, aby si Hughův kůň odpočal.

Odtamtud to bylo o něco snazší, ač ne příjemnější, protože sníh a mráz ustoupily, ale zato neustále mžilo. Čtvrtý den vjel do zemí Lacyho a Mortimera v okolí Ludlow a před očima mu útěšně vyvstaly obrysy, které znal. Ale nitka, jež ho táhla k domovu, se stále napínala a bolestně mu rvala srdce, a on stále doopravdy nevěřil, že na něho čeká místo tam, kde jedině může nalézt pokoj.

Zhřešil jsem, říkal si každý večer před usnutím. Opustil jsem dům a řád, jimž jsem přísahal stálost. Odvrhl jsem nařízení opata, jemuž jsem přísahal poslušnost. Šel jsem za vlastními touhami, a přestože se všechny týkaly vysvobození mého syna, byl to hřích dát jim přednost před povinností, kterou jsem svobodně a rád přijal za svou. A kdyby se to mělo všechno odehrát znovu, jednal bych jinak? Ne, udělal bych totéž. Tisíckrát po sobě bych udělal totéž. A stále by to byl hřích.

Všichni jsme v různém stupni hříšníci. Uznat a přijmout ten náklad je dobré. Snad se od nás dokonce žádá i to, abychom jej uznali, přijali a nechovali v sobě ani stud, ani lítost. Shledáme-li, že musíme přesto říci: Ano, udělal bych to znovu, vynášíme soud, který mohou jiní zatratit. Ale jak víme, že jej zatratí Bůh? Jeho soudy jsou nevyzpytatelné. Co bude řečeno při posledním soudu o Jovettě de Montors, která také vynesla svůj soud, když zabila, aby pomstila svého syna, protože nebyl otec, který by z ní ten náklad sňal? I ona postavila vášnivou lásku srdce k dítěti před zákon země a přikázání církve. A řekla by i ona: ano, udělala bych to znovu? Ano, jistě by to řekla. Jestliže je náš hřích takový, že ho při vší své vůli jednat správně nemůžeme litovat, může být doopravdy hříchem?

Bylo to pro něho příliš nevyzpytatelné. Zápasil s tím noc za nocí, dokud z čirého vyčerpání nepřišel spánek. Nakonec nelze udělat nic jiného než jasně konstatovat, co se stalo, beze studu a bez lítosti, a říci: Tady jsem a tohle jsem. Nyní se mnou nalož, jak uznáš za vhodné. To je tvé právo. Mé právo je stát za svým činem a zaplatit cenu.

Děláš, co musíš, a platíš za to. Takže nakonec je všechno jednoduché.

Pátý den kajícné pouti dojel do důvěrně známé a drahé krajiny, mezi dlouhé hřebeny kopců na jihu a na západě hrabství, a snad měl udělat ještě jednu zastávku k odpočinku, ale nemohl snést, že by se zastavil, když už je tak blízko, a pokračoval dál až do tmy. Když dojel ke Svatému Jiljí, bylo už hodně po půlnoci, ale tou dobou již měl oči zcela uvyklé na tmu a známé obrysy špitálu a kostela se jasně ukázaly na rozlehlém poli bezmračné oblohy, kolísající na hranici mrazu. Nemohl nijak zjistit přesnou hodinu, ale nesmírné ticho patřilo jen nejhlubší noci. Když padá chlad popůlnočních hodin, i plíživí noční tvorové zanechávají svých nočních záležitostí a choulí se doma. Měl celou délku Předklášteří sám pro sebe a s hlubokou úctou zdravil každý krok, který ujel.

Ať má on sám nějaké právo tu zůstat nebo ne, už jen z milosrdenství se musejí ujmout Hughova unaveného koně a dopřát mu přístřeší ve stáji, dokud se nebude moci vrátit na hrad. Kdyby byla široká vrata od koňského trhu na hřbitov nezamčená, Cadfael by vjel tudy, aby se dostal ke stájím a nemusel okolo přes bránu, věděl však, že budou bezpečně uzavřená. To nic, měl před sebou celou délku zdi kláštera, kterou si bude krok za krokem vděčně odpočítávat jako kuličky růžence, s milovanou hmotou kostela po levici za zdí jako teplem v zimní noci, jako požehnáním na celou cestu.

Uvnitř kostela bylo ticho, kůr setmělý, jinak by viděl odraženou zář ve vršku oken. Bylo tedy již po půlnoční a po chválách a zůstaly hořet jen oltářní lampy. Bratři musí být zpátky v posteli a budou spát, než s úsvitem vstanou na jitřní. Tím líp! Má čas se připravit.

Ticho a tma v bráně ho zvláštně sklíčily, jako by uvnitř nikdo nebyl a nijak se nedalo vstoupit, jako by se před ním uzavřela nejen brána, ale i kostel a pohoršená domácnost. Jen s vypětím sil zatáhl za zvonec a rozrušil klášterní ticho. Musel několik minut čekat, než se fortnýř probral, ale první tiché šourání sandálů uvnitř a zarachocení závory mu zněly jako hudba.

Branka se otevřela dokořán a bratr fortnýř se naklonil do otvoru, vyhlížeje, jaký pocestný tu zvoní v tuto hodinu. Vlasy okolo tonzury měl zcuchané a zježené od polštáře, pravou tvář pomačkanou od jeho záhybů a oči otupělé spánkem. Známý, obyčejný a přívětivý, závdavek tepla bratrství uvnitř, jen kdyby se zaběhlému poštěstilo dosáhnout vstupu.

„Jste venku pozdě, příteli,“ řekl fortnýř, pohlížeje ze stínu muže na stín koně, a vydechoval do studeného vzduchu jemnou mlžičku.

„Nebo časně,“ odpověděl Cadfael. „Nepoznáváš mě, bratře?“

Buď ho poznal po hlase, nebo podle postavy a kutny, když se mu projasnily oči, ale okamžitě ho nazval jménem. „Cadfael? Jsi to opravdu ty? Mysleli jsme, že jsme tě ztratili. Tak vida, a ty jsi najednou zase na prahu! Nečekali jsme tě.“

„Já vím,“ smutně odpověděl Cadfael. „Počkáme si na výrok pana opata, co se má se mnou stát. Ale pusť mě dovnitř, abych se aspoň postaral o tohle nebohé zvíře, na kterém jsem jel příliš dlouho. Správně patří na hrad, ale smím-li ho tady na noc ustájit a opatřit, může jít zítra v klidu domů, ať to se mnou dopadne, jak chce. Jinak si nedělej starosti, postel nepotřebuji. Otevři vrata, dovol mi ho zavést dovnitř a běž si zase lehnout.“

„Ani mě nenapadlo tě nevpustit,“ ubezpečil ho fortnýř, „ale chvíli mi trvá, než se v tuhle hodinu proberu.“ Tápavě zasunul klíč do zámku hlavní brány a otevřel polovinu vrat. „Rád ti tady uvnitř nabídnu postel, jestli chceš, až se postaráš o koně.“

Unavený grošák opatrně našlapoval po dláždění drobnými, v mrazu zvonivými kroky. Těžká brána za nimi zapadla a klíč se otočil v zámku.

„Jdi spát,“ řekl Cadfael, „Chvíli se s ním zdržím. Nech všechno ostatní na ráno. Mám co říci Bohu a svaté Winifred a s tím vydržím v kostele až do rána.“ Pak skoro proti své vůli dodal: „Vyškrtli mě jako nedobytný dluh?“

„Ne!“ horlivě pronesl fortnýř. „Nic takového!“

Ale zpátky ho nečekali. Od chvíle, kdy se Hugh vrátil z Coventry bez něho, se s ním jistě rozloučili ti, kdo byli jeho přáteli, a ti, kdo byli méně blízcí nebo jeho přáteli vůbec nebyli, nad ním pokrčili rameny. Bratr Winfrid se musel cítit v bylinkové zahradě opuštěný a zrazený.

„To tedy bylo laskavé,“ vzdychl Cadfael a odvedl unaveného koně po zvonivých dlažebních kamenech do stáje.

V teple a vůni slámy uvnitř nijak nespěchal. Bylo příjemné tam pobýt s odpočívajícím, hýčkaným koněm a uvědomovat si drobné pohyby jeho spokojených sousedů v ostatních stáních. Aspoň jeden tvor se sem vrátil a byl uvítán. Cadfael ho hřebelcoval a leštil déle, než bylo nutné, opíraje se hlavou o nablýskané plece. Málem tu usnul, ale spánek si ještě nemohl dovolit. Nerad opustil živé teplo koňského těla a vykročil opět do chladu, přešel přes nádvoří k ambitu a jižními dveřmi do kostela.

Venku byl ostrý, jasný chlad mrazu, kdežto uvnitř lodi byl těžký, slavnostně vážný chlad kamene, téměř tma a naprosté ticho. Podobalo se to smrti, až na zlatorudou jiskřičku věčné lampy na farním oltáři. Dál, v chóru, dohořívaly dvě oltářní svíce. Mlčky stál v samotě lodi a nahlížel dovnitř. Při nočních obřadech se vždy cítil tajemně rozprostraněný, vyplňoval všechny kouty, každou škvíru vysoké klenby, kam světlo nedosáhlo, jako by duše setřásla omezení těla, tuto skořápku stárnoucího, ne, starého muže, podrobeného všem neduhům, které dědí lidstvo. Nyní neměl poctivé právo vystoupit na ten jeden malý stupínek, jenž by ho uvedl do mnišského ráje. Jeho nižší místo bylo tady, mezi laiky, ale pro to se nezlobil; poznal mezi těmi nejponíženějšími lidi duchem převyšující arcibiskupy a v otázkách cti stejně absolutní, jako hrabata. Pouze potřeba tohoto, právě tohoto společného pokoje a služby v něm bolela jako smrtelná rána.

Lehl si na obličej, blízko, blizoučko, přerostlými vlasy se dotýkaje nízkého stupínku vedoucího do chóru, čelo na studených dlaždicích, směšné štětiny neoholené tonzury pichlavé jako trny. Rozhodil paže, svíraje nerovné hrany vzorovaných dlaždic, jako se tonoucí drží plujícího býlí. Modlil se bez souvislých slov, za všechny uvízlé mezi tím, co je správné, a tím, co je výhodné, mezi povinností a svědomím, mezi pozemskými náklonnostmi a nebeským odříkáním: za Jovettu de Montors, za jejího syna, věcně a chladně zavražděného, aby uvolnil cestu převratu, za Roberta Bossů a za všechny, kdo pracují pro mír přes opakované vlny rozčarování a zoufalství, za mladé, jimž schází jasné vedení, kam jít, a za staré, kteří zkusili a zavrhli všechno, za Oliviera, Yvese a jim podobné, kteří ve své opovržlivé a nelítostné ryzosti pohrdají kličkami rafinovanějších duší, za Cadfaela, kdysi bratra z benediktin
ského domu svatého Petra a Pavla v Shrewsbury, jenž udělal to, co musel, a nyní čeká, že za to zaplatí.

Nespal, ale chvíli před svítáním do jeho bdělé a vnímavé mysli vstoupilo cosi, co nebylo docela snem, jako slunce vycházející před svým časem, jako teplo májového jitra plného hlohových květů, a dívka s petrklíčově plavými neostříhanými vlasy, jež bosá kráčela luční trávou a usmívala se. Nemohl nebo nechtěl jít za ní k jejímu vlastnímu oltáři v chóru takto nerozhřešený, ale na okamžik měl líbeznou iluzi, že vstala a přichází k němu. Bílou nožku měla právě na stupínku vedle jeho hlavy a shýbala se, aby se ho dotkla bílou rukou, když v dormitáři zazněl zvonek budící bratry na jitřní.

Opat Radulfus vstal časněji než obvykle a vešel do kostela dřív než jeho svěřenci. Chladné, ale krvavě rudé slunce se na východě právě přehouplo přes obzor, zatímco na západě ještě pichlavě jiskřily hvězdy na obloze odstíněné od holubicí šedi po temnou modř v zenitu. Vstoupil jižními dveřmi a našel mnicha v kutně ležícího bez hnutí s rozpjatýma rukama před prahem chóru.

Opat se zarazil a dlouze zahleděl, potom šel dál, zůstal stát nad ležícím a shlížel na něho s klidnou a zasmušilou tváří. Hnědé vlasy okolo tonzury narostly o něco víc, než se slušelo. Snad v nich bylo i víc šedin, než když naposled hleděl do tváře, která se před ním nyní tak rozhodně ukrývala.

„Ty,“ řekl, nezvolal, prostě dal najevo, že ho poznává, aniž naznačil, zda ho přijímá, nebo zavrhuje. „Jdeš pozdě. Zprávy tě předešly. Svět se stále mění.“

Cadfael otočil hlavu, tvář na kameni, a řekl jen: „Otče!“, nic nežádaje, nic neslibuje, ničeho nelituje.

„Někdo, kdo jel den nebo dva dny před tebou,“ zamyšleně pokračoval Radulfus, „musel mít lepší počasí a cestou mohl po libosti měnit koně. Ty zprávy, které dojdou na hrad, přináší Hugh i mně. Hrabě z Gloucesteru a jeho mladší syn se smířili. Někteří ohrožení bojovníci byli ušetřeni. Nemůžeme-li dosud mít mír, každé takové milosrdenství je alespoň závdavkem milosti.“ Jeho hlas byl tichý, uměřený a přemítavý. Cadfael nevzhlédl, aby mu viděl do tváře. „Filip FitzRobert se na lůžku nemoci,“ mluvil dál Radulfus, „odřekl rozepří králů a císařoven a chopil se kříže.“

Cadfael se nadechl a vzpomněl si. Cesta, jíž by se dal, když si zoufl nad knížaty. Přesto opět shledá, že knížata tohoto světa spravují záležitosti křesťanstva stejně špatně, jako spravovali záležitosti Anglie. Tím žádoucnější je tento řád a poklid uvnitř klášterních zdí, kde se bitva mezi nebem a peklem odehrává bez krveprolití, zbraněmi mysli a duše.

„To stačí!“ pravil opat Radulfus. „Teď vstaň a pojď se svými bratry do chóru.“

Obsah:

I.

II.

III.

IV.

V.

VI.

VII.

VIII.

IX.

X.

XI.

XII.

XIII.

XV.

XVI.

Advertisements